Susan Spencerová je americká moderátorka investigativního televizního pořadu 48 hodin, který bychom zhruba mohli přirovnat k relaci Na vlastní oči. Do Prahy přijela s manželem, politickým komentátorem Tomem Oliphantem, aby tu na několika přednáškách analyzovali výsledky prvního kola amerických prezidentských voleb.
Když cestu před několika měsíci plánovali, netušili, jak moc se zmýlí: „V téhle době jsme měli mít už dávno po primárkách. Volební odhady tvrdily, že v únoru bude v kandidátech úplně jasno. Měli jsme sem přijet analyzovat, proč primárky dopadly tak, jak dopadly, a ne krčit rameny a být stejně zvědaví jako vy,“ směje se Spencerová.
Podle předvolebních průzkumů měli proti sobě stát Hillary Clintonová a Rudy Giuliani, v New Hampshiru zase měla Clintonová prohrát... Jak to, že se průzkumy mýlí?
Nikdy v minulosti jsme neměli takové volby. Letos jsou ve hře: první Afroameričan, první žena a zatím nejstarší kandidát. Kolem toho je spousta napětí, předsudků a očekávání, hledají se hranice sexismu, rasismu i ageismu (diskriminace starších lidí, pozn. red.). Lidé v průzkumech neříkají vždy pravdu, nechají se strhnout bezprostřední náladou a volí jinak. Podle mě je však dobře, že se odhady tolik mýlí.
Proč?
Už jsme se na ně začali příliš spoléhat a jen samo zveřejnění těch čísel bylo zprávou. Místo toho teď musíme čekat, jak lidé doopravdy odvolí, a teprve pak to analyzovat.
Jestliže Clintonová nicméně byla jasnou favoritkou demokratických primárek, kde udělala chybu?
Ani ona nepředvídala vzestup Baracka Obamy, i ona si myslela, že v únoru bude jasno, takže její tým nebyl připravený na to, co dělat v opačném případě. Obama vyhrává a vyhrává a už to samo o sobě je hlavní zprávou dne, ona je tím zaskočena. To není moc chytré. Prezentujete-li se jako výkonná manažerka, rozhodnutá vést zemi, měla byste být aspoň schopná vést svoji kampaň.
V čem se nejvíc liší jejich image?
On působí jako ten skvělý, cool chlapík, který nese poselství naděje. Ona jako někdo, kdo říká lidem, co mají dělat, a tu naději jim tak nějak bere. I proto musela trochu upravit image a teď mnohem víc zdůrazňuje své dlouholeté zkušenosti proti nezkušenému kandidátovi.
Mezi ta léta počítá i zkušenosti z Bílého domu. Tehdy však byla manželkou, tedy nevedla jednání, neměla státnickou zodpovědnost.
Ale byla také nesmírně výkonnou senátorkou. Na tom se shodnou republikáni i demokraté.
Proč ji tak silně podporují ženy nad pětatřicet let?
Je jim blízká, protože stejně jako ona dobře vědí, jak bylo těžké prosadit se v mužském světě. Je to jako s Fredem a Ginger – ona dělala přesně to samé, co on, jenže pozpátku a na vysokých podpatcích. Její voličky vědí, že ženy musí někdy dokázat dvakrát tolik co muži, aby je ostatní brali aspoň z poloviny tak vážně. Mladší ženy to dneska nevnímají, mají pocit, že ženy mají vybojováno, a ženská otázka je tolik nezajímá.
A mají ženy v USA vybojováno?
Samozřejmě že ne. Zdolány jsou jen ty nejtěžší překážky. Ženy jsou sice v managementech velkých společností, na vysokých politických postech, ale zdaleka ne ve spravedlivém počtu.
Přesto v některých státech získal Obama více voliček než ona. Jak to?
Tam, kde on získává ženy, ona ovládá muže. To je skvělé, protože pak je v každém z nich schopnost spojovat. Ale v rozhodujícím momentě v Ohiu to byly ženy, které Clintonovou podržely a vrátily ji svými hlasy zpátky do hry.
Jejímu comebacku pokaždé předcházel nějaký projev emocí. Proč je tedy neprojevuje častěji, když zabírají?
Myslím, že měla velké problémy s tím, jak zvolit ideální cestu někde mezi. Musela být hodně silná až tvrdá a o to těžší pro ni někdy je tu masku odhodit. Začala v poslední době používat víc dceru Chelsey, což funguje výborně. Lidé jí vyčítají, že je příliš ambiciózní, příliš odhodlaná, příliš kalkulující - tedy věci, které by mužům nikdy nevyčítali. S dcerou po boku tuhle image zjemňuje.
Proč se z jejího okruhu téměř vytratil manžel Bill Clinton?
Udělal několik velkých chyb a pronesl pár politicky necitlivých komentářů, čímž jí ublížil. S ním se to má tak, že část lidí je naprosto přesvědčená, že je tím nejlepším, co se Hillary mohlo stát. Druhá část lidí má naproti tomu za to, že on tak pošpinil prezidentskou funkci, že by se k tomuto postu už nikdy neměl ani přiblížit; ani jako první manžel.
Jak ženy, které Clintonovou podporují, berou ten fakt, že se k prezidentské kandidatuře dostala díky tomu, čí byla manželkou?
Můžete se na to podívat i obráceně. Dostala se k ní navzdory tomu, čí byla manželkou.
Zmínila jste problém sexismu - jaké sexistické komentáře jste o Clintonové zaznamenala?
Rozebírají její oblékání, její účes, její postavu, její manželství, všechno to, co u mužských kandidátů nechávají nepovšimnuté. Nedávno se řešilo, jestli neměla moc velký výstřih, nebo když měla výpad proti Obamovi, mluvilo se o tom, že „vystrčila drápky“. Takové věci byste o muži nikdy neřekla a v tom je to sexismus.
Padají proti Obamovi nějaké rasistické narážky?
Ne tolik, i když zrovna Bill Clinton se o pár z nich postaral, když naznačoval, že Barack je tam, kde je, kvůli barvě pleti, nikoliv díky svým schopnostem. Pravicoví komentátoři ho často jmenují jako Barack Hussein Obama. Hussein je jeho prostřední jméno a má asi naznačovat, že je terorista.
Nedávno rezignoval newyorský guvernér Eliot Spitzer kvůli aféře s prostitutkami. Jeho žena při něm ve všech veřejných projevech stála. To máte jako Američanky v krvi?
Dodnes nechápu, proč to udělala. Já řekla manželovi jasně: Jestli něco takového provedeš, nepočítej se mnou! Spousta žen s ní soucítila a chtěla, aby se místo toho pokorného stání po jeho boku pořádně rozpřáhla a dala mu facku. Ani Clintonová určitě nebyla ráda, že se téma nevěry znovu objevilo, notabene u Spitzera, který ji podporuje.
Obraťme list a pozornost k vám. Moderujete investigativní pořad 48 hodin. Dokáží dneska ještě novináři opravdu něco odhalit, nebo jsou všechny informace více či méně nápadně a nápaditě zpracované lobbisty, PR agenturami a politickými spin doktory?
Je čím dál tím těžší něco pořádného objevit. Mnohem větší vinu než lobbisté a PR agentury však na tom nese model nepřetržitého toku zpráv, který je teď tak populární. Protože důraz je teď kladen na to, aby novináři pořád dodávali informace, aby byli hned na místě, aby dokázali mluvit živě a byli přímo u dění. Investigativní žurnalistika je časově náročná a stojí peníze - na odhalení kauzy pracujete týdny i měsíce. Záleží proto na tom, zda jsou ve vedení médií lidé, kteří mají zájem, aby novináři něco objevili, nebo pouze chtějí povrchní zprávy, které zaplní vysílací čas.
Takže profesionálně zpracované informace, překroucené ve prospěch dodavatele, jsou menším zlem?
Lidi jsou už chytřejší a dokážou takové věci snáze odhalit. Dneska jsou spin doktoři samostatnou institucí, pracují jako političtí poradci a veřejnost jejich práci bere s cynickým odstupem. Prostor pro investigativní žurnalistiku určitě zůstal - máte-li peníze, čas a odhodlání po něčem pátrat, jděte do toho.
S čím se teď americká média potýkají nejvíc?
Klade se obrovský důraz na sledovanost. To dřív nebylo. Při výběru zpráv jsme přešli ze základní otázky „Co se lidé mají dozvědět?“ na „Co lidé chtějí?“. Nám čísla sledovanosti bývala jedno, protože jsme přece byli zpravodajství a sledovanost byla záležitost zábavních pořadů. Teď se ta dvě odvětví propojila, všechno se kolem sledovanosti točí. To je demotivující pro jakoukoliv dlouhodobou investigativní práci.
A jak z tohoto hlediska hodnotíte nedávnou kauzu deníku The New York Times o údajné milostné aféře republikánského kandidáta Johna McCaina? Bylo to výsledkem investigativní práce, nebo podstrčeno někým z opačného tábora?
Tahle kauza nikdy v novinách být neměla. Byla totiž založena na nejmenovaných zdrojích vypovídajících o údajné události, kterou však nikdo nedoložil. Před deseti lety by se taková zpráva do novin nedostala. Nyní jsme v takové vágní a amorfní době, že se informace objeví na internetu a ihned se dostane do zpráv, ačkoliv není podložená. Tohle však nebyl vámi vzpomenutý případ v New York Times. Tam šlo o něco jiného. Oni na odhalení hodně dlouho pracovali, investovali spoustu času a peněz, a proto se rozhodli pro publikaci, byť nedodali žádný přesvědčivý důkaz, že McCain skutečně měl ve štábu milenku. Měli tu story zabít, jak my říkáme, tedy nezveřejnit. Taky jim za to všichni vynadali.
Poškodilo to McCaina?
Určitě mu to nepomohlo. Několik dní musel strávit tím, že vysvětloval a popíral to. Nebylo to vůči němu fér.
Americká média jsou obecně nahlížena jako sympatizanti spíše demokratů. Sedí to na ně?
Můj muž říká, že z posledních čtyřiceti let vládli republikáni osmadvacet, takže pokud jsou média na straně demokratů, moc jim to nepomáhá. Ale na druhou stranu je při letošních volbách těžké psát o ostatních stejně intenzivně jako o Obamovi. To je totiž velká story, že Afroameričan kandiduje na prezidenta a vítězí v primárkách. Znamená to, že jsem zaujatá, pokud nebudu mít stejný počet reportáží o starším bílém muži, který taky kandiduje? Musíte se samozřejmě snažit o vyváženost, ale letos je to asi nejtěžší úkol v historii předvolební žurnalistiky -můžeme mít první prezidentku, můžeme mít prvního Afroameričana prezidentem. Obojí je historický moment.
Sama jste pokrývala dvoje prezidentské volby. V čem ještě jsou ty letošní jiné než předchozí?
V neustálém, čtyřiadvacetihodinovém zpravodajství a v internetu. Ti, kdo kandidují na prezidenta, vědí, že cokoliv řeknou, se okamžitě objeví na YouTube. Jsou proto mnohem opatrnější, zdrženlivější a více se drží připravených scénářů. Nemají nestřežené momenty, nemohou si je dovolit. Když jsem byla politickou zpravodajkou z Bílého domu, měli jsme uzávěrku každý den večer. Dneska? Uzávěrka je každou minutu! Reportéři a reportérky stojí před budovami a oznamují vám v živém vysílání, že se uvnitř za chvíli něco stane. A že až se to stane, tak o tom samozřejmě přinesou další zprávy. Je to ještě žurnalistika?
Americká média nedávno několikrát zveřejnila informaci, která měla být původně off record - mimo záznam. Není to konec éry, ve které se novináři a zdroje navzájem chránili?
Podle mě si politici mají dávat pozor, když s novináři mluví. Je jiná doba a standardy hodně polevily.
Vy jste se nikdy nemusela rozhodovat, jestli tajnou informaci zveřejníte, nebo ne?
Naštěstí ne. Ale já taky pokaždé říkám, že nechci vědět nic, co nemůžu zveřejnit. Nechápu, proč bych měla. V ničem mi to neprospěje. Mou prací je přece informovat veřejnost. Tajná informace, kterou nesmím zveřejnit, může ovlivnit můj názor, ale já to nemůžu přiznat.
Působila jste také jako válečná zpravodajka. Měla jste nějaké výhody, protože jste žena?
V CBS jsem začínala roku 1977, takže tehdy jsem pravděpodobně výhodu měla, protože CBS chtěla zaměstnávat víc žen. Ale upřímně musím říct, že jsem nikdy necítila žádné výhody nebo nevýhody kvůli tomu, že jsem žena. Vždycky záleželo na story, nikdy ne na tom, kdo ji přinesl.
Jak se změnil vztah mezi americkou vládou a médii za dobu, co jste novinářkou?
Vláda je mnohem uzavřenější. Čím víc jsme my neodbytní, tím víc oni tají. Byla jsem zpravodajkou v Bílém domě a všichni si myslí, že to je ta nejlepší práce, jaká může být. Je fascinující, ale zároveň hodně frustrující, protože je těžké získat exkluzivní informace.
Je zažitá představa, že kdyby bylo v politice víc žen, nebyla by tak agresivní, zkorumpovaná a konfliktní. Souhlasíte s tím?
Překvapuje mě, že tohle téma vůbec nebylo zmíněno v letošních volbách, ale zároveň jsem za to ráda. Neboť to jen posiluje stereotyp, že ženy jsou jakkoliv slabší. Možná některé věci dělají jinak, ale už jen to, že bychom měli za prezidentku ženu, by mělo historicky mnohem závažnější dopad, než si umíme představit.
V čem?
Dám příklad. Máte pětiletou dceru, která se dívá na televizi a její první dojem z prezidentské role je, že ji zastává žena. To už navždy změní to, jak vnímá sebe, své pohlaví, svoje možnosti. To samé platí i pro Afroameričana. Víte, kolik Afroameričanů bylo přesvědčeno, že na nic takového nemají šanci? Teď se podívají na Baracka Obamu a vidí, že to jde. Že můžou.
Je Amerika víc ochotná mít Afroameričana prezidentem, nebo ženu za prezidentku?
Podle průzkumu čtyřiatřicet procent lidí není ochotno mít ženu za prezidentku a jen šestadvacet procent nesouhlasí s Afroameričanem. To je hrozně depresivní a za sebe doufám, že to není pravda. Ale ať už demokratická strana vybere kohokoliv, pokaždé to bude historický krok. A pokaždé bude důležitá část lidí zklamaná.
. Susan SpencerováNarodila se v Memphisu, vystudovala žurnalistiku na dvou univerzitách – na Michiganské a Kolumbijské. Žije ve Washingtonu s manželem Tomem Oliphantem, politickým komentátorem, který pracoval například pro deník Boston Globe. |
