Stejně nervózní by měli být i ministři zahraničí zemí z celého světa. Nezametou-li si USA před vlastním fiskálním prahem, budou se muset vzdát vedoucí role v dlouhé řadě klíčových globálních témat.
Ta současná absence musí přestat
V krátkodobém měřítku je to Sýrie a její sousedé, kdo již platí cenu za americkou neschopnost soustředit se po Obamově znovuzvolení na cokoliv jiného než na domácí politiku. Syrská krize se podle mého názoru ocitla v bodu zvratu: je už sice zřejmé, že opozice nakonec zvítězí a prezident Bašár Asad padne, avšak doba trvání koncovky bude klíčovým faktorem, který rozhodne o tom, kdo se skutečně dostane k moci a za jakých podmínek. Zhroucení Sýrie i chaos a extremismus, které se tam pravděpodobně zrodí, ohrozí celý Blízký východ: v sázce je stabilita Libanonu, Jordánska, Turecka, Iráku, Gazy, západního břehu Jordánu, Izraele, Íránu i Saúdské Arábie. Přitom však nevíme ani to, kdo ve funkci amerického ministra zahraničí nahradí Hillary Clintonovou, až v lednu oficiálně začne Obamovo druhé funkční období, nebo kdo bude v bezpečnostním týmu Bílého domu. (Mezitím vyšlo najevo, že Clintonovou by měl nahradit John Kerry – pozn. red.)
Uprchlický tábor nedaleko syrského města Atmeh. S přicházející zimou se podmínky v táborech rapidně zhoršují (10. prosince 2012)
Ve střednědobém měřítku je svět plný napětí a potenciálních krizí, pro jejichž vyřešení bude pravděpodobně nepostradatelná vedoucí role USA. Jak až příliš názorně demonstrovaly události uplynulých dvou týdnů v Egyptě, arabské probuzení je v mnoha zemích stále teprve v prvním dějství.
V celé severní Africe je demokracie přinejlepším křehká, přičemž Blízký východ, Jordánsko, palestinská území, Kuvajt a Saúdská Arábie teprve začaly pociťovat dozvuky přílivové vlny, která se přes celý region přehnala. Bahrajn je nadále sudem prachu, Irák je hluboce nestabilní a doutnající konflikt mezi Íránem a Izraelem může v kterémkoliv okamžiku vzplanout naplno. A i když USA nestojí v čelních liniích, hrají životně důležitou roli v zákulisní diplomacii, když postrkují ostražité rivaly k sobě, aby vytvořili jednotnou opozici, a když ve spolupráci s regionálními lídry typu Turecka, Egypta a Saúdské Arábie zprostředkovávají dohody.
Demokratický senátor za stát Massachusetts John Kerry na archivním snímku
V Asii hrají USA podobnou roli, když prosazují multilaterální řešení nebezpečných bilaterálních sporů mezi Čínou a mnoha jejími sousedy o území ve Východočínském a Jihočínském moři a současně drží na uzdě americké spojence, kteří by jinak mohli vyprovokovat krizi. Také u velkých globálních témat, jako jsou klimatické změny, organizovaný zločin, obchod a prevence zvěrstev, bude absence USA coby politického katalyzátoru a aktivního vyjednavače brzy a znatelně cítit.
Nedopustit svět G-nula
Aby tento vývoj nenastal, musí se USA „přebudovat doma“, jak slíbila Obamova administrativa ve své Strategii národní bezpečnosti pro rok 2010. Stráví-li však američtí politici příští dva roky stejně, jako strávili poslední dva – tedy lepením dočasných politických příštipků a uhýbáním před obtížnými tématy, jejichž řešení od nich voliči a trhy očekávají –, pak bude americký hlas v mezinárodních institucích a záležitostech slábnout a ochabovat.
Neméně znepokojivá je vyhlídka hlubokých a plošných škrtů v americkém obranném rozpočtu v době, kdy mnoho rostoucích mocností své obranné výdaje zvyšuje. Jakkoliv se americká armáda může mnoha zemím nelíbit, dostupnost a mimořádné schopnosti amerických vojáků, lodí, letadel a zpravodajských aktiv často fungují jako globální pojistka.
V dlouhodobém měřítku jsou problémy vágnější, ale hlubší. Čím déle budou USA posedlé vlastní politickou nefunkčností a s ní související hospodářskou stagnací, tím méně je pravděpodobné, že si udrží vizitku globální zodpovědnosti a vůdcovství.
Ron Paul během shromáždění v Golden Valley, ve státě Minnesota (7. února 2012)
Otevřeně izolacionistické politické síly, jako jsou Tea Party nebo libertariáni typu Rona Paula, budou sílit. Ustupující USA zase zaručí vznik toho, co zahraničně-politický analytik Ian Bremmer označuje za „svět G-nula“, v němž žádná země nebude hrát vedoucí roli a organizovat ekonomické a politické koalice nezbytné pro řešení kolektivních problémů.
Jednotliví prezidenti a ministři zahraničí se o to zajisté budou snažit. Bez podpory Kongresu však budou přinášet na stůl stále menší a menší prostředky a trpět prohlubující se propastí důvěryhodnosti, až budou chtít jednat s dalšími zeměmi.
Kdo se toho ujme?
Globální lídři mohou dělat víc než jen stát opodál a přihlížet. Proč americkým politikům nepřipomenout jejich globální závazky? Vedoucí představitelé G-7 nebo G-8 by například mohli vydat prohlášení, v němž naléhavě vyzvou USA, ať si dají svůj fiskální dům do pořádku. Podobné prohlášení by mohli vydat spojenci z NATO. A přidat by se mohly i další regionální organizace, jako jsou Africká unie nebo Liga arabských států. Dokonce i členové skupiny G-20 by mohli vydat prohlášení, pokud by k tomu dostali podnět.
Když přemýšlíme o skupině G-20, pak si samozřejmě musíme ihned položit otázku, kdo kromě USA by vydání takového prohlášení mohl zorganizovat. To je právě ten problém – a je to problém, který se může ještě velmi zhoršit.
Anne-Marie Slaughterová
Anne-Marie Slaughterová, bývalá ředitelka politického plánování na americkém ministerstvu zahraničí (2009-2011), je profesorkou politiky a mezinárodních záležitostí na Princetonské univerzitě.
Copyright: Project Syndicate, 2012. Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka. Titulek a mezititulky jsou redakční.
