Dva vodorovné pruhy v odstínu blankytně modré a uprostřed zlaté slunce na bílém pozadí. Argentinská národní vlajka je světu dobře známa, proslavil ji například veleúspěšný fotbalový tým v čele s Maradonou či Messim. Teď však sami Argentinci pochybují, jestli je odstín 205 let staré vlajky vlastně ten správný, píše web The Economist.
Majestátní monument v přístavním městě Rosario značí místo, kde Manuel Belgrano, argentinský otec zakladatel, v roce 1812 poprvé vztyčil národní zástavu, jejíž podobu sám vymyslel. Ještě dnes - na výročí jeho smrti, které připadá na 20. června, - školní děti přísahají na „bílé a nebesky modré“ barvy.
Salutují ale správnému odstínu modré? Podle studie, zveřejněné v posledním díle odborného chemického časopisu, tomu tak být nemusí. Výzkumníci z Argentiny a Brazílie prozkoumali hedvábné nitě z nejstarší dochované argentinské vlajky a učinili překvapivý závěr: Odstín byl spíše ultramarínový, tedy mnohem tmavší než je současný blankytný.
Vlajka Argentiny Zástava pochází z roku 1812, kdy ji vytvořil Manuel Belgrano. Tvoří ji tři stejně široké vodorovné pruhy: bledě modrý, bílý, bledě modrý. Modrá a bíla barva představuje oblohu, sněhem pokryté vrcholky And a pevninu obklopenou z obou stran oceány. V roce 1818 bylo do středu umístěno žluté slunce, které dle různých zdrojů představuje buď inckého slunečního boha Inti, nebo slunce (takzvané Sol de Mayo - Květnové slunce), které vysvitlo při shromáždění v roce 1810. Plná vlajka se sluncem je takzvaná ceremoniální vlajka (španělsky Bandera Oficial de Ceremonia). Vlajka bez slunce je takzvaná ozdobná vlajka (španělsky Bandera de Ornato). Ceremoniální vlajka musí být vždy pověšena výše než ta ozdobná. Z vexilologického hlediska je ceremoniální vlajka národní, státní a námořní vlajkou; ozdobná je alternativní národní vlajkou. Obě varianty jsou považovány za rovnocenné národní vlajky. Zdroj: Wikipedia |
Jde však o mnohem víc než jen o správný barevný tón vlajky. Po vyhlášení nezávislosti na Španělsku v roce 1816 následovaly roky občanské války.
Federalisté vedení autokratickým Juanem Manuelem de Rosasem bojovali za decentralizaci země se silnou autonomií jednotlivých provincií pod tmavě modrým praporem. Centralisté, kteří chtěli naopak silnou moc pro vládu v Buenos Aires, se spojili pod světlejším odstínem.
Federalisté vládli od roku 1831 až do roku 1852, kdy byli poraženi centralisty. Stejně jako se vyměnily vlády, zavlála nad Buenos Aires i nová vlajka.
Po jejich triumfu většina Argentinců předpokládala, že první Belgranova vlajka musela být také světle modrá, ač frakci centralistů za svého života nikdy nepodpořil.
Tato víra byla otřesena až ve chvíli, kdy se výzkumníci blíže zaměřili na nejstarší dochovanou vlajku, která byla podle všeho vyrobena v roce 1814 v Evropě. Ačkoli zástava léty vybledla, vědci použitím chemické analýzy, rentgenového záření a spektroskopie zjistili, že pigment v modrých pruzích byl vyroben z horniny lapis lazuli, která produkuje mnohem tmavší odstín modré.
Jeden z argentinských vědců, Carlos Della Védova, uvedl, že zjištění se vztahují jen na zkoumanou vlajku, která, na rozdíl od těch novějších, ještě v prostředním bílém pruhu nemá zlaté slunce. Přesto je přesvědčen, že Belgranova vlajka z roku 1812 měla stejnou barvu jako ta z 1814, která byla darem škole v San Francisku ležícím v provincii Tucumán od Barnabéa Aráoze, spolubojovníka Belgrana. Della Védova pochybuje, že by dva druzi použili jiný odstín. „Aráoz si byl vědom Belgranových představ o vlajce,“ myslí si výzkumník.
Někteří historici však v „barevném obratu“ vidí pokus rehabilitovat reputaci De Rosase. Juan Pablo Bustos Taméz, autor knihy o vlajce ze San Franciska, říká, že vědci ignorovali současné dokumenty, které naopak svědčí ve prospěch světlejšího odstínu.
Manuel Belgrano, potomek národního hrdiny, říká, že je nemyslitelné, že by jeho předek upřednostňoval ultramarín. „Není pochyb o barvě,“ řekl deníku Clarín.
Ať je pravda kdekoli, Argentinci v brzké době ultramarínovými vlajkami mávat jen tak nebudou. V roce 2002 národní agentura pro stanovování standardů potvrdila světlejší barvu tím, že trvale určila její odstín souřadnicemi v systému barev Lab. Rovněž stanovila, jak silné mají být pruhy a jak má vypadat slunce uprostřed. Výnos tehdejší prezidentky Cristiny Fernández de Kirchnerové z roku 2010 pak tyto standardy právně ukotvil.
