S jakými otázkami jste k projektu přistupovala?
Do jisté míry jde o situaci Romů ve východní Evropě. Jde o všechny ty předsudky typu, že jsou bezohlední nebo že kočují. Inscenace ovšem především pojednává o určitém mikrokosmu, který jsme při přípravách inscenace vytvořili. Ten se samozřejmě vztahuje k oné všeobecné situaci Romů. Pět týdnů jsem pro její lepší poznání pobývala v Maďarsku, pak na Slovensku a v Česku; to je dost málo na to, abych o sobě mohla prohlásit, že jsem expertka na Romy.
Překvapilo vás něco na životě Romů v těchto místech?
V podstatě ne. Ano, žijí v ghettech, ano, jsou chudí. Ale to všichni dávno víme. Zajímavé spíše bylo vidět určité odstíny reality. Ne vše je černé, nebo bílé.
Na čem jste postavila děj inscenace? Nechala jste si vyprávět příběhy romských tanečníků a ty jste pak sama interpretovala?
To ne. Oni moc nechtěli mluvit. Hlavně Maďaři byli velmi uzavření. Kdežto v Česku byli poněkud otevřenější a uvolněnější. V Maďarsku je situace velmi napjatá, rasismus je cítit na každém kroku. Představení vyplývá z určitého procesu, z hledání společného jazyka. Jasně, poslechla jsem si jejich příběhy. Trvalo hodně dlouho, než se mi otevřeli. Chtělo to důvěru. Moji tanečníci mi byli silně nápomocni, pracovali s Romy opravdu upřímně. Pomohli najít společnou řeč, jíž je v našem případě současný tanec. Vidím to ovšem tak, že nejde jen o Romy a jejich problémy. Na jevišti můžete při „Open for everything“ vidět spoustu věcí. Reálné situace reálných lidí. Na první pohled lidi například znepokojí, když na scéně vidí mladou matku, která má dítě v šestnácti. Ale přitom k tomu dítěti má skutečně pozitivní vztah. Lidé by neměli přistupovat k ničemu s hotovými názory a s předsudky.
Z představení Open for Everything, v němž se choreografka Constanza Macras věnuje životní situaci Romů ve střední Evropě, jejich hledání domova a definici jejich kulturní identity.
Mluvíte o tanci jako o společném jazyku. Jak to myslíte?
Romové tancují s mými tanečníky, improvizují, vytvářejí přitom něco nového, co přesahuje samotnou tématiku. Tanec umí být exaktní, dokáže říci věci beze slov. To je silný moment představení.
Není v případě Romů tanec vlastně špatným prostředkem k bourání předsudků? Přeci existuje stereotyp tancujícího cikána, který prostě tancuje, protože je cikánem.
Jestli sedí v publiku člověk a myslí si: Romové na jevišti tancují, protože jsou Romové, tak to je zkratka, za kterou já nenesu zodpovědnost. Předsudky jsou pro mě zrcadlem člověka, který ty předsudky má. Jeden z mála způsobů, jak si Romové mohou vydělat alespoň nějaké peníze, je využívat těchto klišé. Segregace ve vzdělávání, to je fakt. Romové jsou posíláni do zvláštních škol. Potom jsou jejich možnosti na volném pracovním trhu logicky omezené. Jedno se pojí s druhým. Folklór je jedna z možností, jak si mohou něco vydělat, na tom nevidím nic špatného.
Z představení Open for Everything, v němž se choreografka Constanza Macras věnuje životní situaci Romů ve střední Evropě, jejich hledání domova a definici jejich kulturní identity.
Inscenace „Open for everything“ tedy nemá politické poselství? Nechcete na situaci něco změnit?
Samozřejmě má politické poselství! Ale nemám ambici něco měnit. Nejsem žádná pamfletistka. Chci pouze, aby si lidé kladli otázky. Je to přece tak: když si někdo klade otázku, tak něco změní. Ukazuju věci v poměrně dobrém světle. Někdo to může vnímat jako klišé, ale ve skutečnosti je to život těch lidí na jevišti. Každý ten příběh se dotkne nějakého klišé. Protože společnost jim skoro nedává šanci vymknout se z nich. Proto je tak důležité ukazovat individuální rozdíly. To je ten největší problém s Romy, že je lidé zobecňují. A to nás vrací zpět k Vaší první otázce: Romové se člení do tolika skupin! Když ani akademici nejsou schopni uchopit jejích kulturní identitu, jak to má zvládnout jedna divadelní inscenace? Já věřím v individua, ne v masy. Když začneme vidět individualitu, můžeme vyřešit problém segregace. Je to tak jednoduché.
Z představení Open for Everything, v němž se choreografka Constanza Macras věnuje životní situaci Romů ve střední Evropě, jejich hledání domova a definici jejich kulturní identity.
Zatím jste představení hráli v Německu a v Rakousku. Kritiky byly vesměs pozitivní. Jeznže to jsou země, které znají problém spíše zvnějšku. Jaké myslíte, že budou reakce na představení v Praze, Budapešti nebo Košicích? Myslíte, že bude publikum reagovat jinak?
Určitě. Myslím, že média budou kritičtější. Ve východní Evropě čekají na to, až někdo přijde a tento problém vyřeší. Určitě jim bude inscenace připadat málo politická. Ale to mě moc nezajímá. Téma samotné je přece již politické dost. Jsem přesvědčená, že se publiku bude představení líbit. Bude také zajímavé sledovat jejich reakce. Zatím jsme to celé museli titulkovat, v těchto zemích budou diváci mít možnost, vidět to z první ruky. Můžou to nechat na sebe působit jako celek.
Autor v Německu vystudoval evropskou etnologii a mediální vědu a v současné době žije v Praze.
Constanza MacrasNarodila se roku 1970 v Buenos Aires, kde vystudovala tanec a módní návrhářství. Své taneční vzdělání si doplnila v newyorském Merce Cunningham Studio and Movement Research a poté v Amsterdamu. Od roku 1995 žije v Berlíně, kde založila svou první taneční formaci Tamagochi Y2K a od roku 2003 vede mezinárodní soubor DorkyPark. Ve svém oficiálním životopise se argentinská režisérka a choreografka představuje jako „domorodkyně ze země masa, kávy a kokainu“. Jejím jediným traumatem z dětství byla údajně ztráta rodinného bazénu. Spolužáky týrala ve škole svou oblíbenou panenkou se zrzavými vlasy a tanci se začala věnovat po zjištění dislexie. Německý tisk ji označil za „nejpříhodnější vyjádření ducha současného Berlína“. Zdroj: www.novascena.cz/cs/press/123.html  Choreografka Constanza Macras |
Více informací |
