Zdá se, že tři ve světě nejznámější Češi se jmenují Švejk, Havel a Albrightová. Nebyl pro vás někdy váš původ spíš přítěží?
Teď ne, ale do roku 1989 ano. Poláci pořád dělali revoluce, v Maďarsku se děly věci, a Češi dál jezdili na své chaty. Lidé mně říkali: Co děláte, že nic neděláte? Vzpomínám si, jak si mne kvůli tomu dobíral můj dobrý přítel Zbigniew Brzezinski.
Co vám tehdy říkal?
Že Češi nejsou tak stateční jako jeho Poláci.
A po roce 1989?
Pak jste úplně vyskočili. Ale Češi byli viděni skrz Václava Havla. A tak je Amerika náhle viděla jako statečné, zajímavé a kulturní lidi. Každý je chtěl hned obejmout.
To asi nemohlo trvat věčně...
To ne. Když jste vstoupili do NATO, byli jsme tady všichni šťastní a vypadalo to, že jsou šťastní i v Čechách. Ale už brzy mi Bill Clinton řekl: Tvoji Češi nedělají nic. To bylo v době, kdy se objevila otázka, zda jste opravdu na členství dost vyzrálí.
Jste Češka, ale život jste prožila jinde. Jací jsou Češi? V čem jste jiná?
Já myslím, že Češi si trochu moc stěžují a jsou cyničtí. Já jsem mnohem optimističtější.
To je americký pohled na život. Jaký je vlastně rozdíl mezi Čechy a Američany? Vy to přece můžete dobře porovnat.
Američané jsou individualisté a klidně přijímají rizika. Myslí si, že každý člověk musí sám rozhodovat o svém životě. Češi si myslí, že nemají svůj život pod kontrolou, že rozhoduje ještě někdo jiný. A pak je tady ten americký "can-do-spirit". Víra, že zvládnu cokoli, že každou překážku lze překonat. Že dokážu, co jsem si předsevzala.
Ale vraťme se ještě k těm chatám - to abych Čechům nekřivdila. Ještě před rokem 1989 jsem viděla váš film o člověku, který se vyžíval ve stavbě své chaty. Napadlo mě tehdy, že i Čechoslováci jsou individualisté, jen to mají obrácené: lidé dávali svůj individualismus do svých chat, a ne do své práce od pondělí do pátku.
Napadlo vás někdy, o co byste byla jiná, kdybyste neodešla z Čech?
To víte, že přemýšlím, co je na mně českého. Je toho hodně. Koneckonců, jsem Češka. A říkám si, jaký bych byla člověk, kdybych zůstala. Asi bych byla disidentka. Ano, myslím, že bych byla jednou z grupy kolem Havla. Na druhou stranu nevím, jestli bych měla dost odvahy podstoupit to všechno.
A o co byste přišla, kdybyste zůstala?
O svobodu. Člověk má úplně jiný pohled na svět, když prožije život ve svobodě.
To si asi spousta Čechů neuvědomuje. Pro ně je svoboda něco trochu jiného - to, že si vládnou sami...
Rozdíl je v tom, že pro Američany je svoboda možnost dělat si, co chtějí. Být Američanem znamená automaticky být svobodný.
Kdy se Madlenka Korbelová začala cítit jako pravá americká Maddy?
Než jsem šla na univerzitu. Měla jsem ráda rock'n'roll, uměla jsem řídit auto, neměla jsem cizí akcent.
Rock'n'roll? Jaké zpěváky?
Samozřejmě Elvise, to ani jinak nešlo. A pak Chucka Berryho.
A nebyla někdy naopak chvíle, kdy jste si uvědomila, že jste pořád příchozím zvenčí?
Byla. Když jsem si naplno uvědomila, že jsem vyřazena z nástupnické linie na úřad prezidenta. To mě mrzelo - ne kvůli tomu úřadu, ale kvůli tomu faktu.
Ale jinak se k vám Amerika zachovala skvěle...
Přišli jsme v dobré době. Lidé na nás byli hodní. Nebyly problémy. Byla to hezká doba.
Ano, Amerika stále stoupala, v každé garáži bylo auto a v každé troubě kuře. Co je na ní vlastně tak úžasného?
Každý má šanci, aby si sám utvářel svůj život a vyšvihl se. Já sama jsem americký sen. Přišla jsem jako malá holčička, uprchlice. A stala jsem se ministryní zahraničí.
Podobnou dráhu měl také Henry Kissinger. Bavila jste se s ním o tom někdy?
Samozřejmě jsme se o tom bavili. Myslím, že protože jsme se tady nenarodili, jsme ještě větší patrioti než ostatní. Ale člověk si musí dát pozor, aby se patriotismus nezvrhl v šovinismus. A teď, po 11. září, mě to dělá nervózní. Vlastenectví je nádherný sentiment, ale nesmí přejít v šovinismus.
Z malé uprchlice šéfkou diplomacie supervelmoci... Nebála jste se, že to nezvládnete? Jaký jste měla pocit, když vám prezident Clinton oznámil vaše jmenování?
Byla to úplná euforie. Obavy přišly až později. Člověk musí dělat strašně těžká rozhodnutí. A přestože je kolem spousta lidí, musí je dělat sám. A taky nakonec nese sám zodpovědnost.
Žádná žena v USA se nikdy nedostala tak vysoko. Myslíte si, že jste si to musela odpracovat víc, než kdybyste nosila kalhoty?
Musela jsem na tom pracovat víc než muž. Musela jsem ukázat, že to dovedu. Zpočátku si lidé říkali: Je možné, aby to vůbec uměla?
Vlétla jste přece do převážně mužského světa. Jak se projevuje ženský prvek v politice?
Mezi muži a ženami jsou rozdíly. Ženy by radši, aby se lidé dohodli. Nemáme rády konfrontaci. To dělá jinou politiku. Když se pře žena s mužem, je pro ni těžké si nemyslet, že ji nemá rád. Muži se hádají a pak jdou na pivo.
A nedávali vám někde, třeba tam, kde drží manželky pod závojem, najevo, že jste "jen" žena?
Proč? Přijela jsem k nim vždy ve velkém letadle s nápisem USA. A protože Amerika je mocná, tak naslouchali. Já jsem byla Amerika. Přede mnou na stole přece byla tabulka s nápisem USA. Ale paradoxně největší problémy jsem měla tady, ve Washingtonu. Tady jsem byla jenom Madeleine. Mnozí si mě pamatovali, jak jsem jim před časem vařila kafe.
Co bylo pro vás jako pro ministryni nejlepší?
Když se Amerika někdy v historii něčeho nezúčastnila, dopadlo to špatně - jako třeba Mnichov. Moc Ameriky je potřebná pro dobro. A já jsem na to mohla mít vliv. To bylo nádherné. Celou dobu to bylo to nejkrásnější zaměstnání na světě.
A co na něm bylo nejhorší?
Asi když nám teroristé vybombardovali ambasády v Africe.
Podle toho, co říkáte, bych řekl, že nejhorší byl pro vás ten úplně poslední den, kdy jste na ministerstvu balila...
To máte pravdu. Byla jsem smutná, že to skončilo. Ano, nejhorší bylo skončit.
Nechtěla byste znovu naskočit?
Ráda bych. Ale lidé tady nebývají ministry zahraničí dvakrát.
Asi byste dnes dělala nějaké věci jinak...
Samozřejmě. Nerozumím, proč válka s Irákem byla právě teď. My jsme říkali o Saddámovi stejné věci jako George Bush. Ale věděli jsme, že Irák je jako v kleci. Škoda, že naše vláda nespolupracovala víc s ostatními.
Odplouvá teď Amerika dále od Evropy?
My jsme vždycky pracovali pro jednotu Evropy a pro jednotu přes Atlantik. Ale teď jde vývoj pozpátku. V historii byly chvíle, kdy Evropané neměli rádi Ameriku, a byly chvíle, kdy Amerika neměla ráda Evropu. Ale nikdy to nebylo ve stejný čas. Teď to tak je, a to je problém. Ale ono se to urovná.
Osm let jste byla ve vysokých funkcích. Je těžké stát se zase normálním člověkem?
Určitě. Ráda jezdím autem a za osm let se vše u pump změnilo. Už tam nikdo neobsluhuje. Zpočátku jsem nevěděla, jak a co mám dělat, a připadala jsem si, jako kdybych přišla z pralesa. Anebo jiná věc: vím, že se nesmím nikdy rozčilit, třeba v obchodě. V novinách by se hned objevilo, že jsem se rozkřičela u pokladny.
Ale o vás se stejně ví, že dokážete být pěkně tvrdá. Ostatně tady v kanceláři máte karikaturu, na níž jste jako krotitel s bičem a na stoličkách se krčí Jelcin, Arafat a další...
Lidé mě neznají, proto si myslí, že jsem jen tvrdá. Proto jsem taky napsala knihu. Chci mimo jiné, aby věděli, že jsem měla problémy, pochyby a nejistotu.
Potřebovala jste někoho, kdo by vám řekl, že děláte věci dobře, že?
Určitě.
Od rozvodu, tedy od počátku 80. let, žijete sama. Hledala jste někoho?
Hledala, protože jsem chtěla dát zase obrázek dohromady. Ale už to nikdy nevyšlo.
Měl pro vás odchod z funkce také něco pozitivního?
Víte, kdekoliv jsem byla, musela jsem tam jíst. Když jsem řekla, že teď opravdu nemůžu, hostitel mi řekl: Ale to musíte ochutnat, to je naše národní jídlo. A váha šla nahoru. Od té chvíle, co jsem skončila, můžu být na dietách.
A jaké dáváte přednost?
Teď zrovna držím tukovou dietu. Předtím jsem zkoušela Atkinsovu dietu. Vím, že nejlepší je nejíst, ale je to hrozně těžké.
Držet dietu musí být pro vás těžké, protože si prý v restauracích vždy vybíráte to nejlevnější jídlo...
Dá se říct, že ano. Je to takový zvyk ze starých dob. Vždycky se dívám na cenu. A být na dietě je těžké i proto, že mám ráda taková ta tučná česká jídla.
Co jste vlastně? Američanka, která jí česká jídla? Nebo Češka v Americe? Možná máte dvojí problém s kořeny: narodila jste se v Praze a žijete v USA, současně jste křesťanka, která se dozvěděla, že je Židovka...
Dlouho jsem nevěděla, kam patřím. Vždycky jsem byla někdo, kdo bydlí někde jinde nebo nezná jazyk. Vždy jsem měla komplikovaný život a zamotané kořeny. Vždy jsem říkala, že mám bohatý background, protože naše rodina byla vždy někde jinde. Ale to vše přidalo mému životu na barvitosti a mě to obohatilo.
Brzy vám vyjdou vaše paměti. Politici většinou píšou memoáry, když za sebou zavírají dveře. Je to i váš případ?
Já za sebou dveře nezavírám. Zjistila jsem, že mám svůj hlas a lidé ho poslouchají. A myslím, že mám zajímavý život. Byla jsem dvojnásobná uprchlice, dostala jsem se do americké horní třídy a byla jsem v politice. To by mohlo lidi zajímat, ne?
Při psaní jste si musela prožít celý život ještě jednou. Co mu říkáte?
Měla jsem krásný život.
