"Přicházely zprávy od velvyslanců, kteří se zmiňovali o pohybu vojsk v Německu, Maďarsku či Polsku. Vypadá to, že část velení československé armády si začala připouštět, že k zásahu může dojít," říká historik Daniel Povolný z Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu.
Úřad začal analyzovat listiny, jež byly tajné, neboť byly součástí trestního spisu v případu bývalého šéfa generálního štábu Karla Rusova. Ten byl v devadesátých letech podezřelý, že s okupanty spolupracoval, ale stíhání bylo bez soudu ukončeno.
"Již dva dny pozorujeme pohyby maďarských a sovětských vojsk směrem k našim hranicím," uvádí depeše, kterou v červenci 1968 poslal československý diplomat z Budapešti. Armáda tehdy dokonce zvažovala, že vyšle vyzvědače na Ukrajinu, aby prověřili informace o shromažďování vojsk.
O invazi Svoboda i Dubček předem věděli
Okupace Československa armádami Varšavské smlouvy před 35 lety ohromila většinu národa. Nikoli vedení státu a armády. Tam se o plánech Sovětů dobře vědělo. Kolem Československa se v roce 1968 stahovaly již měsíce spojenecké armády. Část československé generality věděla, o co jde.
Političtí lídři naopak nevěřili, na co se Sověti připravují. "S tehdejším šéfem generálního štábu Karlem Rusovem jsem mluvil v listopadu osmašedesát," vzpomíná člověk, jenž tehdy sloužil u vojsk ministerstva vnitra, ale nechce zveřejnit své jméno.
"Rusov řekl, že několik týdnů před jedenadvacátým srpnem předal prezidentu Svobodovi, prvnímu tajemníku KSČ Dubčekovi a předsedovi vlády Černíkovi informace armádní rozvědky o soustřeďování jednotek Varšavské smlouvy na hranicích s Československem a tedy i o jeho možné okupaci. Vážně to podle Rusova vzal jen Svoboda. Říkal, že je nutné něco podniknout. A Dubček s Černíkem? Ti prý nebrali varování armády vážně."
Jak je možné, že Dubček těsně před invazí tvrdil, že suverenita země není ohrožena? "Dubček i Svoboda věděli, že kolem Československa je pohyb vojsk. Ale nikdo nevěděl, zda se Sověti toho šílenství dopustí," vysvětluje historik Antonín Benčík.
Možná Dubček a jeho lidé nebrali varování vážně i proto, že jim nic jiného nezbývalo. Na obranu nebylo ani pomyšlení za situace, kdy československá a sovětská armáda byly úzce propojeny.
Přesto se odehrála schůzka, na níž se o obraně hovořilo. V červenci se na ministerstvu zahraničí sešlo několik ministrů a generálů. Shodli se, že šance na obranu jsou minimální. Schůzku organizoval ministr zahraničí Jiří Hájek.
Neuskutečnily se ani plány armády k vyslání špionů na Ukrajinu, kde měli prověřit informace o shromažďování vojsk. "Bylo to příliš riskantní. Akce by se neutajila," říká historik Daniel Povolný.
Jestliže se Sovětům nepodařilo zatajit pohyb vojsk, termín útoku utajili dobře. Intervence překvapila i západní zpravodajské služby. Velitel NATO si vzal dovolenou krátce před invazí.
Informace vojenské rozvědky o obsazení Československa nicméně nezapadly. Historik Zdeněk Vališ tvrdí, že ještě více urychlily svolání mimořádného vysočanského sjezdu KSČ na 22. srpna. Aktivita československé rozvědky pak přiměla Sověty, aby po invazi odvolali šéfa této služby Oldřicha Burdu. Naopak Rusov udělal za normalizace kariéru.
Vališ připomíná, že Sověti hráli dlouho před srpnem dezinformační hru. "Nezapomínejme, že v té době končily na území Československa manévry Varšavské smlouvy Šumava a odchod spojeneckých jednotek Moskva donekonečna prodlužovala. Dubček s Černíkem naléhali, aby armády z Československa co nejdříve odjely, současně si ale koncentraci vojáků na našich hranicích vysvětlovali jako důsledek přesunů těchto jednotek," míní Vališ.
NATO, ale i československé vedení podcenily odhodlání sovětského vůdce Leonida Brežněva. Kvůli záchraně socialismu v Československu byl ochoten rozpoutat i válku. "A riskovat konflikt NATO nechtělo. Respektovalo poválečné rozdělení Evropy," dodává historik Vališ.
