Anorexie je jako ďábel. Sedí vám na rameni a špatně radí, říká pacientka

Mladí, krásní, perspektivní. A taky pod velkým tlakem, se kterým se mladá generace těžce vypořádává. Lucie Halbrštátová o sobě říká, že je velká perfekcionistka a díky tomu může mít jako studentka práv nakročeno ke slušné kariéře. Celý balíček je však ovázaný mašlí se jmenovkou mentální anorexie, kterou trpí už šest let.

O svých potížích otevřeně mluví, aby povzbudila vrstevníky, kteří mají strach své potíže přiznat. „Mám hrozný problém se anorexie vzdát a strašně se bojím. Což zní absurdně, ale ona vám dává pocit jistoty,“ říká studentka práv.

Pamatujete si, kdy jste si řekla „jsem tlustá a musím zhubnout“?
Vždy jsem jedla hodně, ale zdravě. V patnácti jsem se však začínala měnit z holky na ženskou s křivkami. Zkusila jsem si šaty do tanečních, které mi najednou byly hrozně těsné. Vzhledem k tomu, že jsem šíleně ambiciózní perfekcionistka, řekla jsem si, že mně se to stát nemůže. Tak jsem se rozhodla, že zhubnu.

Co jste udělala?
Vyřadila jsem maso, slané, tučné a sladké. Pak mi vlastně zbyla jen zelenina a suchary.

A to jste nepozorovala, že hubnete příliš?
První půlrok jsem si to neuvědomovala a nevšímali si toho ani naši. Byli se mnou pořád a říkali si to samé, „jí jen zdravě“. Až jim jednou kamarádka napsala, že ve škole ze svačiny vyhazuji i mrkev. Tehdy taťka přišel, že byl u dětského psychiatra, podle kterého jde o mentální anorexii. Udělala jsem strašnou scénu, křičela jsem na něj, že ho nenávidím a že jestli půjdeme k dětskému psychiatrovi, tak s ním v životě nepromluvím. Toho se strašně lekl.

Lucie Halbrštátová (21)

Pochází ze Svitav a nyní bydlí v Praze, kde studuje na Právnické fakultě Univerzity Karlovy. S mentální anorexií se potýká od patnácti let. 

Při své výšce 174 cm vážila nejméně 47 kilo, a proto upozorňuje, že anorektičky nemusí být vždycky vyhublé na kost, a přesto mohou poruchou příjmu potravy trpět. 

O své nemoci otevřeně mluví a spolupracuje i s několika organizacemi, které se duševním zdravím zabývají. Například Nevypusť duši, RIAPS.

Lekl?
Nebyl na to zvyklý. Byla jsem vždy taková ta slušná, hodná holka a najednou jsem na něj křičela něco takového. Od této doby o tom věděli rodiče, ale já pořád ještě ne. Pak jsem si začala číst knížky o anorexii, články, koukat na videa, došlo mi, že se ty holky chovají stejně jako já. Nebo spíš já stejně jako ony. A úplně jsem si to uvědomila až tehdy, když jsem začala zvracet.

Tehdy vám bylo patnáct?
Jo. Třeba rok jsem skoro nejedla, za šest měsíců jsem zhubla patnáct kilo, což bylo rychlé a tělo to už nebylo schopné vydržet. V té době jsem se navíc na gymnáziu hodně učila, takže výsledkem byla moje celková vyčerpanost, a začala jsem se naopak hodně přejídat. Vždy jsem ráda rodičům pekla, ale sama jsem to nejedla. Což se najednou změnilo. Třeba jsem spráskala celou buchtu, úplně horkou, přímo z plechu. Jak smyslu zbavená. A dala si k tomu třeba půl bochníku chleba a zapila to litrem mléka. Vše dohromady.

Nebylo vám z toho zle?
Bylo, strašně zle, takže to šlo ven. A myslím si, že až od té doby jsem si začala uvědomovat, že mám problém.

Zvracela jste, protože vám bylo fyzicky špatně z buchet a chleba, nebo kvůli strachu z tloustnutí?
Bylo mi blbě fyzicky, protože šlo o hrozně velké porce, ale horší to bylo psychicky. Nechtěla jsem ztloustnout. Věděla jsem, že potom přiberu, a to byl největší strašák. Tehdy jsem studovala ve třeťáku a přišel den, kdy za mnou přišla výchovná poradkyně.

Takže si toho všimli i ve škole?
Jo, výchovná poradkyně mi řekla: „No Lucko, už nám nehubněte.“

Školní metodik prevence

Pracuje v oblasti prevence. Zajišťuje metodickou, koordinační a poradenskou činnost v problematice prevence rizikového chování jako je šikana, záškoláctví, agresivita.  

Zvyšuje všeobecnou informovanost mezi rodiči, učiteli a žáky k zajištění maximální primární prevence problémů. Úzce spolupracuje se třídními učiteli, poskytuje poradenskou činnost.

Podílí se na tvorbě a naplňování Minimálního preventivního programu školy. Organizuje přednášky a besedy.

A dál?
Dál nic, to byla veškerá interakce ze strany školy. Pak jsem zjistila, že metodik prevence je náš třídní, což mě zarazilo, protože o tom na sto procent věděl. Věděli o tom všichni ve škole. Akorát za mnou nikdo nepřišel a učitelé měli jen narážky. Třeba když jsem měla poprvé panický záchvat, nevěděla jsem, co to je. Bylo mi špatně, klepala jsem se, omdlévala a šla jsem za naší angličtinářkou. Řekla jsem jí, že se moc omlouvám, ale na hodinu nepůjdu, protože mi není dobře. Odpověděla jen, „no to máš z toho, že nežereš“. To byla rána jako blázen, pamatuji si to dodnes. Přitom škola má proti rodině výhodu, protože tam děti tráví neuvěřitelné množství času, má možnost včasné intervence. Na té naší mi chyběl někdo, za kým bych mohla jít a svěřit se. Školní psycholog, fungující výchovná poradkyně…

Jak jste to zvládala? 
Byla jsem úplně na dně. Přitom jsem v té době trochu přibrala a vypadala líp. Jenže to je jeden z těch zásadních problémů. Lidé mají utkvělou představu o tom, že anorektička musí být vyhublá na kost a je to spojené s modelingem. To není pravda. Já jsem měla málo kilo, ale nikdy jsem nespadla třeba na třicet. Anorexie sídlí v hlavě jako parazit nebo ďábel a říká, abyste nejedla, že jídlo je špatné, protože přiberete.

Máte pocit, že se někdy vyléčíte? Například u narkomanů se říká, že úspěchu léčby se dozvědí až na konci života, během něj „jen“ abstinují.
To budu asi já, abstinující feťák. Věřím, že to nakonec zvládnu, ale nemyslím si, že budu někdy vyléčená. Mám hrozný problém se toho vzdát a strašně se bojím. Což zní absurdně, ale ona vám ta anorexie dává pocit jistoty.

To se bojíte vizuálního efektu, nebo čeho přesně?
Bojím se, že bych nejen strašně ztloustla, ale i ztráty opory, kterou pro mě anorexie znamená. Těžko se to vysvětluje, ale je to něco, co vždy funguje. Stejně jako u závislosti. Když má alkoholik problémy, chytne se lahve, anorektička přestane jíst. A když začnete řešit jídlo, najednou vás okolní problémy tolik nebolí. Je to obranný mechanismus.

Jak jste to nakonec doma vyřešili? Neříkejte mi, že vás v tom nechali.
Ne, to určitě ne. Když jsem snědla ten pekáč buchet, sama jsem se rozhodla, že půjdeme k dětskému psychiatrovi. K mojí doktorce jsem nakonec docházela asi čtyři roky. Ze začátku mi hrozně pomohla, protože to byl v šestnácti letech v podstatě první člověk, který mi podal pomocnou ruku.

Mentální anorexie

Popis Fakultní nemocnice Brno

Mentální anorexie je psychiatrické onemocnění, vedoucí k psychosociálnímu selhávání a často i invalidizaci. Onemocnění provází těžké zdravotní komplikace, které mohou být smrtelné. Na jejich vzniku se podílí biologické, psychologické i sociální faktory.

Charakteristika

• Cílené udržování nízké váhy, dané často patologickým vnímáním proporcí vlastního těla. Vzniká podvýživa, sekundární endokrinní a metabolické změny a narušení tělesných funkcí.
• Snížení imunity, závažné změny kardiovaskulárního systému, těžké respirační potíže, řídnutí kostí. V období počínající menopauzy je u pacientek s mentální anorexií prokázáno až patnáctinásobně vyšší riziko fraktury obratlů.
• Dochází k zástavě růstu a vývoje při rozvoji v dětském věku, k poruše sekrece hypotalamických hormonů vedoucí k zástavě menstruace. Současně je postiženo libido, což vyúsťuje v těžkou poruchu sexuálního života a další.
• S nemocí často souvisí i snížený přívod vitamínů a prvků výživy, např. železo a měď, které jsou třeba nepostradatelné pro syntézu hemoglobinu. Pacientům také padají vlasů a kazí se zuby.

K úmrtí u nemocných dochází asi v 5 - 6%. Pacienti s poruchou příjmu potravy mají vyšší riziko sebevražedného jednání, řada z nich podlehne infekci nebo elektivnímu chirurgickému výkonu. Statistiky o úmrtnosti nemocných jsou proto velmi zkreslené.

Mentální anorexie je proto celospolečensky velmi závažná.

Takže jste rok nevěděla, co dělat.
Ano. To jsem si to tak nějak uvědomovala – neuvědomovala. Nebo spíš jsem nechtěla, aby mě někdo připravil o to, jak jsem hubená. Ale po tom zvracení mi psychiatrička napsala léky.

Na zvracení, nebo psychiatrické?
Psychiatrické. Ze začátku byla hrozně fajn, jenže pak jsme se začaly názorově rozcházet. Říkala mi, že o sobě mluvím jako o nadčlověku, že nechci být jako ostatní lidé, že já přece nemusím spát, nemusím jíst, nemusím nic, protože jsem lepší než ostatní. Pak jsme se místo terapie spíš dost hádaly. Takže jsem z ordinace chodila úplně zelená a brečela ještě týden.

Víte, co si od toho slibovala za efekt?
Upřímně nevím, ale asi mě chtěla vyděsit, že když nebudu jíst, tak umřu. Což u mě nefungovalo, protože jsem v té době stejně nechtěla nic jiného, takže mi to bylo docela jedno.

A měla jste k tomu někdy blízko?
Jo, a mám pořád. Trvá to.

Proč?
Nevím. Mám pocit, že jsem strašně zbytečný člověk, což asi hodně dělá ta deprese. Sebevražedné myšlenky mám.

Kdy nejčastěji?
To taky vlastně ani nevím. Bylo toho na mě v jednu dobu opravdu moc. Studuji práva, což je těžká, neosobní, výkonnostní škola, kde má většina lidí pocit, že jsou nejchytřejší na světě. Já jsem naopak citlivka, která by chtěla všechny zachránit, a ta škola mě fakt hrozně ničí.

Ale když to na vás vytváří takový tlak, máte to studium zapotřebí?
No, říkám si, že už jsem ve třeťáku a nechci to vzdávat. Což zní jako absurdní paradox. Ale ničí mě to, přiznávám.

Takže pro vás jako perfekcionistu nepřipadá v úvahu, že byste školu nedodělala?
Přesně. Mám hrozný strach, že by mě takové osobní selhání zabilo, a proto chci tu školu úspěšně dokončit.  

Dá se to vaše vnitřní prožívání přirovnat k něčemu viditelnému, fyzickému? Třeba ke zlomené noze, zánětu žlučníku či k něčemu, o čem se lidé běžně baví?
Pro mě už není složité o tom mluvit, jsem s tím smířená. Ale jsem výjimka. Od vrstevníků vím, že o tom mají problém mluvit. A společnost to zase poslouchat. To se musí změnit. Mě nejvíc ubíjí průpovídky typu: „Anorexie? Tak se najez přeci!“ Nebo: „Proč si nedají něco k jídlu, když vědí, že jsou vyhublé a umírají? To anorektičky nevědí, že se mají najíst?“ A to je právě ta pointa – ony to nevědí. To je třeba zdůraznit. Navíc člověku se zlomenou páteří také neřeknete, ať to rozchodí.

Už několikrát jste zmínila „my“, „ostatní“, „další“. Kdo to je? Kolika lidí z mladé generace se týkají psychické problémy?
Více, než by se mohlo na první pohled zdát. Ale u mě je to hodně zkreslené tím, že jsem se k tomu začala vyjadřovat veřejně, takže se na mě cíleně obracejí. Ale pokud by v jednu chvíli všichni přiznali, že mají nějaké problémy typu depresí, fobií, poruch příjmů potravy a dalších, rozhodně by se podle mě společnost hodně divila.

Když se vám svěřují, vidíte nějaký společný jmenovatel? Třeba školu, rodinu?
Často to bývá stres a tlak. V mém okolí jsou všichni zaměření hodně výkonnostně, což s sebou logicky nese další a další nálož. Ne každý to unese. Já někde řeknu, že mám anorexii a úzkosti, a z těch lidí to najednou začne padat. Ta otevřenost ve společnosti strašně chybí, lidé jsou velmi lhostejní.

V čem, nebo kdy?
Třeba jedu v tramvaji a brečím. Mám toho dost. Nikdo si mě ale nevšímá a lidé naopak dělají, že mě nevidí. Mám pocit, že kdybych se tam svíjela na zemi, tak se otočí.

Co byste od nich chtěla?
Účast. Problémy máme všichni, ale ta lhostejnost je ubíjející.

Právě, problémy máme všichni, tak proč řešit ty cizí? Když budu mluvit za sebe, nebudu přece pomáhat úplně všem, pokud budu mít pocit, že to třeba ohrožuje moje vlastní zdraví.
To je pravda. Ale když si lidé budou žít jen pro sebe, sobecky, kam se svět dostane? Myslím, že je to pochopitelné, když se jedná o případy, kdy se něčím můžete nakazit. Ale nevypadám jako bezdomovec, takže naprostý nezájem lidí o druhé nepochopím.