"Hanba vám, jež se prohlašujete za opatrovníka dvou svatých míst," Mekky a Mediny. To je jen jeden ze vzkazů adresovaných saúdskoarabskému králi Abdulláhovi poté, co v Rijádu vyznamenal amerického viceprezidenta Dicka Cheneyho královským řádem za zásluhy. Toto gesto mělo za následek stovky podobných internetových vzkazů od Arabů, kteří odsuzovali udělení ceny jako projev zrady a bědovali nad žalostným způsobem vedení v arabském světě.
Ve stejné době zveřejnil Usáma bin Ládin dvě audionahrávky, v nichž odsoudil západní a izraelské útoky na muslimy a zopakoval potřebu násilného boje za osvobození okupovaných muslimských území od bezvěrců.
Z hlediska mediální strategie nemůže být kontrast mezi vedoucími představiteli arabských zemí a bin Ládinem křiklavější. Na jedné straně chybí arabským králům a prezidentům charizma, jeví se jako politicky impotentní a jen zřídkakdy, pokud vůbec, vystupují jednotně ve "velkých otázkách" týkajících se blízkovýchodních národů.
Bin Ládin je na druhé straně podmanivý a vnímanou frustraci mnoha Arabů formuluje mimo jiné používáním klasické arabštiny, včetně recitace poezie ve středověkém stylu. Záměrně kolem sebe šíří obraz vůdce, jenž hovoří pravdivě, přináší "svalnatou" ideologii vystihující pocit ponížení, který dnes muslimové zažívají, a nabízí akční plán, jak tuto situaci napravit.
Pár veršů z Al-Kajdy
Arabská kultura si velmi cení poetického vyjadřování, takže není náhoda, že se tento styl v propagandě Al-Kajdy opakovaně objevuje. Bin Ládin často recituje básně, aby podtrhl určitý argument a ztotožnil se s rytířskými a poučenými bojovníky, kteří byli ochotni stát se mučedníky za čest a slávu islámu. Zde je pár veršů z poezie, kterou Al-Kajda používá:
Neprodávám naši čest jako pasák,
abych musel klopit oči nebo se vzdát.
Vidím v naší zemi armádu Kříže,
napadá Irák a válí nám obličej v blátě.
Vy, kdo mě žádáte, abych se vzdal našeho džihádu
a prožil život v pohodlí a štěstí,
šetřete dechu. Nevzdám se džihádu, když do našeho společenství
proniká otrávený nůž;
kdepak, nevzdám se džihádu,
zatímco křižáci útočí pod rouškou noci,
znesvěcují posvátnou Arábii, hlásají, že zavedli "bezpečnost“,
a přitom mi řetězem svazují zápěstí.
Je těžké si na tento literární útvar udělat jasný názor a kvůli jeho archaickému stylu, narážkám a metaforám je někdy těžké ho i pochopit. Poezie Al-Kajdy si však zaslouží bližší pozornost, poněvadž je to prostředek komunikace mezi jednotlivými členy hnutí.
Poezie odráží skutečný islám
Prostřednictvím poezie Al-Kajda skutečně definuje, co obnáší být členem tohoto hnutí, a připomíná si velké epizody ve svých dějinách tím, že oslavuje hrdinské činy "mučedníků". Třebaže velká část této poezie nemusí mít nutně vysokou kvalitu, přesto zdůrazňuje obraz, který si vedení Al-Kajdy přeje kolem sebe šířit, totiž že její poselství je autentické a odráží "skutečný islám".
Al-Kajda navíc využívá poezii k řešení výzev, které před ní stojí. Tím, že staví do protikladu statečnost a oddanost bojovníků s "pohodlím" muslimů stojících stranou, se snaží verbovat další bojovníky za své zájmy v Iráku. Její dilema je neúprosné. Šíité z Mahdího armády porazili při posledním vzplanutí bojů irácké sunnity a tisíce iráckých sunnitů sdružených v takzvaném Hnutí probuzení se přidaly na stranu Spojených států a bojují proti Al-Kajdě.
Mnozí sunnitští učenci navíc namítají, že ideologie a taktika Al-Kajdy jsou nelegitimní a že by muslimové měli upustit od džihádu a zůstat poslušní svých vládců. Pro ty, kdo se nepřipojili k džihádu Al-Kajdy, se používá výraz "sedící" nebo "nehybní" (káaidun). Bin Ládin si přeje, aby se tito lidé cítili jako hříšníci. Poetickými slovy proto zpochybňuje mužnost a čest muslimských mužů, kteří nebrání islám.
Právě v tom spočívá jádro bin Ládinovy přitažlivosti: ve schopnosti formulovat hluboké bezpráví a ponížení, které dnes mnoho Arabů a muslimů pociťuje. Navzdory veškerému násilí páchanému Al-Kajou spoléhá bin Ládin také na "měkkou“ sílu, když používá argumenty o bezpráví, které u jeho publika nacházejí odezvu. Je nezbytné najít cestu mezi extrémy džihádu a slepou poslušností k autoritářským blízkovýchodním vládcům – teprve pak začne poselství Al-Kajdy ztrácet část svého lesku.
© Project Syndicate, 2008.
