Hodňous, jenž se permanentně strachuje, jen aby někoho neurazil, je v boji k ničemu. Navíc může svou váhavostí ohrozit ve vypjatých situacích životy spolubojovníků. O "mírumilovné" povaze mnohých vojáků svědčí ostatně i jejich sestřihy.
To vše je v pořádku. Vždyť ani parašutisté Jan Kubiš s Josefem Gabčíkem, kteří zlikvidovali třetího muže nacistického Německa Reinharda Heydricha, nebyli žádní Mirkové Dušínové.
Ohromuje však fakt, že vojáci české profesionální armády se stále častěji zúčastňují srazů neonacistů, nosí při výcviku jejich symboliku
a nejnověji dokonce školí členy neonacistické organizace White Justice (Bílá spravedlnost) k teroristickým akcím proti Židům, Romům a důležitým objektům. Tohle už není omluvitelné.
Veterán druhé světové války generál Tomáš Sedláček, který na vlastní kůži zažil řádění hitlerovců, mluví o velkém rozčarování.
I když armádu nelze vinit z podpory neonacistů, rozhodně je na místě se ptát, zda dělá vše pro to, aby jim nepomáhala při výcviku instruktorů, kteří pak při pouličních bitkách dávají na frak i policii.
Co tedy selhává? Výběr rekrutů a psychotesty prý už nemohou být přísnější. O tom svědčí možná i značný odpad uchazečů o službu v armádě. Její velení na druhé straně před lety neuváženě rozprášilo dvě respektovaná pracoviště: Centrum pro výzkum stresu a Expertní centrum vojskové psychologie.
Jejich terénní výzkumy s předstihem signalizovaly, že v riskantních misích v zahraničí nebo doma v jednotkách, které se na výjezd teprve připravují, nazrávají vážné vztahové problémy nebo i excesy mezi vojáky, na něž je nutné rychle reagovat. Několikaměsíční pobyt v Afghánistánu totiž dokáže i flegmatika změnit v cholerika.
Výcvik neonacistické bojůvky českým profesionálním vojákem, ale i přibývající sympatizanti neonacistů mezi vojáky svědčí o velmi bolavém místě: armáda či policie přitahují v posledních letech stále více mladíků, kteří nevidí nic špatného na genocidních praktikách nacistických jednotek SS nebo zločinech wehrmachtu. Imponuje jim jejich symbolika, tradice i smysl pro "čistokrevné" bojové kamarádství.
I tohle si armáda podle všeho při náborech vojáků uvědomuje. Rostoucímu zájmu neonacistů o vojenskou službu se však už zjevně nelze bránit jen požadavkem na čistý trestní rejstřík. Argumenty, že nelze přece detailněji prověřovat minulost či smýšlení zájemců o vojenskou službu, protože by byla porušena jejich základní lidská práva, jsou sice do jisté míry oprávněné, ale právě jen po tu hranici, dokud nedochází k porušování práv jiných lidí. Třeba při vysoce organizovaném "lovu" vojensky vycvičených extremistů na Romy nebo při koordinovaných útocích na policisty.
Staromilsky mohou znít vzpomínky veteránů z druhé světové války, kteří mohli sedět v teple doma, a přesto odcházeli bojovat proti nacistům, protože prý tak byli vychováni. A dnes? Školy chrlí (ty vojenské nevyjímaje) často jen technokraty, kteří si službu v armádě či policii spojují pouze s dobrým výdělkem. I tak se dá říkat profesionalismu.
