"Je to zvláštní zkušenost a myslím, že na ni budu vzpomínat i v příštím životě s vyceněnými zuby a s pocity, že jsem ztratil víru v génia jakékoli poctivé práce," popsal Piffl své dojmy po roce a půl práce v Ústí v dopise příteli.
Už když Piffl v lednu 1946 přijel do Ústí, pochopil, že si ministerstvo uvědomilo příliš pozdě, že je tu potřeba odborník, který by na nakládání s kulturním bohatstvím dohlížel. Cennosti jako šperky, zlato, mince byly dávno rozkradené po nájezdech zlatokopů z vnitrozemí. Umělecké předměty byly často zničené, protože nájezdníci neznali jejich cenu.
Piffl prošel 1 500 zkonfiskovaných bytů a domů a vybíral v nich vzácnosti do muzejních a galerijních sbírek.
"Pokud tam byli ještě Němci, tak ti nás museli pustit, i kdyby nechtěli. Pokud už byli odsunutí, byly dveře přelepené páskou s razítkem národního výboru. Mnohokrát jsme je našli už vypáčené. Co zmizelo, jsme mohli jen odhadovat podle prázdných šperkovnic a etují," vzpomíná syn Alfréda Piffla Lukáš.
Coby šestiletého ho otec bral s sebou, protože se prosmýkl i do těch nejzazších koutů a mohl tak odhalovat případné skrýše, kam odsunutí majitelé bytů často schovávali cennosti před konfiskací.
Hrabali jsme se i ve smetišti, vzpomíná architektův syn
"Přišli jsme na půdu, já vlezl až ke kraji a tam se mi zhouplo prkno pod nohou. Nakonec tam byl míšeňský porcelán pro 24 lidí," popisuje jeden takový nález z vily ústeckého průmyslníka Heinricha Schichta ve Vaňově.
Pokud nechodil Piffl po bytech nebo nezpracovával vytříděné předměty, trávil čas na smetištích. Tam tehdy končila velká část někdejšího vybavení domácností zdejších Němců, včetně vzácných historických artefaktů.
"Přišli jsme na haldu a hrabali jsme se v tom jako bezdomovci. Odsud pochází část sbírky obrazů - miniatur z 18. století. U lidí ty věci prostě evokovaly nenávist způsobenou koncentráky a vůbec průběhem války - do té míry bylo jejich jednání pochopitelné. Ale otec jako historik nechápal nutkání to všechno zničit," říká Lukáš Piffl.
Nadhled, jaký si Piffl udržel, dokládá například fakt, že mezi předměty hodné záchrany zařadil i olejomalbu s vyobrazením Adolfa Hitlera, protože ji namaloval významný ústecký malíř.
Podporu neměl, odhalil několik krádeží představitelů města
Vedle funkce pověřence plnil Alfréd Piffl také roli prvního poválečného ředitele ústeckého muzea a archivu. Z této pozice se snažil vést osvětu mezi novoosídlenci. Psal články, připravoval rozhlasové pořady většinou na téma regionální historie. Otevřel také první poválečnou výstavu v muzeu, a to o miniaturách včetně těch posbíraných na smetišti. Ohlas však zaznamenal minimální.
"Z oficiálních míst ústecké kultury mi bylo řečeno, že jsem dosud pro město nic neudělal a že to psaní po novinách nemá stejně cenu, protože lidi to nakonec nezajímá, našel-li se někde nějaký starý škvár, či nenašel," postěžoval si Alfréd Piffl v jiném z dopisů.
V Ústí zachránil asi 4 500 vzácných regionálních památek, které dnes z části tvoří sbírky ústeckého muzea, ale obohacují také sbírky Národního muzea, Národní galerie, Národního památkového ústavu a dalších institucí.
Podporu svému snažení ale necítil. Dostával směšný plat a na popularitě mu nepřidalo, že měl podíl na odhalení několika krádeží uměleckých děl z konfiskátů, v nichž figurovali i představitelé samosprávy města.
Problém vyřešila na jaře 1947 nabídka na místo profesora dějin architektury na Slovenské vysoké škole technické v Bratislavě. V roce 1950 se stal prvním děkanem na obnovené fakultě architektury. Po zbytek života věnoval svou pozornost Slovensku a patří mezi největší osobnosti tamní památkové péče. Mimo jiné má stěžejní zásluhu na záchraně a obnově Bratislavského hradu.
