V prvé řadě půjde o to, zda dokáže rezolutně zavrhnout hydru protekcionismu, a to v situaci, kdy se prakticky každá země snaží obratně zavést opatření podporující vlastní ekonomiku na úkor sousedů. V krizi se každá vláda začne automaticky soustředit na národní hospodářství a snaží se před domácím publikem vzbudit dojem, že má události pod kontrolou.
Barack Obama neměl lehké začátky. Očekávání voličů a snaha dostát mnohým předvolebním závazkům tříští prezidentovo soustředění do mnoha směrů.
Místo aby se koncentroval výhradně na řešení finanční a ve stále větší míře ekonomické krize, nezabránil neblahému trendu, kdy rozpravu v Kongresu určují populistické tendence a zájmy okrajových skupin.
Je naprosto neuvěřitelné, že z třiadvaceti klíčových postů na ministerstvu financí, schvalovaných v Senátu, prošly zatím pouze dvě nominace. Tým připravující obnovu finančního sektoru je kvůli tomu tristně neúplný. Jak to, že jeho sestavení nemá absolutní prioritu?
Washingtonské politikaření
Místo skutečně nové politiky sklouzává fungování prezidentovy administrativy do obvyklého politikaření. Stimulační balíček ve výši 3400 bilionů dolarů nepodpořil v dolní komoře Kongresu ani jediný republikán a pouze tři pro něj hlasovali v Senátu. Na přípravě se ve větší míře ani nepodíleli. Jak dlouho však vydrží politická dezorientace republikánů? Jakmile skončí, do Washingtonu se vrátí stranické půtky o zdravotní reformu, ekologickou agendu a nutnou reformu školství.
Trh ostražitě sleduje, zda G20 začne vážně a zodpovědně řešit globální nerovnováhu ve spotřebě (americké domácnosti jsou vyčerpány a nemohou si dovolit víc utrácet) a převisu masivních úspor (Čína, Japonsko, Německo a země Blízkého východu nemohou v tak vysoké míře recyklovat úspory předluženým spotřebitelům).
Tato hra posledních let definitivně skončila. Zatímco se hledá náhradní solventní konzument, světový obchod zažívá prudký pád. Z tohoto pohledu bude naprosto mimořádné londýnské jednání amerického prezidenta s čínským premiérem – především tento summit G2 naznačí, co můžeme v příštích letech očekávat.
Vlády nyní zachraňují finanční sektor, a to nikoli z lásky k bankéřům, nýbrž protože bez něj kapitalismus prostě nemůže fungovat.
Bankéři jsou nenasytní z podstaty věci, tato skutečnost se příliš nemění. Regulace finančního trhu nebyla v posledních letech výrazně horší než v minulém století. Může být samozřejmě zlepšena, a není pochyb, že k tomu dojde. Dosavadní opatření jsou nezbytná, ale nikoli dostačující. Teprve posílení multilaterálních institucí, především Mezinárodního měnového fondu, podpoří globální stabilitu a usnadní koordinaci veřejných politik. Dnešní finanční krize ovšem nevzbuzuje dojem, že by chtěla hned tak rychle skončit.
Domácnosti v USA zchudly
Každý Američan ji pociťuje bezprostředním zmenšením rodinného bohatství. Hodnoty nemovitostí poklesly v průměru o třicet procent a v některých lokalitách amerického jihovýchodu až o závratných padesát procent. Akciové trhy, ve kterých má každý Američan přímo nebo nepřímo investováno své důchodové pojištění, úspory či volné investice, poklesly o polovinu. Bubliny realitních a akciových trhů stále ještě splaskávají. Poměr cen akcií k desetiletému průměru zisků pětiset největších společností S&P 500 je nyní na 15, zatímco v minulých krizích spadl na šest až osm.
Přes náznaky oživení v uplynulých třech týdnech zůstává nestabilita trhu a rizikovost investic vysoká. Silnou podporu znamenají pro trh historicky nízké úrokové sazby, ale jak dlouho to ještě bude trvat?
Strašák nezaměstnanosti
Průměrný Američan se při zpomalení hospodářství začne automaticky obávat ztráty zaměstnání, neschopnosti splácet hypotéku a následné ztráty vlastního domu. Dosažení desetiprocentní nezaměstnanosti je jen otázkou týdnů. Analytici nervózně odhadují, kde až se její růst zastaví. Realizace zástavního práva tam, kde je hodnota nemovitosti nižší než výše hypotéky, zaplaví trh vynucenou nabídkou a dále stlačí tržní ceny. Tento bludný kruh zdaleka není u konce. Někteří Američané se nemohou stěhovat za novým zaměstnáním jen proto, že prodej domu v místě, kde přišli o práci, by jim přinesl zničující finanční ztrátu.
Po zásluze obdivovaný Warren Buffett letos napsal, že nejlepší léta má Amerika před sebou. Většina Američanů by s tím po určitém váhání souhlasila. Instinktivně věří, že východisko z krize nabízí pouze další růst světového obchodu, ostatně jako vždy v dějinách.
Poučení z omylů minulého století většinou zdůrazňují účinnost Marshallova Plánu pro rozvoj světového obchodu jako léku na krizi 30. let a všeobecnou válečnou devastaci. Společnost volně obchodujících států se ovšem za posledních třicet let nově rozšířila o několik miliard Číňanů, Indů, Rusů, Východoevropanů a Jihoameričanů. Zatímco reálný příjem průměrného Američana v dvacátém století vzrostl sedmkrát, pro miliony obyvatel světa znamenal vývoj posledních let pozvednutí z absolutní chudoby.
Nezdá se pravděpodobné, že by síla tohoto blahodárného vývoje kapitalismu byla blízko vyčerpání.
O autoroviOndřej Jonáš - přednášel na Harvardově a Princetonské univerzitě, pracoval pro společnosti Goldman Sachs v New Yorku a Salomon Brothers v Londýně jako investiční bankéř, finanční stratég. |
