Dvacet let uplynulo od doby, kdy jsem se vrátil, a předtím dvacet let, kdy jsem byl mimo tuhle zemi. Podruhé už bych neodešel, i když je pravda, že mám stále americké občanství. Před líčením návratu možná stojí za to říct, kdy a proč vlastně člověk odchází. U někoho hraje roli povaha. Znal jsem v Americe kameramana Baťku, který odešel, protože říkal, že nesnese pocit, když mu nedají pas. Jsou lidé, kteří chtějí procestovat svět a nesnášejí, když jim někdo zavírá dveře. A někdo zas odejde, protože si něco myslí o morálce, politice a filozofii a cosi mu bytostně nevyhovuje. Jestli najde, co hledá, to nevím. Ale základním právem člověka je odejít ze své země a zase se do ní vrátit. Nejlepší právo, o jakém jsem kdy četl.
Do Československa jsem přijel hned po Listopadu. Časopis Life chtěl, abych dělal interview s Dubčekem, Havlem a Černíkem.
Zaplatili mi letenku a za honorář jsem mohl jet i s celou rodinou. Odjeli jsme hned, asi třetí den po těch událostech.
Všichni lidé byli vůči mně vstřícní. Byli nadšení, asi jako když se narodí dítě, slavnostní nálada. Zázrak.
Najednou Čechům, ke kterým historie nebývá vlídná, spadla svoboda do klína. Moc jsem v tom revoluci necítil. Byla to všesvětová revoluce. Podíleli jsme se na výsledcích. Nezažil jsem první světovou válku a rozpad Rakousko-Uherska, muselo to být podobné. Havel mě pozval na první schůzi vlády, tak jsem šel, protože jsem se nikdy žádné schůze vlády neúčastnil. Líbilo se mi, že řekl: "Za mé vlády se na lampy věšet nebude." To mi znělo dobře. Výraz věšet na lampy je morbidně básnický.
Věšení na lampy jsem zažil v roce 1945. S židovským kamarádem jsme utekli z pochodu smrti až do Prahy. (Cestou nás třikrát chytili a odsoudili k smrti a třikrát jsme utekli.) V Praze jsme zažili revoluci. V Rytířské ulici byl obchod Wolf a Schleim, kde byli gestapáci. Revolucionáři je vytáhli ven, pověsili za nohy, polili benzinem a zapálili. Zažil jsem za války různé krutosti, ani tahle se mi nelíbila.
Krutost a milosrdnost
Nemohu říct, že jsem litoval gestapáky, byli to strašní surovci. Havlovi se někdy vyčítá měkkost, byl stejně nezkušený jako my všichni. Humanista, moralista v Masarykově duchu. Pro něj je morálka stejně důležitá jako kyslík. Má potřebu zůstat čistý, je to úžasná lidská vlastnost. Nenechá se pošpinit politikou, může se mýlit, ale nenechá se pošpinit. Vybavuje se mi jeho první amnestie. Každá amnestie má dvě stránky, první lepší a druhou nepěknou.
Někteří zločinci se nezmění. Když jsme udělali interview pro Life, vzal jsem rodinu na Slovensko. Objednali jsme si spací vůz do Starého Smokovce. Hned jak jsme vstoupili do vlaku, viděli jsme tam opilé propuštěné zločince. Žena a děti z nich měly strach. Tázal jsem se, jestli amnestie byla prozíravá. Havel otevřel vězení, ve kterém sám seděl čtyři roky. Připomíná mi to přísloví, že kdo bude milosrdný ke krutým, bude nakonec krutý k milosrdným.
To se Havla netýká, týká se to těch amnestovaných.
Návrat po dvaceti letech mi připadal jako splněná pohádka. V Americe jsme cítili, jak se odsud šíří ticho, usazuje se tyranie a lidé mlčí. Smířil jsem se s tím, že se nikdy nevrátím. Emigrace má také dvě stránky. Jednak o hodně přijdeš, ale tím, že musíš znova začít, se hodně naučíš. Zjistíš, protože musíš, že žít se dá všude. Exil není ani trest, ani odměna. Začneš znova a dokážeš si, jestli to, co děláš, děláš proto, že to umíš a snažíš se, nebo proto, že ti to někdo umožnil. Předtím jsem pracoval v rozhlase, kde vyhodili zkušenější, pokud to nebyli prověření členové strany, protože byli buržoazního původu. Mladí a nezkušení dostali příležitost. Staří a zkušení byli vyloučení. Doma byly mé dvě první knížky úspěšnější, než jsem čekal. Sláva byla sladká. V Americe nezáleží na tom, že byl někdo osm let ve vězení. Jde o to, jestli to napsal dobře a jestli knihu prodají. Knížku posuzují bez ohledu na politickou příslušnost a politickou historii. Lidé mi říkali, že jsem si s sebou přinesl jméno v kufru, ale ono je v Americe asi 11 tisíc Lustigů.
V roce 1969, to už jsem byl v Izraeli, mi přišlo pozvání od Jaroslava Seiferta na sjezd spisovatelů. Tak jsem si říkal, že pojedu. Přišel za mnou plukovník Mosadu a řekl mi: "Jestli pojedeš v téhle situaci, tak nás opustí tři sta mladých lidí." Zeptal jsem se dětí, jestli se nebojí, když pojedu. Řekly, ať jedu. Seifert mě na konferenci objal a řekl mi: "Arnošte, vítej doma, jsi jeden z nás." Byl jsem tu deset dní. Mluvil jsem tu s každým, kdo se mnou chtěl mluvit. Přišel za mnou také jeden z kolaborantů, jistý Rudolf Černý: "Vypiješ si se mnou vodku?" Tak jsme pili vodku. Lidé pak přicházeli a říkali: "Ty nevíš, kdo to je?" "Vím, že je to Černý." "Ale to je přece kolaborant s totalitní vládou." Asi nejsem správný kádrovák. Pak už jsem se nemohl dočkat, až budu v letadle, cítil jsem, jak se to tu všechno svírá. Když jsem přistál v Řecku, tak se mi ulevilo. Považoval jsem za štěstí dostat se pryč.
Všichni, kteří čekali pohádku, že se vymění režim a všechno se vrátí někam, kde to nikdy nebylo, protože ani první republika nebyla pohádková země, jsou zklamaní. Nejsem odborník, ale myslím si, že Česko je jednou z dvaceti zemí, které jsou na tom dobře. Když to porovnám s tím, jak žijí lidé v Brazílii nebo Indii, jsme na tom velmi dobře. Státníci Klaus a Havel považují povzbuzování za svou povinnost.
Lidé mají dobré důvody, aby se jim pár věcí nelíbilo. Jde o morální stav společnosti. I šejdíři by nejspíš byli rádi, kdyby tady vládla spravedlnost. Ta tady není. Soudům málokdo věří. Korupce, neprůhlednost, machinace, při kterých zbohatli lidé, kteří zbohatnout neměli. Žijí na různých ostrovech a nemohou se vrátit, protože by šli do vězení, ale prošlo jim to. Nelíbí se mi, jak komunistická elita přešla po pomyslném mostě pohodlně od podvodů komunismu k podvodům kapitalismu. Lidé mají touhu po lepším a čistším životě.
Česko, země zaslíbená
Měl jsem na Novém světě domeček. Těšil jsem se, že si tam jednou budu psát. Teď už ho nemám, protože ho stát prodal, když jsem byl pryč. Ptal jsem se pana Rychetského, proč nemám domeček, a on pravil, že kdyby mi ho vrátili, sesunulo by se národní hospodářství. Případů, že někdo něco měl a už to nemá, protože byl v exilu, a má to někdo jiný, je mnoho. Naštěstí mám povahu, že nelpím na cihlách. To je ta výhoda, když je člověk žid. O všechno přijdeš několikrát za život. Zvykneš si na to. A dokud ti nevezmou život, vždycky si pomůžeš.
Nejde ale o to, co mi tady vadí, spíš se ptám, proč se mi tady tolik líbí. Můj tatínek tuhle zemi miloval. Byl proti Rakousku-Uhersku a bojoval za ně za války, protože musel a nechtěl. Říkal: "Jestli existuje zaslíbená země, je to tahle země." To mi přešlo do krve.
Když se mě někdo ptá, jestli se nebojím Rusů, odpovídám, že Rusů je mi líto. Když jsem byl v Osvětimi-Březince, vedle v baráku číslo 22 byli Rusové. A esesáci, frajeři mezi nimi, se sázeli, kdo dojde uvnitř v ruském baráku nejdál. Vždycky se našel Rus, který vzal schovaný rýč a rozsekl esesákovi hlavu. Za to šli Rusové do plynu. Tisíce.
Ostatní národy pořád křičí, ale Rusové nikdy nekřičí. Vedle mě byli v baráku Rusové ze Sibiře, kteří zastavili Hitlera před Moskvou. Při osvobozování Československa padlo 180 tisíc Rusů. Nechtěl bych s nimi bojovat, jsou neporazitelní, protože je jich mnoho. Ale když je vidím, je mi jich líto. Proč bych se jich měl bát?
Začíná to slovy
Je tu jedna věc, která je pro mě důležitější než česká chamtivost nebo strach z Rusů. Nepochopitelná vlažnost české policie, když jde o české fašisty, neonacisty a rasisty. Už žáci od první třídy obecné školy by měli vědět, že kdyby válku vyhrál Hitler – a nutno říci, že tomu byl blízko – kdyby nenapadl Rusko a Ameriku – tato země by byla Německem a nežil by tu jediný Čech. Češi by byli vyvražděni stejně jako šest milionů židů. Češi by měli vědět, že každý fašismus začíná slovy a končí vraždou.
Mělo by být povinností českých politiků a učitelů ve všech školách to denně připomínat. Také u nás to začalo slovy, pokračuje to popálenou dvouletou Natálkou a mírně pošramoceným bývalým předsedou vlády.
Když se ale ohlédnu zpátky, myslím, že jsou na tom Češi lépe než za první republiky a vůbec kdykoli ve svých dějinách. To neznamená, že se některým nevede zle. Ale země jako celek je na tom dobře. A máme šanci se tu cítit dobře.
Arnošt LustigArnošt Lustig se narodil 21. prosince 1926 v Praze. Začal studovat na reálce, ze které v roce 1941 byl jako Žid vyloučen. V listopadu 1942 byl poslán do Terezína a za války byl v koncentračních táborech Osvětim a Buchenwald. V dubnu 1945 unikl z transportu smrti. Po válce studoval na Vysoké škole politických a sociálních věd, psal do do novin a časopisů. V roce 1948 odjel do Izraele jako zpravodaj v izraelsko-arabské válce, po návratu pracoval jako redaktor Československého rozhlasu a v dalších médiích. Z jeho prvních knih patří k nejznámějším prózy Dita Saxová (1962) Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou (1964), Miláček (1968), u této knihy byl téměř celý náklad cenzory zničen. Na začátku normalizace Československo opustil. Od roku 1970 žil v USA, kde přednášel film a literaturu na univerzitě ve Washingtonu. Hned v roce 1989 se opět objevuje v Československu, kde úspěšně vydává své nové knihy, například Krásné zelené oči (2000) Mnohá jeho díla byla zfilmována. |
