Šestačtyřicetiletá Karen Kleinová, vysokoškolská profesorka z Pensylvánie, jela před Vánocemi s manželem a desetiletým synem na výlet ke Grand Canyonu. Navigace svedla rodinu na neudržovanou lesní cestu zasypanou sněhem a než poznali, jaké nebezpečí jim hrozí, uvázl vůz v závějích.
Vzhledem ke skutečnosti, že turistická oblast je přes zimu zavřená, šance, že rodinu někdo najde, byla jen malá. Rozhodli se tedy, že musí vyrazit pěšky a vyhledat pomoc. Manžel Kleinové však krátce předtím utrpěl poranění zad a nemohl ženě, která se udržovala v kondici běháním maratonu, stačit. Vrátil se proto se synem čekat do auta.
Kleinová se při cestě až metr hlubokými závějemi nakonec ztratila. „Říkala jsem si, že takhle můj život přece nemůže skončit. Můj syn potřebuje svou matku, můj manžel potřebuje svou ženu. Navíc nemůžu nechat svou matku, aby mě pohřbívala,“ popsala později Kleinová, co se jí honilo hlavou.
Když druhý den k autu nedorazila manželka ani nikdo jiný, vydal se hledat pomoc i otec. Vyrazil jiným směrem a po ujití asi patnácti kilometrů se mu podařilo chytit signál a zavolat na tísňovou linku. Otce se synem záchranáři brzy objevili a odvezli do nemocnice s podchlazením. Po matce začaly pátrat sněžné skútry i vrtulník.
Záchranáři ženu našli na Štědrý den o půlnoci ve srubu vzdáleném téměř padesát kilometrů od cesty, kde auto zůstalo stát. Kleinová na zamčenou chatu narazila asi po třiceti hodinách putování závějemi. Rozbila okno, aby se dostala dovnitř, a schoulila se na postel. Nalezena byla jen pár hodin před vypuknutím silné sněhové bouře.
Žena vyrazila do závějí v zimní bundě, pletené čepici a pohorkách, neměla však žádné speciální vybavení do sněhu. Cestou si navíc natáhla sval a ztratila jednu botu. Když během hledání záchrany zastavila k odpočinku, zahřívala se podle svých slov kolébáním dopředu a dozadu. Aby nabrala síly, jedla větvičky topolů a jehličnanů, žízeň tišila rozpuštěným sněhem.
Podchlazená a dehydratovaná žena byla letecky přepravena do nemocnice. Kvůli omrzlinám může přijít o některé prsty na nohou, neblahý úděl však přijímá s nadhledem a cítí se šťastná, že nebezpečnou cestu vůbec přežila. „Lidé by si měli uvědomit, že je v nich víc síly, než si myslí. Ať už duševní nebo fyzické. Z ní musí čerpat a neztrácet naději,“ vzkázala Kleinová.
