Jaké dnešní Spojené státy jsou? Je to země, kterou máme na vlně módního antiamerikanismu zatratit? Nebo je to výborný spojenec?
Rozhlédněte se kolem. A nemyslete na to, zda právě sedí v Bílém domě George W. Bush, či Barack Obama. Myslete na budoucnost.
Je spojencem EU? Jistě. Ale před případným vojenským nebezpečím (to se vyloučit nedá) nás neochrání. Nemá jak. Zárukou naší bezpečnosti je NATO. To se zase neobejde bez americké síly. Hlavní spojenec se proto pořád nachází za Atlantikem.
I když někdy skutečně lze mít pocit, že se chová jako Belzebub.
USA dnes vyvolávají ve světě erupci kritických postojů i nálad. Mnozí křičí, že za to může "válečník" George W. Bush. A že jeho nástupce Barack Obama to vyřeší a uklidní.
Omyl. Politika Spojených států se nikdy v historii rychle neměnila. Je to jen zbožné přání.
Proto zůstanou USA jedním z nejsilnějších a nejlepších spojenců České republiky i nadále. Pokud my sami budeme chtít. Vězení na Guantánamu (jakkoli kontroverzní) či válka v Iráku (jakkoli špatně provedená) budou naštěstí po čase zapomenuty a řešit se začne opět pouze to, co je pro nás i pro Američany z hlediska národních zájmů důležité.
A co to je?
Zajištění bezpečnosti demokratických zemí celého euroatlantického prostoru. To bez NATO a úzké spolupráce zemí Evropské unie a Ameriky nepůjde. A musí se na něm podílet všichni.
Posilování obchodní spolupráce oproštěné od regulací, omezení a protekcionismu. Bohužel vtomto směru si obě strany Atlantiku vždy nepočínají právě prozíravě.
Vymezování se proti zemím, které se rozhodly či rozhodnou destruovat Západ a postupně rozrušovat jeho civilizační kořeny. To není žádné sci-fi, ale realita současnosti. Se státy, jako je Rusko, Írán, Pákistán, Severní Korea a mnoho dalších, se určitě má jednat, ale v případě potřeby je na řadě silové řešení.
Jasné vymezování je nutné i proti skupinám a lidem, kteří nejsou ochotni tolerovat naše západní zvyklosti, ale sami přitom vehementně žádají, aby Západ toleroval všechno jim.
Politolog Zbigniew Brzezinski, po desetiletí šedá eminence americké zahraniční politiky, vjedné ze svých knih napsal, že pokud chce být některá země supervelmocí, tak musí kromě vojenské síly a splnění dalších podmínek "exportovat" do světa myšlenky, které budou pro ostatní přitažlivé.
Jistě, USA neexportují pouze myšlenky a ideje, se kterými se lze ztotožnit, ale jejich zásady demokratické společnosti a lidské svobody jsou to nejlepší a nejinspirativnější, co lze přebírat.
Mnoho Čechů začalo nepochopitelně tvrdit, že spojence lze poměrně jednoduše hledat mimo euroatlantický civilizační prostor. Je to nebezpečná chiméra.
Jaké pro nás přijatelné ideje a myšlenky "vyzařuje" například Čína či Rusko? Téměř žádné. A jaké islámský svět? Většinou nepochopitelné a často nepřijatelné. Určitě můžeme mít dobré vztahy s Moskvou a Pekingem, ale to je něco naprosto jiného, než abychom mohli tyto státy někdy pasovat do významné role spojenců.
Navíc se nacházíme v období, kdy je stále jasnější, že končí dominance Ameriky a ani Evropské unii se nepodaří získat rozhodující celosvětový vliv. Vztahy ve světě se budou rozvíjet pod daleko větším tlakem Číny, Indie i některých dalších zemí. Malé a menší státy "přežijí" jen ve společenství s velkými a silnými. Na výběr nám opět zůstávají jen EU a USA.
Ale pak to dělejme pragmaticky a jasně. Vyhněme se francouzskému tajtrlíkování, řeckému levicovému antiamerikanismu či španělskému chladu. Nic z toho není pro nás výhodné.
Přiznejme si, že jako malá země si příliš nemůžeme vyskakovat a nezbývá než se přiklonit v případě spojenectví k těm, u kterých je největší předpoklad, že nás někdy opět nezradí a že vůbec mají sílu ve prospěch nás něco udělat. Ale nemá se to dělat v předklonu a nemáme souhlasit se vším, co přítel říká.
Nikdo lepší než Amerika se nám z tohoto pohledu zatím nenabízí. Před Bushem i po něm. Před Obamou i po něm.
