Výstava Svatý Václav - ochránce České země potrvá v Anežském klášteře do 22. března. | foto: Národní galerie v Praze

Anežský klášter vzdává hold sv. Václavovi. Výstava ale zůstala na půli cesty

  • 5
Pražský Anežský klášter nabízí expozici Svatý Václav – ochránce České země. Až do 22. března vystavuje předměty se svatováclavskými motivy i věci, které tradice spojuje přímo s osobou zemského patrona. Kromě výběru artefaktů se ale veškerá kunsthistorie smrskla na prostý popis vystavených exponátů.

Jde o osm desítek obrazů, soch, mincí, pečetidel, liturgických předmětů, zlatnických prací, relikviářů, knih, korouhví, textilií. Tyto předměty samy o sobě představují jakýsi průřez jedenácti stoletími existence české kultury – od svatováclavských relikvií pocházejících z desátého století až po skleněný pohár navržený Josefem Drahoňovským při příležitosti oslav svatováclavského milénia v roce 1929.

"Holé" exponáty

Výstavu připravily pražské arcibiskupství a Národní galerie Praha – slovy kardinála Miloslava Vlka – "k poctě jedenáctistého výročí narození dědice české země, mučedníka a hlavního patrona našeho národa". Záměr arcibiskupství je prostý a jasný. Ale kde se v tom ztratila spolupořádající Národní galerie? Jdete-li na expozici se záměrem dozvědět se něco nového, co přineslo umělecko-historické bádání na poli svatováclavské tradice od doby posledního velkého výstavního svatováclavského projektu ve zmíněném roce 1929, budete zklamáni. Kromě výběru artefaktů se veškerá kunsthistorie smrskla na prostý popis vystavených exponátů: co, kdy, kde a případně kdo, pokud je znám autor.

o výstavě

Svatý Václav – ochránce České země.

Autoři Vladimír Kelnar, Jan Royt, Dana Stehlíková; kurátoři Štěpánka Chlumská, Vladimír Kelnar. Klášter sv. Anežky České, U Milosrdných 17, Praha 1 – Staré Město.
Výstava je otevřena denně kromě pondělí od 10 do 18 hodin, trvá do 22. března 2009.

Meč sv. Václava

Tak dobu přemyslovskou na výstavě reprezentuje několik mincí, ale už se nic nedozvíme například o filiaci, tedy vzájemné závislosti, provázanosti svatováclavských legend nebo o tom, jakou roli sehrála úcta k sv. Václavu v konstituci raně středověkého českého státu a jeho zakotvení v tehdejší evropské společnosti. Neřkuli, že bychom zde našli srovnání kultu sv. Václava s obdobnými kulty panovníků-světců stojících u počátků "mezinárodní legitimizace" jiných národních společenství, jako byli norský sv. Olaf, maďarský sv. Štěpán, anglický sv. Eduard nebo dánský mučedník sv. Knud, který byl podobně jako sv. Václav zabit šlechtickou opozicí.

Vztah k okolnímu světu byl přitom oboustranný. Čechy kultem sv. knížete vstoupily do Evropy (nejen ve smyslu přijetí křesťanství, nýbrž celého anticko-orientálního dědictví, které křesťanství zprostředkovalo mladým evropským národům), ale samy Čechy se staly subjektem evropských dějin; o vyzařování českých reálií do okolních zemí, tedy jak se kult sv. Václava rozvíjel ve Slezsku, Bavorsku nebo v Rakousích, se na výstavě rovněž nedozvíme nic.

vše a nic

Autoři výstavy se soustředili na statický popis svatováclavských památek sesbíraných na základě toho nejjednoduššího pojetí – od všeho kousek a od ničeho nic.

Vyvrcholení kultu sv. Václava v době lucemburské a jeho politicko-státní kodifikace za Karla IV. jsou sice dostatečně známy, ale rovněž by nebylo od věci připomenout, v jakém ideologicko-kulturním rámci vystavená díla z oné doby vznikala.

Dobu husitskou reprezentuje na výstavě husitská pavéza s vymalovanou postavou sv. Václava, nad jehož hlavou září zlatý kalich. Proč je však katolický světec vymalován na husitské zbroji jako zástava proti nepřátelům, ačkoli kališníci kult svatých odmítali? Byl v tomto ohledu nějaký rozdíl mezi umírněnou kališnickou většinou a menšinovými radikály?

Stejně tak marně se můžeme ptát, jak tomu bylo se sv. Václavem později – s etablovanou utrakvistickou církví, nebo jak se k mučedníku sv. Václavu stavěli čeští pobělohorští exulanti. Jakou roli hrál svatováclavský kult v době barokní  – mezi vlasteneckými kněžími, církevní hierarchií, zemskou šlechtou?

Nedočkáme se ani základního srovnání a vývoje svatováclavské ikonografie, ačkoli se něco podobného přímo nabízí. Nebo třeba přehledu svatováclavských zasvěcení – jaký byl přitom rozdíl mezi korunními zeměmi, především Čechy a Moravou (a na Moravě mezi Olomoucí a Brnem), nebo načrtnutí úcty sv. Václava mezi českými Němci. Atd. atp.

Nehoráznosti

Svatováclavský kult – ať už ve své nábožensko-kulturní, státně ideologické, či národně obranné podobě – je ve své tisícileté kontinuitě a celistvosti natolik výjimečný a bohatý, že nabízí řadu zásadních témat, která dosud nebyla uchopena, natož aby byla zpracována.

Autoři výstavy se soustředili na statický popis svatováclavských památek sesbíraných na základě toho nejjednoduššího pojetí – od všeho kousek a od ničeho nic. Toto vakuum jen podtrhuje na výstavě promítaný dokument České televize, tuším z roku 2000, který byl tak plný klišé a stereotypů, že jsem nebyl schopen dodívat se do konce...

160 stran za 600 korun

Pokud se chce návštěvník dozvědět něco nového, musí si zakoupit katalog. Ale ten je nepochopitelně drahý – brožura o 160 stranách stojí 600 Kč!

Pokud se chce návštěvník dozvědět něco nového, musí si zakoupit katalog. Ale ten je nepochopitelně drahý – brožura o 160 stranách stojí 600 Kč! (Pro srovnání, katalog Van Gogha z nedávné výstavy ve Vídni, vázaná bichle o 450 stranách s kvalitními celostránkovými barevnými reprodukcemi na křídovém papíře, stál 25 eur. Jako kdybychom kopírovali Vídeň a Prahu 19. století – centrum a kulturní periferii, kde jsou peníze na kdejakou přihlouplou "zábavu", jen ne na kulturu.)

Vítaný realismus

Přes výše uvedené výstava stojí za návštěvu, neboť vidět na jednom místě, kterak jednotlivá staletí přistupovala ke ztvárnění jednoho a téhož motivu, je samo o sobě zážitek.

Přilbice sv. Václava, poklad Svatovítský

Například si člověk uvědomí, jak střízlivě, dalo by se říci kultivovaně, byla svatováclavská tradice během staletí domácí tradicí reflektována – bez zbytečného přehánění, exaltovanosti, negativního vymezování se vůči jiným, úplně přirozeně, civilně… Viz například portrét sv. Václava na obraze Jana Jiřího Heinische ze svatovítské sakristie (okolo r. 1700), který je snad kopií původního Škrétova obrazu a který autoři použili na plakátu výstavy.

Realistický portrét, prostý módní extatické vytrženosti barokních světců, stejně jako nesnesitelné sladkobolnosti a ufňukanosti barvotiskových obrázků 19. století, můžeme považovat za jakousi českou ideální představu o správě věcí veřejných, jejíž pojetí spravedlnosti a tolerance není prostředkem obrany vycházející z vědomí vlastní slabosti. Ačkoli stojí oběma nohama na zemi, není alibistická ani konjunkturální. Její realismus není slabošský, naopak, protože je založen eticky (nábožensky). Rezonuje s českou tradicí, jak se ji snažil zdůraznit T. G. Masaryk. Když ve svém projevu na miléniových oslavách roku 1929 uctil Masaryk sv. Václava jako knížete míru, bylo to právě v tomto duchu.


Nejlepší videa na Revue