Americký mariňák Marvin Strombo už před 73 lety tušil, že vlajka, kterou si vzal od mrtvého Japonce Sadaa Jasueho, bude něčím víc než jen válečnou kořistí. Když ji v úterý předával rodině japonského vojáka, poznal, jakou hodnotu může kus látky pro pozůstalé mít.
Všude byli ranění. Křičeli a volali matku, vzpomíná japonský veterán |
Mladší bratr padlého vojáka Tatsuja zabořil svou tvář do vlajky a jemně k ní přičichl. Pak začal americkému válečnému veteránovi líbat ruce. Obdobně reagovala i starší sestra. Tvář, po které stékaly slzy, si musela skrývat do dlaní.
Stromboa reakce překvapila. „Měl jsem radost, že jsem jim mohl vlajku vrátit. Až teď vidím, jak moc pro ně znamená. Skoro mě to rozbrečelo,“ popsal reportérům agentury AP.
Zachovalá japonská vlajka plná kaligrafických znaků je pro japonskou rodinu malým pokladem. Po Jasuem jim totiž nezbylo téměř nic. Japonská armáda jim pouze po jeho smrti předala symbolickou dřevěnou krabici plnou kamení. Tělo vojáka se nikdy nenašlo.
Sadao na archivní fotografii.
Na vlajce je kaligrafickými znaky podepsáno 180 přátel a sousedů vojáka z vesnice Higašiširakawa. Jasuemu také přejí štěstí ve válce. „Hodně štěstí na bojišti,“ stojí na vlajce. Tatsuja si při pohledu na jména vybavuje tváře všech vesničanů. Vzpomínky se mu vrací také z vůně vlajky. „Voní jako můj starší bratr a jako všechna ta jídla od naší maminky, která jsme jedli společně,“ popisuje.
Poslední piknik před válkou
Svého bratra naposledy viděl den před jeho odchodem na bojiště v Tichomoří v roce 1943. Spolu se dvěma sourozenci mu uspořádali malý piknik. Pojídali suši a koláčky z rýžové pasty jménem moči. Na konci hodování se k němu Sadao naklonil a do ucha mu pošeptal: „Postarej se o rodiče.“ Tušil, že z války se nevrátí. Šance na přežití v Tichomoří byly malé.
O rok později do domu jeho rodičů dorazila dřevěná bedna plná kamenů. Mnoho měsíců po konci války úřady Tatsujemu sdělily, že jeho bratr pravděpodobně zemřel někde u Mariánských ostrovů, zřejmě 18. července 1944. Bylo mu pouhých 25 let.
„To bylo vše, co nám řekli. Nikdy jsme se nedozvěděli, kde a kdy přesně zemřel,“ popisuje Tatsuja. Před dvaceti lety na vlastní pěst pátral po osudech svého zesnulého bratra. Navštívil i ostrůvek Saipan. Domníval se, že zde mohl přežít. Štěstí však při pátrání neměl. Rozhřešení mu tak dal až po mnoha letech Strombo.
Na Guadalcanalu přišel o psí známku, po 70 letech se k němu vrátila |
Mrtvolu japonského vojáka prý objevil, když se ztratil na předměstí města Garapan na Saipanu. Dostal se až na dohled japonské frontové linii. Sadao podle něj zemřel po raketovém ostřelování japonských pozic. Ležel levým bokem k zemi a podle Stromba neměl žádná výraznější viditelná poranění.
Naděje na poslední odpočinek
Z jeho svědectví vyplývá, že japonský voják zemřel na zemi a rodina tak má naději, že jednou pohřbí jeho ostatky. Japonské úřady podle AP stále pátrají po tělech 2,4 milionů japonských vojáků, kteří padli v bitvách 2. světové války.
Spojenečtí vojáci od mrtvých japonských vojáků často ukořistili vlajky jako cenné válečné suvenýry. Po válce za ně v aukcích mohli získat slušnou sumu peněz. Pro rodiny japonských vojáků však mají tyto vlajky mnohem hlubší význam. Japonská vláda dlouhodobě apeluje na aukční internetové stránky, aby zamezily prodeji těchto válečných artefaktů.
Na Filipínách našli japonské císařské vojáky |
Sám Strombo chtěl původně vlajku jako suvenýr, který mohl zpeněžit. Cítil se však provinile, a proto ji nikdy neprodal. Nechal ji zarámovat a dlouhá léta visela v jeho domě v americké Montaně.
V roce 2012 ho kontaktovala oregonská nezisková organizace Obon Society, která pomáhá s návratem vlajek k rodinám japonských vojáků. Této organizaci se po usilovné práci podařilo vystopovat příbuzné Sadaa.
Symbolické předání vlajky se uskutečnilo v den výročí japonské kapitulace ve 2. světové válce, které připadá právě na 15. srpna.
Podívejte se na záběry z války v Tichomoří:
