Kdy jste s Janem Kaplickým mluvila naposledy?
V neděli večer. Volal mi, že pojede už druhý den do Prahy, aby byl u narození svého dítěte.
Těšil se na dceru?
Strašně. Ale strašně. Já ho snad nikdy neslyšela tak šťastného. Měl spoustu plánů, vyprávěl mi, jak bude Johance šít šatičky a stavět postýlku. Popisoval mi aktuální vývoj kolem knihovny - že pořádají sbírku a budou sbírat peníze na knihovnu. Byl nesmírně pozitivní.
Jak jste na zprávu o jeho smrti reagovala?
Doteď jsem se z toho nevzpamatovala, celou noc jsem protelefonovala. Všichni naši angličtí kamarádi jsou v šoku. V Anglii to pomalu proniká na veřejnost, teď mi zrovna volal Richard Rogers (bývalý Kaplického kolega a jeden ze tří nejuznávanějších architektů současnosti - pozn. red.). Nikdo tomu nemůže uvěřit.
Ta souhra událostí je až neuvěřitelná.
To, že se mu narodilo dítě a on pár hodin nato umřel, je strašlivá souhra okolností. Člověka to jen rozloží, když si uvědomíte ty souvislosti - jak je ta nejšťastnější událost v životě člověka navázaná na tu nejtragičtější. Jediná kladná věc, co se dá říct, že když zemřel, byl strašně šťastnej. Šel oslavovat narození dítěte, byl toho úplně plný a na cestě do restaurace to nevydrželo srdce. Puklo mu štěstím.
Mluvila jste s jeho bývalou ženou Amandou Levete, se kterou má syna Josefa?
Hned ten večer. Byla právě pracovně v Bangkoku. Její největší strach bylo, jak se to dozví Josef. Měl vybitý telefon a ráno odešel do školy bez toho, aby se s ním mohla spojit. Strašně se bála, že mu to řeknou nějací kamarádi. Volala aspoň do školy a poprosila je, aby na něj dohlídli, aby se nedostal k internetu.
Co teď bude s knihovnou?
Nemám nejmenší tušení. Teď si všichni říkají, že knihovnu postavíme. Jenže strašně těžké je postavit budovu bez toho, kdo ji vymyslel. Zkomolí se nápady, dezinterpretuje záměr, udělají se chyby a to bych nepřála ani knihovně, ani Kaplickému. To by ho bolelo. Teď je to projekt, který má neobyčejnou sílu, a kdyby se postavil špatně, jeho síla by se zmenšila.
Co pro vás Kaplický znamenal?
Odešel mi jeden z nejbližších lidí, ale nejhorší pro mě je představa, co teď zažívá Eliška. Pořád na ni myslím. Neumím si představit, jak strašnou bolest musí prožívat.
Co byla poslední slova, která vám řekl?
Říkala jsem mu, že budu v Praze koncem týdne, a on na to: "Tak jestli bude dítě na světě, tak to půjdeme oslavit." S tím jsme se rozloučili.
