Vláda umístila stovku takových dětských vojáků do rehabilitačního tábora v Ambepusse nedaleko metropole Kolomba. Pod dohledem psychologů se tu celý rok budou snažit přivyknout normální existenci, o které netuší skoro nic.
Při jejich vyprávění často stydne krev v žilách. Jedním z nelítostných dětských bojovníků v řadách tamilských povstalců byl i dnes sedmnáctiletý Bala.
"Z mé vesnice mě unesli, když mi bylo třináct," vyprávěl podle internetového serveru BBC.
"Zpočátku jsem měl problémy vůbec zvednout samopal, musel jsem si ale zvyknout. Poslali mě na frontové linie a bojoval jsem s vládními oddíly," říkal. Rodiče Bala od té doby nespatřil. Teď doufá, že lidé z Mezinárodního červeného kříže mu je pomohou najít.
Podobné tábory zřídila srílanská vláda celkem tři. A další prý budou potřeba. Někdejších dětských vojáků, kterým je třeba pomoci, aby se mohli integrovat do společnosti, je totiž několik tisíc. Mnozí z nich nikdy nechodili do školy.
Tábor v Ambepusse je sice ohrazen ostnatým drátěným pletivem a chovance hlídá armáda, uvnitř to však připomíná levnější hostel. Většina zdejších nájemníků je ve věku kolem osmnácti, jsou mezi nimi i dívky. Prakticky všichni byli podle svých slov rekrutováni násilím.
"Když mě posílali na frontu, nechtěla jsem se podřídit. Vzpouzela jsem se, měla jsem strach. Pak mě několikrát surově zbili, krev mi stříkala z nosu i z úst. Zdálo se mi, že tohle bití je horší než válka. Tak jsem šla bojovat," vyprávěla sedmnáctiletá Kala.
V dubnu, během posledních bojů, se jí podařilo prchnout. Až tady v táboře prý poprvé spatřila televizi.
"Přežili jsme hrozné věci. Každý den na nás létaly kulky a granáty, často jsme hladověli," tvrdila Mary, jiná dětská bojovnice. "Tady je stravy dost. A učí nás tu nové věci, třeba angličtinu. Až mě pustí, chtěla bych být učitelkou."
Většina jejích kolegů takové sny nemá. Spíše mají strach, že se jim nikdy úplně nepodaří vrátit se do života.
