Jak jste recepty na české míchačky sbíral?
Vědeckými metodami. Metodou terénního výzkumu a zúčastněného pozorování. Navštěvoval jsem nejrůznější bary a hospody a bavil jsem se s lidmi, především s barmany, štamgasty a studenty, a vedl jsem si terénní deník. Jde vlastně o kulturněantropologický výzkum.
Jaký je rozdíl mezi koktejlem a míchačkou?
Koktejl je něco zastřešujícího. V tomto případě jsem se rozhodl použít název míchačky, abych fenomén oddělil od profesionálních, oficiálních koktejlů jako je Sex on the beach, Manhattan a tak dále. České míchačky jsou spíše domácí kutilství, které za minulého režimu nahradilo neexistenci západní barové kultury. Roli hrály i finanční možnosti lidí a nízká dostupnost západního alkoholu.
Koktejly, které ve své knížce popisujete se dají pořídit v hospodě, nebo baru?
Sesbírané míchačky, až na některé výjimky, nejsou standardní položkou v nápojovém lístku. Jde o to, že si je konzument umíchá sám. Objedná si griotku a tuzemák a může si z toho umíchat Čerta nebo Tátu s mámou, Šavle meče, názvy jsou různé... Existuje ovšem i pár podniků, které míchačky zařadily do svého nápojového lístku buď jako turistickou atrakci, nebo jde o hospody, kde jsou místní štamgasti zvyklí tyto nápoje pít.
Původ míchaček je lidový, je to v podstatě alkoholový folklor. Právě proto, že tato kultura vznikla vlastně zezdola, jde o téma, které zatím nebylo pořádně zaznamenáno. V knize je zhruba sto receptů. Lidé se mi ovšem postupně ozývají a seznam doplňují.
Aktuálně mám sesbíráno asi 400 až 500 drinků a nejrůznějších lokálních specifik. Takový drink si v podstatě může vymyslet každý. Pak jde o to, jak se recept uchytí. Je to stejné, jako když se vymýšlejí vtipy nebo historky, prostě lidová tvořivost.
Tato lidová tvořivost se postupně dostala do hospod a mainstreamové kultury?
Ano, některé drinky, jako třeba Magický voko nebo Vodníkovo sperma, se staly evergreeny, které se v hospodách opravdu objevují.
Alexandr Guha- na Filozofické fakultě UK vedl kurz „Kulturní dimenze legálních psychoaktivních látek“. - je autorem publikace Pravé české míchačky, která obsahuje přes sto sesbíraných tuzemských receptů. - výsledky své práce prezentuje na degustačních akcích |
U slavných světových koktejlů je často možné dohledat autora.
Tady se dá vynálezce jen těžko dohledat až na některé výjimky. Příkladem může být Beton, který je na hranici mezi oficiálním pitím a míchačkou. Beton vznikl v roce 1967 na světové výstavě Expo v Montrealu, jakožto nápoj československo-kanadského přátelství. Becherovka zastupovala Československo a tonik Kanadu. Původně se nápoj jmenoval Bechton, později se název zkrátil na Beton.
Jaký je největší rozdíl mezi českou míchačkou a řekněme tradičním koktejlem?
Důležité je, že míchačku musí být jednoduché vyrobit. Musí ji zvládnout umíchat i laik. Buďto jde o prosté smíchání, nebo o nějaký vizuální efekt, který se dá zvládnout jednoduchým pohybem. Například když vaječným likérem vytvoříte v griotce zákruty, kvůli různé hustotě vznikne zajímavý efekt a míchačka se jmenuje Mozek. K přípravě nejsou potřeba profesionální barmanské rekvizity, využívají se běžné předměty, jako třeba lžička.
Člověk má míchačky tak trochu spojené s obdobím normalizace. Je to správný pohled?
Do značné míry je to tak. Některé nápoje jsou samozřejmě starší, jako třeba Čert, který se objevuje i v Osudech dobrého vojáka Švejka. Obecně jsou míchačky vlastně v jádru náhražky. Podobně jako je tuzemák náhražkou za originální rum, stejně tak jsme si místo nedostupné americké barové kultury vyrobili míchačky. Díky studentskému experimentování a také díky cenové přívětivosti nakonec fenomén přetrval dodnes.
Konkrétním příkladem míchačky, která reagovala na politickou situaci, může být drink, který se jmenuje Utopený komunista. Na dno sklenice se dá v tomto případě griotka, která se do panáku opatrně po skle dolije vodkou. Tekutiny zůstanou oddělené. Byla k tomu legenda, že čím víc se téhle míchačky vypije, tím víc bude „utopených komunistů“. Je to vlastně takový český undergroundový boj proti režimu v hospodě.
To je vůbec zvláštní vlastnost míchaček, řada názvů je nekorektní nebo jde o sociální komentář.
S hospodou je spojená politická nekorektnost. Názvy, které jsem sesbíral, jsou originální a opravdu k nim často určitá nekorektnost patří. Příkladem může být míchačka Cikán v trávě, to je fernet se zelenou, ale zároveň to může být také Černoch v lese.
V míchačkách se navíc objevují také netradiční ingredience, vznikají tak nápoje, které by se normálně prodávat nemohly. Když se třeba smíchá zelená s Alpou, tak je to Vítr z hor. Alpa na sebe vždycky váže nějakou horskou tématikou. Griotka s Alpou se jmenuje Krámy Yettiho mámy. To názvosloví je kouzelné.
Vám se podařilo sesbírat 400 až 500 receptů. V období normalizace, ale přece sortiment s alkoholem tak velký nebyl.
To ne, ale velmi snadno se dá kombinovat téměř všechno se vším. Když si například vezmeme zelenou a vaječňák, jde o dva likéry, ale dá se z nich vytvořit hned několik koktejlů. Záleží na pořadí a na technice. Když se do vaječňáku chrstne zelená, tak je to Flusanec. Když se naopak lije vaječňák do zelené, tak je to Zelený mozek, když se likéry zkombinují půl na půl, je to Vejce se špenátem. Jenom z pouhých dvou ingrediencí se toho dá vytvořit mnoho.
Jaké jsou tedy základní ingredience?
Je tam velká triáda likérů, ty jsou nepostradatelné: zelená, vaječňák a griotka. Z tvrdého alkoholu je častou přísadou tuzemák, fernet, vodka ta posiluje množství alkoholu, ale zároveň nezničí výtvarnou koncepci drinku. To je takový základ, pak existuje pár drinků s absintem, borovičkou nebo slivovicí, těch je ale méně.
Vy jste zmiňoval, že fenomén míchaček je částečně politický odboj a částečně snaha nahradit si západní barovou kulturu, jak se ale míchačky vyvíjely po revoluci?
Vtrhla sem spousta nových ingrediencí. Příkladem může být Curaçao. Na barech se často přidává do drinků, protože je modré. V kombinaci s tradičními českými nápoji vznikají nové varianty, jako třeba Poblitý pošťák. V 70. letech u nás navíc existoval nápoj, který se jmenoval Raketa a byl modrý. Ten se už dávno nevyrábí, ale jeho místo dokázalo Curaçao zaujmout. Existuje míchačka Trikolóra, kde vodka zastupuje bílou barvu, griotka červenou a dřív modrou zastupovala Raketa, dneska se tam místo ní může dát právě Curaçao.
Zdá se, že u českých míchaček se příliš často nekombinuje alkohol s nealkoholickými nápoji.
Ano, moc časté to není. Kombinuje se například červené víno s kolou, tomu nápoji se říká Houba nebo Mičuda, když se do toho přilije tuzemák, vznikne Hypermičuda. Ale samozřejmě existují klasiky jako Beton, džus s vodkou nebo Pampeliška, to je vaječňák s pomerančovým džusem. Většinou se ale opravdu mezi sebou kombinují likéry a tvrdý alkohol.
Likéry se kombinují i s pivem. Z filmu Bony a klid je známý nápoj Magický voko (pivo, do kterého se opatrně pustí panák se zelenou, pozn. red.) a k tomu existují varinaty jako například Sauronovo oko, kde se místo zelené použije absint. Nedávno jsem se dozvěděl, že existuje, také variace, které se říká Slizký červ, kdy se místo zelené použije vaječňák. Ten zůstane u dna a táhne se vlastně jako červ v názvu.
Jaký je váš favorit?
Favority mám dva, každý je z opačného spektra pitelnosti. Jedna míchačka se jmenuje Kofila. To je rum posypaný kávou. K nápoji Kofila patří rituál, který je vlastně variací na způsob pití tequily. Použije se cukr a zmíněná káva, výsledek opravdu chutná jako čokoládová tyčinka Kofila. Míchačce se také říká Bohémská tequila nebo Tequila pro chudé.
Na druhé straně spektra je Drátěnka. Základem je také tuzemák, v tomto případě se ale míchá s octem. Vypít to, je výzva. Existuje ale ještě ostřejší verze, kde je navíc pepř a nalámané párátko. To už je opravdu ale spíš picí patologie.
Jakou roli tedy u míchaček vlastně pitelnost hraje?
Některé míchačky lidé pijí, protože jim vysloveně chutnají, jiné jsou prostě výzva, extrém do kterého se lidé hecují. V některých partách je to třeba součást tradice. Je možné se skutečně dostat do velkých extrémů. Existuje například Skřetí saké, to je prostě použitý popelník, do kterého se nalije zvětralé pivo.
Kdy se dostanou české míchačky na seznam nehmotného kulturního dědictví UNESCO?
Ideální by bylo, kdyby se to podařilo co nejdříve. Míchačky jsem představoval v českém centru v Paříži a v Budapešti, byly to takové večery české hospodské subkultury. Prezentoval jsem je i s ukázkami a ochutnávkami a byl o ně zájem, mají mezinárodní přesah. Je to prostě folklor.
Jakou mají míchačky budoucnost?
Myslím si, že dokud česká kultura bude hodně postavena na tom, že skoro na každé akci a oslavě figuruje alkohol, míchačky zůstanou živou součástí našich tradic.
