Odkazovali přitom také na útržkovité zprávy v médiích, které tyto zahraniční pořady často popisovaly jako nechutnou a dekadentní podívanou, směs voyeurismu a pornografie.
Ten, kdo se na některé reality show vysílané zejména v západní Evropě, ale třeba i v Polsku mohl prostřednictvím satelitní či kabelové televize dívat, však nestačil žasnout a zažil nejednu chvilku zklamání, když v nich popisované zavrženíhodné scény nemohl najít.
Zrození žánru
Znepokojující úvahy o tom, kam se televize řítí a jaké to může mít následky, se objevují už od chvíle, kdy se stala masovým médiem – což ve Spojených státech datujeme do konce čtyřicátých let, v Evropě pak do let padesátých.
Obavy ze síly, jež toto médium má, a z jejího možného zneužití, jsou bezpochyby na místě, stejně jako varování, co všechno může nezřízené sledování televizních programů vyvolat zejména u dětí a mládeže – ostatně stejně jako určitý druh literatury, počítačové hry nebo obrázkové časopisy. Je však na místě rozlišovat dlouhodobé působení televize a manipulaci s divákem od jejích vývojových cyklů, v nichž se v nabídce většiny stanic objevují v podstatě podobné programové typy – formáty.
Reality show se staly v západní Evropě a USA významným žánrem na konci devadesátých let nikoli proto, že televize překročila nějakou až dosud nepřekročitelnou hranici, ale jednoduše proto, že do té doby úspěšné formáty přestaly fungovat.
Zatímco v první polovině 90. let dominovaly především seriály, a to americké – bylo to období velkých sérií jako Baywatch, Akta X, Xena, Dallas a podobně – na jejich konci žádali diváci méně fikce a více reálných lidí v reálných situacích. Jednou z reakcí byla reinkarnace soutěžních pořadů, z nichž největší úspěch zažila soutěž Chcete být milionářem?, další pak rozvoj původní tvorby z domácího prostředí a blízké realitě, třetí nástup reality show.
Jejich zárodky se však objevovaly v televizi už od jejího vzniku – například v pořadech s domácími filmy a posléze videem, ve skryté kameře, v pořadech natočených při zásazích policejních hlídek nebo záchranářů a podobně. Jistou novinkou, i když už rovněž použitou, bylo využití zcela obyčejných lidí z ulice, kteří jsou zasazeni do neobyčejné situace a diváci sledují, jak se s ní vyrovnají.
Pocit, že sledují zcela reálné lidi v reálném světě, posiluje i fakt, že o nich mohou přímo rozhodovat – hlasováním.
Jedním z důvodů, proč se reality show rozšířily až na konci devadesátých let, je i technologické zdokonalení.
Co je zajímavé
Když začala v loňském roce vysílat TV Nova první velkou reality show Česko hledá SuperStar, provázely ji dva zajímavé jevy. Tuzemští diváci reagovali úplně stejně jako kdekoli jinde na světě, což poněkud boří mýtus o jakési výlučnosti místního publika a současně dokazuje univerzálnost některých formátů reality show – jsou úspěšné všude, bez ohledu na sociální a kulturní odlišnosti.
A také se objevilo množství článků a úvah, jejichž autoři se pokoušeli fenomén reality show popsat, rozebrat a vyhodnotit. Stejný ohlas prožily o několik let dříve při svém startu v zahraničí – se stejným výsledkem. Ostatní média tak pomáhají televizím přesvědčit příjemce, že jde o něco výjimečného, a současně se vezou na vlně zájmu. Tuším, že se tomu někdy říká symbióza.
Díky reality show tedy víme, že televizní zábava (a ony nejsou ničím jiným, podobně jako devadesát procent toho, co televize vysílají) nemusí mít jen podobu, na niž jsme byli dlouhou dobu zvyklí, že se neodlišujeme od diváků jinde na světě a že mediální kampaně jsou u nás také stejné.
Pro někoho je to možná trochu málo, ale nechceme toho od televize někdy příliš?
