Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

V Česku piju hruškovici, ve Francii víno, říká prasynovec palírníka Jelínka

  15:18aktualizováno  15:18
„Rudolf Jelínek měl dobrou myšlenku. Začal exportovat do Ameriky hned po zrušení prohibice,“ vypráví prasynovec slavného výrobce destilátů André Lenard v rozhovoru pro MF DNES. Francouzský bankéř se na penzi vrátil do Česka a pokračuje v rodinné tradici. Přesto je doma v Praze, ve Vizovicích i v dalekém Gaskoňsku.

André Lenard, bankéř a dědic vizovické likérky Rudolf Jelínek | foto:  Michal Šula, MAFRA

Pijete slivovici?
Piju, ale jen příležitostně. Dávám přednost hruškovici Williams, ve Francii piju víc koňak a armagnac a hlavně červené víno. Mám totiž sídlo nedaleko Bordeaux, v Gaskoňsku.

Rudolf Jelínek je pro mnohé jen značka, jaký je vlastně váš příbuzenský vztah k slavnému výrobci destilátů?
Jsem prasynovcem Rudolfa Jelínka, který v roce 1894 založil ve Vizovicích palírnu. Moje babička byla Karola Jelínková, Rudolfova sestra.

V čem byl úspěch Rudolfa Jelínka?
Měl dobrou myšlenku, když začal exportovat do Ameriky hned po zrušení prohibice. Začal tam prodávat, našel trh pro košer alkohol, který tam dřív dodávali Maďaři. Ale tím, že Maďarsko inklinovalo k fašismu, tak si američtí Židé začali kupovat alkohol od něj. To byl úspěšný tah a Rudolf Jelínek se tak stal druhým největším exportérem ovocných destilátů pro americký trh.

Dařilo se firmě i později?
Pak přišla ta strašná doba druhé světové války. Pro firmu nebyl šťastný ani konec války. Říká se, že Rudá armáda na den zastavila svůj postup na západ ve Vizovicích a dál se táhlo, až když se vypily všechny zásoby. Pak přišla krátká doba vlády Jiřího Jelínka. Byl to osmnáctiletý kluk, který se vrátil z koncentráku, a není divu, že si chtěl spíše užívat života než se věnovat firmě. Pak přišlo znárodnění. Dnes je to takové znovunarození Rudolfa Jelínka.

Pamatujete si, jak fabrika fungovala za Jelínků?
Na dvoře stály kádě, všude vonělo kvasící ovoce, švestky, meruňky. Jiří Jelínek mě vždycky posadil nahoru na káď a já řval jako pavián... Pamatuju si na ten areál, továrna se od té doby podstatně rozrostla a vůbec se to nedá srovnat s minulostí.

Váš příběh je možná ještě zajímavější.
Můj příběh je trochu divoký. Narodil jsem se ve „šťastném“ roce 1940 v Paříži, když Němci smetli Francii. Žil jsem tam do konce války. Tatínek zemřel v dubnu 1945 v koncentračním táboře Bergen-Belsen v posledním týdnu války. Velká smůla. Dobrovolně nastoupil do armády, zajali ho, ale podařilo se mu utéct a potom ho udali „dobří“ sousedé a již se nevrátil.

André Lenard

André Lenard, bankéř a dědic vizovické likérky Rudolf Jelínek

André Lenard se narodil v roce 1940 v Paříži, po válce se vrátil do Vizovic, kde jeho rodině patřila slavná likérka Rudolf Jelínek.

Po maturitě odešel opět do Francie, po studiích pracoval jako bankéř v předních světových bankách, díky své znalosti mnoha jazyků hlavně v jejich východoevropských pobočkách.

Žije v Praze, ve Vizovicích i ve Francii. Působí v dozorčí radě společnosti Rudolf Jelínek.

Neuvažovala maminka, že zůstane ve Francii?
Maminka se chtěla za každou cenu vrátit do Vizovic, vyjeli jsme v říjnu 1945, když už válka všude skončila. Jeli jsme jedním z prvních vlaků z Paříže do Prahy. Ještě se topilo v kamnech, všude byla strašná zima. Vrátil jsem se s parádním zápalem plic.

Jaký byl pro dítě návrat z Francie na Moravu?
Byl jsem příliš malý a nemluvil jsem ani slovo česky. V roce 1946 jsem nastoupil do školy a už jsem česky mluvil.

Jak jste mluvil s maminkou?
Ve Francii jen francouzsky. Česky jsem se naučil lehce, jako se učí děti, aniž bych se učil. To jsem mohl porovnat, když jsem se učil ostatní řeči.

Jak dlouho jste zůstal ve Vizovicích?
Žili jsme tam do roku 1949, pak nás znárodnili, všechno nám zabavili a vyhodili nás.

Kam jste šli?
Maminka se vrátila do Bratislavy, kde prožila dětství, dědeček tam byl bankovním ředitelem. Tak jsem zase začal chodit do školy.

Pro změnu jste se učil slovensky?
Pletu si často češtinu se slovenštinou, jak je to teď v Česku zvykem... Tam jsem chodil do školy a v roce 1957 maturoval.

Kdy jste se vrátil do Francie?
Maminka požádala v roce 1956 o možnost vystěhování. Napsala, že je silně krátkozraká a že nechce být státu na obtíž, a já byl cizinec, měl jsem díky narození francouzské občanství. Odmaturoval jsem a odjel za rok za ní.

Chtělo se vám odjet?
Lidé tomu budou těžko věřit, nechtělo. Měl jsem tu kamarády, první lásku.

Jak vás přivítala Paříž?
Známí mi sehnali malý pokojík v šestém patře, kde jsou obvykle pokojíky pro služky, v krásné ulici Rue de la Paix, ve které je jedno klenotnictví vedle druhého. Ze záchodu byl krásný výhled na Paříž. Přímo před očima jsem měl sochu Napoleona. Hlavně jsem se ale musel naučit francouzsky.

Jak to?
Asi vám to přijde směšné, ale mluvil jsem jako pětiletý kluk. V Československu jsme se povinně učili rusky a vedle toho jsme měli němčinu. Ale francouzštinu jsem nedělal. Neuměl jsem číst, psát, neznal jsem gramatiku a měl jsem slovní zásobu pětiletého kluka. Četl jsem si noviny a vůbec jsem jim nerozuměl. Vypisoval jsem si slovíčka, učil jsem se je nazpaměť a ztratil jsem tak rok.

Pokračoval jste ve Francii ve studiu?
Celý život jsem chtěl být diplomatem. Když ve Vizovicích kluci říkali, že chtějí být sedlákem, hasičem, pilotem, já chtěl být francouzským konzulem v Praze.

Proč se vám to nepodařilo?
Vystudoval jsem několik vysokých škol, abych mohl k přijímačkám na ministerstvo zahraničí. Napoprvé jsem je neudělal, ale řekli mi, byl jste dobrý, zkuste to příští rok. Za rok si mě ale zavolal ředitel osobního oddělení ministerstva zahraničních věcí a podivoval se nad tím, že se člověk vychovaný v komunistickém Československu vůbec může snažit dostat na ministerstvo. Že sice jsem francouzský občan, ale nemůžou mít ve mně důvěru. Tak skončila moje diplomatická kariéra.

Co bylo pak?
Byla to dobrá ekonomická doba, třicet bohatých let pro Francii. Zaměstnala mě banka Paribas, první investiční banka v kontinentální Evropě. Pomalu jsem postupoval po žebříčku vzhůru, díky znalosti řečí mě nakonec poslali do Sovětského svazu, od roku 1970 jsem byl jejím zástupcem v Moskvě.

Jak se tehdy žilo v Moskvě?
Bylo to zajímavé, bylo mi třicet a vedl jsem takový koloniální život... měl jsem řidiče, služebnou. Zastupoval jsem francouzský průmysl i řadu velkých zahraničních firem, poznal jsem spoustu politiků, zajímavých lidí, setkal jsem se třeba s americkým prezidentem Nixonem. Sovětský svaz tehdy pootevíral dveře.

Pracoval jste i pro legendární banku Rothschild...
Vrátil jsem se do Paříže, banka mi slíbila kariérní postup, ale nestalo se, tak jsem odešel. U Rothschildů jsem založil oddělení pro východní Evropu. Byla to banka s velkým jménem, ale malým kapitálem. Odtud jsem přešel do Royal Bank of Canada a zase do zahraničního oddělení pro východní Evropu. Řešil jsem třeba kolaps Polska nebo Jugoslávie. Přitom nás vždycky učili, že stát nemůže zkrachovat.

Vrátil jste se někdy do Vizovic?
Jezdil jsem tam pravidelně. Jednou dvakrát ročně jsem jezdil do Československa. Objížděl jsem pracovně východní státy, někdy jsem se zastavil i za kamarády ve Vizovicích.

Nebyl jste tady pro změnu za francouzského špiona?
Byl. Měl jsem potíže. Jednou na mě po schůzce čekali v InterContinentalu dva pánové. Bavili jsme se o ekonomice, já žádná státní tajemství ale neznal. Čekali na mě pokaždé, když jsem přijel. Zajímalo je, jak reaguje socialisticky vychovaný mladík na kapitalistické poměry. Naposledy na mě jeden čekal v lednu 1990 v hotelu. Říkal jsem mu, vy nečtete noviny, nedíváte se na televizi? A on na to, promiňte, já si přišel říct o zaměstnání.

Našel jste mu místo?
Nenašel.

Restituovala rodina továrnu?
Jiří Jelínek, který bojoval dlouhá léta proti zneužívání jména, zemřel v roce 1990. Jeho dcera Irena, která žila v Kanadě, neměla o firmu žádný zájem, já taky ne, nikdy mě nenapadlo o cokoliv žádat. Jsem rád, že jsem to neudělal, to by fabrika zkrachovala, neznal jsem tenhle obor, neznal jsem české poměry. Jsem rád, že se fabrika dostala do rukou současného, velmi kompetentního majitele. Společnost vzkvétá. Vyrábí se v Bulharsku, v Chile, nakupují se sady. Hodně se exportuje.

Jste v dozorčí radě firmy, jak jste se tam dostal?
Předseda představenstva Pavel Dvořáček si mě našel přes společné známé, dozvěděl se, že pobývám v Praze, a symbolicky mi nabídl, abych pokračoval v rodinné tradici, abych se stal členem dozorčí rady.

Kolik času trávíte v Česku?
Pendluji mezi Prahou a Gaskoňskem. Venkov v zimě není nic moc. Od května do října jsem tam, tady v Praze jsem v zimě. Gaskoňsko je ryzí Francie. Zůstaly tam tradice, dobře se tam jí a pije, lidé na sebe mají čas. To není uspěchaná Paříž, to je francouzský venkov.

Máte krásnou češtinu.
Mám tady kamarádku a ta mi říká, že mluvím jak hotentot.

Změnila se Praha?
Pamatuju si ji, když jsem sem jezdil služebně. Chodilo se pod lešením, hledaly se restaurace. Dneska jich je tu fůra. Opravily se domy, ale Praha romantickou zůstala.

Nevadí vám turisté? Žijete v centru.
Jsem trochu stranou, je to praktické, nejezdím autem, jen tramvají nebo chodím pěšky.

Autor:


Hlavní zprávy

Nejčtenější

Policisté na letišti zadrželi cizince, podezírají je z napadení číšníka

Policisté zadrželi skupinu cizinců, podezřelých z napadení číšníka. (23. dubna...

Policisté na pražském letišti Václava Havla zadrželi skupinu sedmi cizinců, kteří jsou podezřelí z toho, že v sobotu...

Okamurova SPD se hroutí zevnitř. Straníci se napadají navzájem

Předseda SPD Tomio Okamura na tiskové konferenci v Poslanecké sněmovně.

„Špiníte jméno SPD! Dělali jste v krajských volbách osobní kampaň! Vynášíte informace a děláte si, co chcete,“...



Krásná smrt zaručena. V Nizozemsku představili sebevražedný přístroj

Sebevražedný přístroj v představách designéra  Alexandera Bannicka

Na pohřebním veletrhu v Amsterdamu byl představen sebevražedný přístroj, který člověku umožní zabít se stisknutím...

Smrt přijela výtahem. Vrah zaskočil policisty, jednoho zastřelil

Petr Chromek zavraždil 23. dubna 1998 v Táboritské ulici v Praze policistu a...

Na ten den před dvaceti lety Martina Linhartová nikdy nezapomene. 23. dubna 1998 zavraždil Petr Chromek v Táboritské...

České děti zůstaly v Londýně na ulici. Hostitelské rodiny pro ně nepřijely

(Ilustrační snímek)

Pětidenní zájezd žáků 6. a 7. třídy Základní školy Horoměřice do Londýna nezačal zrovna dobře. Po celodenním chození po...

Další z rubriky

Hnutí ANO vyhraje komunální volby v Praze, Brně i Ostravě, tvrdí průzkum

(Ilustrační snímek)

Hnutí ANO v říjnu opět uspěje ve volebním boji o radnice krajských měst. Vyplývá to z prvního průzkumu stranických...

Brutální útok na ochranku, další královské miminko a Rodenův úspěch u soudu

Skupina mladíků zmlátila dva pracovníky ochranky

Sledujte Zprávy iDNES.tv, mimo jiné vám ukážeme útok výrostků na ochranku obchodního centra, řekneme, že britská...

PŘÍMÝ PŘENOS: „Režnou“ vilu na Petřinách už demolují těžké stroje

Funkcionalistická vila na Petřinách, kterou má nahradit nová stavba se třinácti...

Vleklý spor mezi majitelem vily Na Petřinách a sousedy z přilehlého okolí domu uzavírá demolice této stavby. Magistrát...

Najdete na iDNES.cz