Americká zahraniční politika stojí na pokraji podstatného utažení opasků. Vzhledem k hromadícím se výdajům za obsluhu narůstajícího státního zadlužení, ve spojení s vystřelujícími náklady na programy sociálního a zdravotního zabezpečení v době, kdy do penze odchází 78 milionů příslušníků generace narozené v době populační exploze, zbude na americké iniciativy v zahraničí méně peněz.
Jak dokládám ve své nové knize The Frugal Superpower (Hospodárná supervelmoc) s podtitulem Americké globální vedení v dobách finanční tísně, břemeno, jímž tyto závazky zatíží Američany v podobě vyšších daní a omezení sociálních příspěvků, oslabí veřejnou podporu rozsáhlé mezinárodní úlohy, již Spojené státy hrají už od druhé světové války.
Kniha a její autor - Michael Mandelbaum
Tím se změní svět a nebude to k lepšímu. Americká zahraniční politika, navzdory všem svým nedostatkům, byla po celém světě oporou politické stability. Jak by tedy USA měly své zahraniční konání upravit, aby minimalizovaly újmu, již jejich finančně stísněné poměry způsobí globální bezpečnosti? Předkládám tři pravidla pro hospodárnou supervelmoc.
Pravidlo č. 1: Žádné další budování států
Během úřadování prvních dvou amerických prezidentů po skončení studené války uskutečnily USA vojenské zásahy v Somálsku, na Haiti, v Bosně, Kosovu, Afghánistánu a Iráku. Pohnutky k těmto intervencím se lišily, ale všechny směřovaly k americkým snahám ustavit fungující vlády – čili budování států –, což se ukázalo jako zdlouhavé a frustrující. Náležité instituce nelze vybudovat rychle ani je importovat ze zahraničí jako konfekci. To právě patří k důvodům, proč si toto úsilí u americké veřejnosti nenašlo přízeň.
Irák, Bagdád, zatykání atentátníka
K této nesnadnosti a nepopularitě je teď třeba přidat další nevýhodu budování států: jeho nákladnost. Vláda USA už si nebude moci dovolit investovat stovky miliard dolarů (jen výdaje v samotném v Iráku půjdou do bilionů) do snahy zajistit jiným národům slušnou vládu. Takové projekty navíc přispívají k americké a globální bezpečnosti a blahobytu mnohem méně než jiné americké zahraniční politiky – u nichž by se USA měly vynasnažit, aby pokračovaly.
Pravidlo č. 2: Zaměřit se na slony
"Nehoň králíky," říká staré úsloví, "protože když chytáš králíky, zabije tě slon." Somálsko, Haiti, Bosna, Kosovo, Afghánistán, a dokonce i Irák představují králíky – podněty odvádějící pozornost od toho, na co by se zahraniční politika USA měla zaměřovat. Funkčními ekvivalenty slonů jsou Evropa, východní Asie a Střední východ. To jsou nejvýznamnější části světa a v každé z nich sehrává americká vojenská přítomnost konstruktivní roli.
V prvních dvou dávají USA každé ze zemí v daném regionu jistotu, že nedojde k nenadálé změně v rovnováze moci, která by je ohrozila. V Evropě si Německo může být jisté, že USA by pomohly zklidnit výbojné Rusko, a Rusko zase ví, že Německo zůstane vázané na USA, které mu tak budou jistým mantinelem. Ve východní Asii drží americké vzdušné a námořní síly v šachu Čínu, ale zároveň slouží jednomu z jejích strategických zájmů, neboť zajišťují, že Japonsko neuskutečňuje nezávislou vojenskou politiku.
Irák, Bagdád, americká vojenská základna
Pro zachování míru v obou regionech bude určitá forma vojenské přítomnosti USA nezbytná. Úplné americké stažení by mohlo vést k podezřívavosti, závodům ve zbrojení a v nejčernějším případě k válkám mezi státy v Evropě a Asii.
Na Středním východě USA čelí Íránu, který se všemi dostupnými prostředky snaží rozšířit svou moc, aby vystrnadil vlády sousedních zemí, jež by nahradily ideologicky spřízněné síly, a v posledku aby z regionu vypudil Ameriku. Jaderné zbraně by hrozbu, již íránský režim představuje, ještě vyostřily. Zkrotit Írán a zároveň potlačit jeho jaderné ambice je skutečně nejnaléhavější jednotlivou prioritou dnešní finančně vyčerpané americké supervelmoci.
Íránský bezpilotní bombardér Karran
Pravidlo č. 3: Zvýšit daň z benzinu
Snaha Íránu ovládnout Střední východ ohrožuje svět proto, že tento region produkuje obrovský díl ropy, na níž globální ekonomika závisí. Kdyby svět používal méně ropy, Írán by představoval menší hrozbu, protože tamní radikální vládci spoléhají na příjmy z ropy, které jim umožňují kupovat si domácí podporu a prosazovat své regionální cíle.
Snížení příjmů z ropy plynoucí z její nižší spotřeby by oslabilo i další mezinárodní potížisty, aktuální i potenciální – kupříkladu Huga Cháveze ve Venezuele a Vladimíra Putina v Rusku. Navíc část peněz, jež svět platí za saúdskoarabskou ropu, protéká do pokladen teroristických organizací.
Pro proměnu světa v méně nebezpečné místo by neudělalo víc žádné jiné jednotlivé opatření než právě výrazné snížení spotřeby ropy. A žádné jiné opatření by neudělalo víc pro snížení globální spotřeby ropy než ostré zvýšení daně z benzinu v zemi, která jej spotřebuje ze všech nejvíc: USA. Kdyby Američané museli za benzín platit víc, spotřebovávali by jej míň. Při vysokých cenách benzinu by začaly být komerčně životaschopné alternativní zdroje energie jako etanol a alternativní způsoby přepravy, například elektricky poháněné automobily.
Ilustrační foto
Nic z toho by se nestalo hned. V krátkodobém výhledu by Američané museli přinést mírné ekonomické oběti ve formě vyšších cen paliv. Tyto oběti by se však rozhodně vyplatily. V éře omezování výdajů v americké zahraniční politice by nám pomohly zajistit, aby světu i nadále plynuly nejdůležitější přínosy expanzivní zahraniční politiky, již si USA už nemohou dovolit.
Grafitti s venezuelským prezidentem Hugo Chávezem v Caracasu. Nedělní parlamentní volby podle oficiálních informací vyhrála jeho strana (24. září 2010)
Michael Mandelbaum, profesor americké zahraniční politiky na Škole pokročilých mezinárodních studií při Univerzitě Johnse Hopkinse
Copyright: Project Syndicate, 2010, z angličtiny přeložil David Daduč; titulek a mezitulky jsou redakční
