Albánci v Trmicích věří: Hranici nakonec přejdeme

T r m i c e - Telefonní automat v recepci trmického hotelu Garni je v posledních dnech od rána do noci v obležení. Slyší naléhavé prosby, beznaděj i pláč, když telefon na druhé straně marně vyzvání. Pro desítky kosovských Albánců, kteří se tady, pár kilometrů od německé hranice, ubytovali, je sluchátko jedinou nadějí, že si vymodlí peníze a dostanou se odsud do Německa.

Utečenci z Kosova volají svým příbuzným a známým: Pošlete nám marky, zařiďte nám přechod přes hranici, chceme k vám. "Náklaďák, který nás převezl přes vaši hranici, nás vyložil tady u hotelu. Převáděčům jsme za cestu z Kosova sem zaplatili pět tisíc marek. Za každého. A teď se odsud musíme dostat do Německa," tvrdí jeden z Albánců, který se, stejně jako všichni ostatní, odmítá představit. "Žádná jména, žádné fotografování," žádá rezolutně. O tom, jak se přes česko-německou hranici dostanou, mluví s naivní otevřeností: "Prostě přes hranici přejdeme."
Ilegálně? "Samozřejmě, přes přechod nemůžeme, i kdybychom chtěli. Všichni jsme roztrhali a zahodili pasy." Překročit hranici se pokoušejí neustále. Jednak sami mluví o tom, jak jsou němečtí policisté zlí, protože když je chytí, vezmou jim peníze a pošlou je zpátky do Čech, navíc se albánské osazenstvo hotelu Garni stále obměňuje. "Vedoucí hotelu si postěžovala: "Ráno jich přijelo dalších třicet." Proč se část uprchlíků z Kosova soustřeďuje zrovna v hotelu Garni, je obestřeno tajemstvím. "Nestojíme o publicitu, sami jsme z toho nešťastní. Albánci sem jezdili i dřív, ale teď, když se to rozkřiklo, se s nimi roztrhl pytel," tvrdí vedení hotelu. Jisté je, že tu utečenci najdou relativně levný nocleh a nejsou zde příliš na očích. "Za postel platíme patnáct marek na noc," tvrdil jeden z nich. Když vyprávějí o tom, proč z Kosova utekli, mluví o Srbech, ukazují, jak se podřezává hrdlo, a střílejí z pomyslných samopalů. "Ze Srbů šel strach, zabili by nás, všechny by nás postříleli, mně vypálili dům," říká osmadvacetiletý muž, který utekl s manželkou a dvěma malými dětmi z vesnice nedaleko Prištiny. Všichni kolem souhlasně přikyvují a znovu a znovu předvádějí Srby jako hrdlořezy. "Vzali jsme s sebou jen to nejnutnější, všechno zůstalo doma. Vlastně teď už žádné doma není. Už nemáme domov. Do Kosova se nikdy nevrátíme. Musíme do Německa. Tam začneme žít znovu. Jen se tam musíme dostat." Naprostá většina z nich neumí nic než svou mateřštinu, jen někteří mluví špatnou němčinou. Nevědí, co s nimi bude dnes či zítra, mají však své představy a budoucnost vidí růžově. To jim dává sílu. Nevědí, že hodně z toho, co si přejí, patří do světa iluzí. "Měsíc jsme utíkali, ta cesta byla hrozná, ale teď jsme tady, kousek od hranic, a ujal se nás Červený kříž. Už to bude dobré," těšil se jeden z Albánců. Netušil, že Červený kříž, jehož zástupkyně za nimi každý den do hotelu jezdí, není onen proslavený Mezinárodní červený kříž, který pomáhá uprchlíkům na celém světě, ale oblastní spolek, který by sice rád pomohl, ale nemá peníze. Nevena Černohorská, ředitelka Českého červeného kříže z Ústí nad Labem, navštěvuje hotel Garni už dva týdny. Říká: "Pomáháme ženám, dětem, nemocným. Albáncům jsme dovezli léky, potraviny, papírové plenky, hygienické potřeby. Taky něco oblečení na zimu a pár hraček. Ale už nemáme peníze. Dneska jsem přijela a ženy se mě ptaly, kdy přivezu další pleny. Musela jsem pokrčit rameny. Musela jsme jim říct, že Červený kříž už jim moc nepomůže. Ani potraviny už nebudou. Prostě už na to nemáme." Kosovští Albánci nechápali. U nich doma je válka, museli uprchnout, nemají s sebou nic, a teď, když jsou před koncem cesty do zaslíbené země, je najednou všichni nechají na holičkách? "Jak to, že vy Češi nic neděláte? Jste bohatí. Co by pro vás bylo pár korun pro nás?" ptal se jeden z nich. "Proč nás nechtějí v Německu? Když byla válka v Bosně a utíkali Muslimové, do Německa klidně mohli. U nás je teď taky válka. Tak proč na nás na hranicích číhají policajti? Seberou nám peníze a pošlou zpátky. Předevčírem se sem vrátila jedna rodina pěšky až z Teplic. Vrátili je do Čech a nenechali jim ani na vlak. Nejsme žádní zločinci, chceme jen někam, kde se nestřílí a dá se tam slušně žít." Jsou pár dní v cizí zemi, o níž nic nevědí, a chtějí bez pasů do země, která si bedlivě střeží své hranice. Po útěku z Kosova jim nezbylo nic než trochu peněz a naděje. Běženci bez domova. Pokud se jim nepodaří dostat přes hranici, což si ovšem zatím vůbec nepřipouštějí, zůstanou v hotelu Garni tak dlouho, dokud budou mít na nocleh. Některým z nich příbuzní z Německa peníze posílají, jiní už začínají mít kapsu prázdnou. Pár rodin začalo přespávat před hotelem. "Dneska jsem spal tady na trávníku," povídal rukama nohama desetiletý albánský kluk. Nebyla zima? "Nerozumím." Jestli nebyla zima, chlad? "Nerozumím, čau." Kam půjdou, až začne skutečná zima? Nikdo neví. Úřady se o trmické Albánce z Kosova zatím příliš nestarají a charita je po loňských a letošních povodních na dně. Jedinou nadějí by pro ně byl utečenecký tábor. Tuhle možnost si však většina z nich zatím odmítá připustit. "Byl jsem se tam podívat, je to lágr, tady je to mnohem lepší," tvrdí jeden z nich. Možná lepší, ale také za peníze. Z utečeneckého tábora se ovšem hůře kontaktují převáděči. Správa hotelu Garni teď den co den obhlíží hromosvody, po nichž prý Albánci, kteří už nemají na nocleh, šplhají do pokojů svých zatím movitých krajanů. "Někteří lidé si možná myslí, jak si tady nyní mastíme kapsy," říká muž, který patří k vedení hotelu. "Ale je to spíš naopak. Copak lze vyhodit matku s dvěma dětmi, i když nemá na zaplacení. Jsou to nešťastní chudáci. Postávají celý den v recepci nebo před hotelem, nemají co dělat, nudí se. A nikdo nám s tím nepomůže. Snad brzy odejdou." Odejdou? "Ano." A jak? "Nevím, raději nevědět."