Připomeňme si, že od roku 2008 až do poslední doby v této zakavkazské republice vládl Serž Sargsjan. Politik, který se narodil v roce 1954 a v mládí patřil ještě ke komsomolským a komunistickým kádrům. Oživení národnostních tenzí v posledních letech existence Sovětského Svazu jej přivedlo mezi bojovníky za odtržení Náhorního Karabachu od Ázerbajdžánu.
Vladimír Votápek Analytik mezinárodních vztahů a bývalý generální konzul ČR v Ruské federaci. Je pravidelným hostem v elektronických médiích, kde komentuje vývoj v prostoru bývalého Sovětského svazu. |
V devadesátých letech minulého století ho už vidíme jako politika s celoarménským záběrem - od roku 1993 do roku 1995 byl ministrem obrany a v této funkci byl jedním z architektů dohody o zastavení bojů mezi Arménií a Náhorním Karabachem na jedné straně a Ázerbajdžánem na straně druhé. Vysoké vládní funkce zastával i v následujících letech, v roce 2007 se stal předsedou vlády a v dubnu 2008 byl zvolen prezidentem republiky.
Postup à la Putin
Protože arménská ústava omezuje délku výkonu úřadu hlavy státu jen na dvě funkční období, vyvolával blížící se konec druhého prezidentského mandátu otázku, zda se Serž Sargsjan pokusí udržet u moci, nebo zda v duchu ústavy ustoupí do pozadí. Nakonec se rozhodl pro variantu tak říkajíc putinovskou. Podobně jako ruský prezident v roce 2008, ani on se nepokusil kandidovat na třetí prezidentský mandát. Místo toho převedl na úřad předsedy vlády řadu významných pravomocí a hlavou státu nechal zvolit svého protegé a bývalého premiéra země Armena Sarkisjana. A když po několika dnech zvolil parlament Serže Sargsjana šéfem vládního kabinetu, zdálo se, že nic nemůže zabránit naplnění plánu, který ho měl udržet v pozici nejvlivnějšího politika Arménie.
Cynická mocenská rošáda ovšem přivedla do ulic statisíce protestujících. Do čela se jim postavil Nikola Pašinjan, neortodoxní poslanec za liberální blok Elk, který je o 21 let mladší než jeho předchůdce a svou profesní kariéru začal jako novinář. V roce 2008 podporoval Sargsjanova oponenta Levona Ter-Petrosjana, který byl ale ve volbách poražen. Za účast na následujících protestech, které přerostly do násilností, byl Pašinjan krátce uvězněn. Od roku 2012 je členem parlamentu, ale ke skutečnému vrcholu popularity měl stále ještě daleko - ještě v roce 2017 neuspěl ve volbách starosty Jerevanu, když získal „pouze“ 21 % hlasů.
Masové protesty ale zásadně změnily rozložení sil. Serž Sargsjan už po šesti dnech v úřadu premiéra odstoupil a prohlásil, že se mýlil, když se pokusil setrvat v čele vlády. Pašinjan, jehož blok Elk v parlamentu disponuje pouhými devíti mandáty z celkového počtu 105 poslanců, ovšem neměl dostatek sil na potvrzení svého kandidáta ve funkci předsedy vlády. Mimo jiné proto, že Sargsjanovi republikáni drží většinu 58 mandátů.
Ke slovu tedy znovu přišly masové demonstrace, doprovázené blokádami dopravy. Oboustranná vůle nalézt nenásilné východisko z krize po několika dnech mocenského patu vedla k tomu, že část poslanců republikánské strany nakonec hlasovala pro Nikolu Pašinjana, který byl 8. května zvolen do funkce premiéra.
Paralela se sametovou revolucí
Nenásilný charakter masových demonstrací, stejně jako skutečnost, že opoziční kandidát byl ve funkci potvrzen hlasy do té doby vládnoucích většinových republikánů, poněkud připomíná průběh sametové revoluce v roce 1989. Teprve čas ale ukáže, kam až budou paralely mezi současným vývojem v Arménii a tehdejším Československem pokračovat.
Skutečností zůstává, že Arménie se nachází ve složité ekonomické i geopolitické situaci. Málo rozvinutá ekonomika se potýká s korupcí. Téměř 40 % pracovní síly stále ještě působí v zemědělství, největším obchodním partnerem je Rusko, kam míří 21 % exportu. Zahraniční dluh dosahuje téměř pětinásobku objemu ročního exportu.
Pro bezpečnost Arménie je klíčová pozice Ruska, které na sebe vzalo roli garanta příměří v bojích o Náhorní Karabach. Válečný konflikt s Azerbajdžánem je sice od devadesátých let 20. století zmražen, ale možnost obnovení bojů je pro Jerevan vážnou hrozbou. Mimo jiné proto, že Baku je schopno investovat do zbrojení větší částky než Jerevan. Arménie by proto byla bez přítomnosti ruských vojsk velmi zranitelná. Gruzie, jako jediný přirozený spojenec, by jí byla jen stěží schopna poskytnout účinnou vojenskou pomoc.
I proto byla pro nového arménského premiéra velmi důležitá cesta na summit Euroasijského ekonomického společenství v Soči, kde se setkal s ruským prezidentem. I když se Pašinjan v arménské politice prosazoval jako představitel proevropského a liberálního kurzu, při jednání s Vladimírem Putinem svého partnera jednoznačně ujistil, že zahraničně politická orientace Arménie se nebude měnit a Jerevan se i nadále snaží o co nejtěsnější spojenectví s Moskvou. Podobná slova volil i ruský prezident. Zatím se tedy zdá, že by Moskva mohla Pašinjana v roli předsedy vlády akceptovat.
Reformy přijatelné pro Kreml
Přesto to nebude mít nová arménská vláda snadné. Teprve čas ukáže, jak dokáže ohnivý řečník a přesvědčivý kritik korupce Pašinjan manévrovat mezi nejrůznějšími zájmy, promítajícími se do vrcholné arménské politiky. Už teď je obviňován, že do své vlády jmenoval příliš mnoho osobností s vazbami na USA – ať už jde o vicepremiéra Mgera Grigorjana, nebo ministra obrany Davida Tonojana.
Skutečností zůstává, že snahy o potlačení korupce a zvýšení konkurenceschopnosti země jsou v rozporu se zájmy různých politicko – ekonomických uskupení jak v Arménii, tak i v Ruské federaci. Pokud by si tedy Pašinjan počínal neopatrně, vztahy mezi Jerevanem a Moskvou by se mohly citelně zhoršit, což by patrně skončilo jeho odvoláním z funkce.
Nový premiér také může rezignovat na všechny pokusy o skutečné reformy, svou politiku omezit jen na demonstrativní a neúčinné pokusy o potlačení korupce a stát se tak dalším z mnoha cynických pragmatiků moci, vládnoucích v prostoru bývalého SSSR. Někde mezi těmito krajnostmi leží cesta hledání reformních možností v mezích, přijatelných pro Kreml. Cesta velmi obtížná a nejistá. Cesta, která v případě Ukrajiny vedla k tragickému konfliktu s Ruskem. Nicméně jde o možnost, která stojí za zkoušku, protože by mohla Arménii přinést alespoň nějaké změny k lepšímu.
23. dubna 2018 |
