Jedna z nejhloupějších reklam současnosti nás přesvědčuje, že peněženku či auto bychom neukradli a koupit si nelegální kopii filmu nesmíme také, protože je to stejný zločin. To je lživější tvrzení, než kterým jsme obvykle v reklamách vystaveni. Pokud někdo okrádá ostatní, jsou to filmová studia a další nadnárodní korporace. Dělají to dlouho a systematicky.
Klíčem k pochopení problému je znalost podstaty fungování těchto organizací - ať jsou to filmová či nahrávací studia či třeba firma Microsoft.
Dvě výhody nadnárodních korporací
Nadnárodní společnosti mají při podnikání ve více státech obrovské náklady. Každý, kdo cestoval po vzdálených či exotických zemích, si to umí představit. Jiný jazyk, problémy s dopravou, jiné právní předpisy, zvyky, hygienické normy nebo specifická pracovní morálka domorodců násobí náklady na cokoliv, zejména pak na podnikání.
Už v šedesátých letech přišli ekonomové s tím, že domácí firmy by v dlouhodobém horizontu musely nadnárodní korporace vystrnadit z místního trhu nižšími náklady plynoucími z toho, že nepodnikají ve více kulturách. V sedmdesátých letech si pak potvrdili, že pokud se tak neděje, musí mít tyto nadnárodní korporace nějakou mimotržní výhodu, která jim umožňuje na trhu přežít. Jinými slovy ekonomové již zhruba čtyřicet let vědí, že nadnárodní korporace jsou neslučitelné s tržním prostředím, respektive nejsou z čistě tržního hlediska optimální.
Trvalo dalších deset let, než britský profesor John H. Dunning přišel s tím, co by onou mimotržní výhodou korporací mohlo být. Hovořil o dvou výhodách. První nazval výhodou alokace. Jde o to, že vlády pobídkami pro investory platí milionové sumy korporacím, které se rozhodnou v dané zemi investovat větší sumu peněz v podobě tzv. FDI neboli přímé zahraniční investice. U nás to dělá agentura Czechinvest, která konkuruje nabídkám agentur ostatních států.
Jde o celosvětový problém a zdroj obživy nadnárodních korporací, kdy jim vlády přispívají na každého zaměstnance, jejich školení, zařizují zdarma pozemky anebo udělují daňové prázdniny. Prakticky všichni ekonomové se shodnou, že vláda nemá v takovéto přebíjené participovat, ale lepší dotovaná investice, než investice žádná. Světová obchodní organizace WTO je jediná instituce, která má teoreticky sílu tento globální investiční socialismus nějak omezit; zatím se jí to nedaří.
Neférové patenty a licence
Druhou netržní a neférovou výhodou nadnárodních korporací je takzvaná výhoda „čistého vlastnictví“. Mnoho přímých zahraničních investic nadnárodních korporací využívá svého vlastnictví patentů, technického know-how či firemních značek k dosažení mimořádných zisků. Pokud by korporace o tuto výhodu přišla, její výnos by se snížil a ona by nebyla schopná operovat v několika státech najednou. Přitom většina výhod čistého vlastnictví je ryze arbitrární, tedy víceméně nahodilé povahy (například podmínky registrace značky, délka patentu apod.), nebo vychází z monopolu korporace nad určitým ekonomickým zdrojem (chráněným nebo přímo poskytnutým vládou určitého státu).
Ani jedna z těchto výhod nemá co dělat s trhem, nýbrž pouze s politickým procesem. Současná globalizace založená na mezinárodním investování zkrátka nemá s liberalismem a férovou soutěží nic společného. Pokud odstraníme patenty a licence a přestaneme dotovat nadnárodní korporace z národních rozpočtů, jejich zisky a vliv se podstatně sníží a většina z nich zanikne.
Pravda z černého trhu
Už výrazné omezení těchto věcí však se systémem značně zahýbá. Jestliže má totiž například globální farmaceutická firma mnohamiliardový příjem z monopolu, který trvá vylobbovaných dvacet let, pak zkrácení patentu na pět let ji už může uvrhnout do ztráty.
Každopádně je to černý trh, který vždy ukazuje lépe a pravdivěji, kde je pravá cena zboží a služeb. Černý trh fungoval v koncentračních táborech a funguje v současné Severní Koreji navzdory trestům smrti. Vekslácká cena dolaru v komunistickém Československu byla rozumně vzata jako základ při devalvaci koruny. Příkladů je nikdy nekončící množství.
A co tedy říká dnešní černý trh o CD a DVD nosičích? Říká to, že cena za CD s novým albem známého interpreta je asi pět až deset korun včetně krabičky a obrázku. U DVD je to asi padesát korun za opravdové taháky. Tato cena je navýšena o „rizikový příplatek“ daný momentální nelegálností obchodníka. Pokud dojde k legalizaci, pak část této ceny může jít autorům obsahu.
Politické pokušení - regulace kvůli profitu
Současná kontroverze ohledně vlastnických práv filmových studií je pouhou špičkou ledovce. Naše společnost je z velké části postavena na držbě takzvaného duševního vlastnictví. Pokud kdekoliv na světě vznikne nová vláda, první, co po ní západní vlády chtějí, je podpis na vzájemné dohodě o ochraně duševního vlastnictví následovaný dohodou o zabránění dvojitého zdanění.
A neprofitují z toho výhradně korporace. Pokušení k regulaci a kšeftům s korporacemi je pro politiky velmi silné. Těžko se najde politik, který si nechá vzít možnost slavnostně stříhat pásku při otevření nového průmyslového závodu zaměstnávajícího stovky lidí v oblasti s vysokou nezaměstnaností, i když to znamená, že čtvrtinu ceny toho závodu zaplatil státní rozpočet a pak daroval korporaci.
S tím, jak vlády v Evropě v současné krizi přicházejí o nezávislou fiskální politiku, která jim po desetiletí dávala možnost se bez obav zadlužovat a platit nejpitoresknější sociální programy, a také s tím, jak jim euro sebralo monetární politiku, bude toto pokušení regulovat a dotovat korporace jenom silnější. Samostatnou kapitolou je financování politických stran korporacemi.
Až bude Hollywood neznámé předměstí...
Před pěti lety mne na pražské Vysoké škole ekonomické za doktorskou práci, která dokazovala to, co zde píši, vyhodili od obhajoby. Před čtyřmi lety jsem s identickou prací obhajobu složil. Dnes jde o téma, které je zcela běžné a pochopitelné nejen akademické obci, nýbrž i velké části veřejnosti. Je prakticky nemyslitelné, že by se tento myšlenkový posun nechal zastavit.
Na druhou stranu: ještě než se z filmových studií stanou opět kočovné společnosti, z Hollywoodu neznámé předměstí a světových zpěváckých celebrit potulní trubadúři, bude hnutí snažící se o změnu v této oblasti vystaveno pravděpodobně největší očerňovací kampani v dějinách lidstva. To nic nemění na faktu, že současná právní úprava duševního vlastnictví je stejně nemravná jako irelevantní a musí projít dramatickou změnou.
Tato společnost zestárla a ztloustla - obrazně i ve skutečnosti. Nemá děti, ale má peníze. Jsou to peníze rentiéra, který se bojí, že už nemá na to, aby se vrátil do míst, kde je před lety vydělal. Sílu však v sobě musí najít, jedině tak je možné začít znovu.
