Ta pistole mu dává jistotu. Když bude nejhůř, může ji použít. Prostřílí se. Nebo ji může obrátit proti sobě. Agent-chodec Rudolf Fuksa však pistoli nepoužil. Nejspíš to byla chyba.
Dne 28. října 1951 jej překvapili ozbrojení příslušníci Sboru národní bezpečnosti (SNB) v Klatovech. Chtěl se dostat k hranicím a zpátky do západní části Německa. Tam bude v bezpečí.
Jenže tam už nedojde. Ani jeho kolega Jiří Hejna, který se vydal přes železnou oponu spolu s ním. Klatovské nádraží je totiž plné příslušníků SNB. Oba mladíci nechtějí riskovat a poutat na sebe pozornost při čekání na další spoj, takže se rychle vydávají pěšky zpět do města.
Agenti-chodciPřecházeli hranici ze Západu a plnili tajné úkoly ve vnitrozemí. Bylo jich asi tisíc, polovina byla prozrazena a zadržena. Přes dvacet jich bylo popraveno. |
Ale daleko se nedostanou. Předjede je auto a z něj vyskáčou ozbrojení muži se samopaly. Celkem šest. Proti šesti samopalům dvě pistole. Mladíci jsou okamžitě odzbrojeni a zatčeni. Seběhne se to opravdu hodně rychle.
Vyšetřovatelé StB (svou práci umějí opravdu dobře) z nich dostanou informace o spolupracovnících i úkolech. Pak přijde soud. "Tyto zaryté nepřátele našeho lidu je třeba úplně odstranit,“ argumentuje žalobce. Úspěšně.
Oba mladíci jsou odsouzeni k trestu smrti, propadnutí veškerého majetku a ztrátě občanských práv... Matka Milada Fuksová píše ještě Martě Gottwaldové. Snad ji pochopí. Nepochopí.
Zběh
Kdo je vlastně Rudolf Fuksa, kterého komunisté nakonec pošlou na popraviště? V klidnějších dobách by nejspíš byl typografem jako jeho otec. Rudolf Fuksa (narozen v roce 1930 v Motyčíně na Kladensku) se skutečně typografem vyučil, ale po vojně se stal příslušníkem Pohraniční stráže v Nýrsku na Šumavě. Šestého srpna 1951 využil situace a přešel hranice do Německa. V uniformě a se služební zbraní. Zběhl. Až bude dopaden a souzen, bude mu právě toto přičteno k tíži.
Komunisté totiž považovali pohraničníky a příslušníky Sboru národní bezpečnosti za oporu svého režimu a tvrdě trestali každého, kdo se rozhodl najednou se postavit na druhou stranu.
Rudolf FuksaV roce 1951 utekl na Západ. Stal se agentem-chodcem, ale byl zatčen a navzdory svým jedenadvaceti letům odsouzen k smrti. S ním byl popraven stejně starý Jiří Hejna. |
"Při rozhodování o výši trestu hrálo v případě Rudolfa Fuksy roli, že to byl zběh,“ říká historik Prokop Tomek, který agenty-chodce dlouhodobě studuje. Na odvážné (někdy však zoufalé či po dobrodružství toužící) mladé muže totiž za železnou oponou čekali američtí či angličtí zpravodajci, kteří je hned kontaktovali.
Pokud se spolu domluvili na spolupráci, byli uprchlíci hned školeni. Při práci s agenty hráli významnou úlohu čeští emigranti, spolupracovníci zahraničních služeb. Ti školili i Rudolfa Fuksu. Stejně jako ostatní agenti se dozvěděl, jak má zřizovat mrtvé schránky, koho kontaktovat a jak pracovat v ilegalitě.
Bylo potřeba se připravit na třetí světovou válku, která podle názoru mnohých už brzy začne. V zahraničí se Fuksa seznámil i s Jiřím Hejnou, který také uprchl jako on. A také se dal do služeb Západu jako agent-chodec.
Oba přešli hranice zpět do Československa 19. října 1951. Fuksa měl falešné doklady na jméno Václav Trojan. V severních Čechách hned získali nové spolupracovníky. V Teplicích zřídili mrtvou schránku a domluvili se, že spolupracovníkům dopraví vysílačku. Pak se vraceli na Západ. V Plzni však Rudolfa Fuksu poznal jeho bývalý spolubojovník z útvaru Pohraniční stráže.
Byl prozrazen! Jejich další cesta vedla na nádraží do Klatov a pak do vězení. Oba mladíky, které svedlo dohromady nebezpečné poslání, však spojovalo ještě něco. Zjistili, že se narodili ve stejný den, tedy 27. listopadu 1930. Podivná náhoda!
Miroslav Dvořáček
Studoval letectví, po únoru 1948 byl převelen k pěšímu pluku, dezertoval, v emigraci se stal agentem-chodcem. Podle nalezených dokumentů dal podnět k jeho zatčení spisovatel Milan Kundera. Dvořáček strávil ve vězení 14 let. Žije ve Švédsku. |
Ani jeden z nich netušil, že náhoda bude mít smutné pokračování. Nebo to nebyla náhoda, ale zlomyslný žert? Až budou společně dopadeni, budou i společně souzeni. A také společně popraveni. Oba mladí muži, kteří se narodili ve stejný den, zemřou taktéž ve stejný den: 9. srpna 1952.
Cesta ze zapomnění
Po Fuksově popravě udělal komunistický režim vše, aby jeho příbuzní na něj co nejrychleji zapomněli. Žádost rodičů o vydání synových ostatků úřady zamítly. Zadržely i dopisy, které Fuksa napsal svým nejbližším těsně před popravou. Zdálo se, že jméno Rudolfa Fuksy opravdu skončí v zapomnění.
O prastrýce se však letos začal zajímat Jindřich Šnýdl, který vyhledal pamětníky a v archivech našel doklady o minulosti svého předka. Když se vydal do Národního archivu, našel tam dokonce i jeho neodeslané dopisy!
"Na prastrýce jsem hrdý, protože se dokázal postavit na odpor,“ říká Šnýdl. "V mládí jsem se zajímal o příběhy těch, kteří se postavili na odpor nacismu. A Fuksa bojoval také za demokracii, ale proti komunismu,“ říká Šnýdl. Rozhodl se dát podnět ke zřízení pamětní desky v Chrastavě, kde Fuksa žil. Jenže neuspěl.
Otakar RambousekJeden z nejznámějších agentů-chodců. Přešel čtrnáctkrát železnou oponu. Při zatýkání nestihl vytáhnout pistoli. Protože nestřílel, dostal „jen“ doživotí, odseděl si patnáct let. Žije v Praze. |
Stejně jako rozděluje pohled na agenty-chodce celou českou veřejnost, rozdělil i chrastavské zastupitele. I když pro některé je hrdinou, pro jiné je stále zběhem a špionem. Těch druhých je v Chrastavě většina. "Byl to vojenský zběh a to se trestalo všude,“ tvrdí místní. Chrastavský starosta Michael Canov sice označil Fuksu za hrdinu, ale desku neprosadil. Většina zastupitelů (především KSČM a ČSSD) ji odmítla.
Zatímco chrastavští obyvatelé se stavějí k Fuksovi odmítavě či rezervovaně, ministryně obrany Vlasta Parkanová jej 11. listopadu, ke Dni veteránů, plánuje ocenit vyznamenáním Zlaté lípy in memoriam. Toto vyznamenání se letos uděluje vůbec poprvé.
Šnýdl k tomu říká: "To, že můj předek vzal do rukou zbraň, považuji za důležité. Vím, že spousta lidí byla popravena ve vykonstruovaných procesech a přitom nic neudělala. Ale můj předek opravdu něco udělal. O to víc jsem na něj hrdý, že měl tu pistoli v ruce...“
