Když francouzský cestovatel René Caillié v roce 1828 dorazil do Timbuktu, málem se rozplakal. Místo legendárního pulzujícího města plného zlata a islámských učenců spatřil ubohé, vyprahlé městečko s několika mešitami. Lesk a sláva přitom nebyly jen pohádkou. Když do Timbuktu o tři sta let dříve přišel arabský diplomat Leo Africanus, bylo zrovna na vrcholu své slávy.
Přesně tak lze nahlížet na celou Afriku - jednou jako na pozemský ráj, podruhé jako na neřešitelný problém.
Cestovatelé, misionáři, vojáci, humanitární pracovníci i novináři černý kontinent po staletí vykreslovali v různých barvách. Jednou v něm viděli nebezpečné, temné místo, jemuž vládnou pouze šelmy (Římané na svých mapách označovali africké vnitrozemí jednoduše „Hic sunt leones“ - zde jsou lvi), podruhé zlatou žílu a zdroj otroků. Na konci 19. století pak řada evropských intelektuálů snila o tom, že bude Afrika kolonizována a stane se z ní výkladní skříň civilizace.
Tato představa se znovu objevila ve druhé polovině minulého století, když si nově osamostatněné státy díky rozvojové pomoci stavěly přehrady, silnice i moderní hlavní města. Přibližně v 80. letech se však v našich myslích uhnízdil nový obraz „černého kontinentu“ - beznaděj spojená s chudobou, zadlužeností, krvavými válkami a nemocí AIDS.
Zprávy přicházející z Afriky v posledních týdnech zdánlivě tuto představu jenom utvrzují.
Keňa se dlouho zdála nejstabilnější zemí východní části kontinentu. Přes všudypřítomnou korupci se mohla chlubit relativně demokratickou vládou a hlavně nadějným ekonomickým vývojem. Na místní safari proudí davy turistů a v Evropě jde v zimních měsících na odbyt čerstvá zelenina a řezané květy z Keni.
Jen pro srovnání: sousednímu Somálsku již dvě desetiletí chybí něco tak základního jako „stát“, a nemá tedy ani fungující policii, armádu či soudy, ani centrální banku. Za vše mluví fakt, že si na tržišti v metropoli Mogadišu můžete nechat za několik dolarů natisknout somálský pas.
Nedaleká Rwanda s Keňou přímo nesousedí. Tragédie z roku 1994, kdy bylo během tří měsíců povražděno více než 800 tisíc jejích obyvatel, by jí přesto měla být mementem. Podezření na zmanipulované volby přivedlo v posledních týdnech do ulic hlavního města Keni davy voličů opozice. Znepokojující je, že svou zlost namířili nejen proti prezidentovi Kibakimu, ale i proti celému etniku Kikujů, z nějž hlava státu pochází. Záběry na rozvášněné mladíky s mačetami a zprávy o Kikujích upálených v kostele působí jako zlověstné déja vu.
Hrozba teroristického útoku v Mauritánii způsobila, že se letos poprvé po třiceti letech nejela Rallye Paříž - Dakar. V Súdánu byl zastřelen americký diplomat, na západě země již pět let s větší či menší intenzitou probíhá pomalá genocida a takřka kdykoliv může vypuknout válka se sousedním Čadem. Zimbabwe, kdysi prosperující jihoafrický stát, trpí pod taktovkou prezidenta Mugabeho recesí a astronomickou inflací. Pokud se chléb vůbec dostal na pulty obchodů, stál v prosinci v Zimbabwe 240krát více než na počátku roku. Centrální banka připravuje již druhou měnovou reformu za poslední dva roky a vydáním nového dolaru „škrtne“ alespoň načas na cenovkách zboží několik nul. Ale ani to nikoho nespasí.
Na rovníku nic nového
Africká realita opravdu v mnoha ohledech zapadá do chmurného obrazu „nemocného muže“ planety. Ke konfliktům a chudobě ještě přidejme epidemii AIDS a ekologickou devastaci spojenou s mýcením pralesů a rozšiřováním pouští.
Když se začne bortit i iluze demokratické, harmonické Keni, láme Evropan nad Afrikou již několikrát přeraženou hůl.
Na špatné zvěsti z „pralesa pod Saharou“ jsme si tedy již zvykli. Víme dobře, že je Afrika chudá a nedemokratická, a jen s mírným, apatickým povzdechem hledíme na bilanci padesáti let samostatnosti afrických států.
Od 60. let minulého století do Afriky přitekly stovky miliard dolarů rozvojové pomoci, ale hospodářský zázrak se nekonal. Afričané dostali dlouhé, pružné, ale bohužel nalomené odrazové prkno. Bývalé koloniální velmoci črtaly strmé křivky rostoucí rozvojové pomoci, která jim výtečně posloužila jako morální odškodné za staletí otrokářství a kolonialismu. Ale většina peněz byla promrhána na základní spotřebu, na dálnice vedoucí odnikud nikam a chvílemi až na humorné projekty nesmyslných továren.
Pro konzervárny na rajčata v zemích, kde se taková zelenina vůbec nepěstuje, nebo nigerijskou ocelárnu Ajaokuta za pět miliard dolarů, která za prvních 25 let své existence nevyprodukovala jedinou tunu oceli, se vžilo označení „bílí sloni“. Z takových „investic“ nemohl samozřejmě profitovat nikdo jiný než zkorumpovaní politici.
Zdaleka ne všechna rozvojová pomoc se však proměnila v luxusní jachty a vily na francouzské Riviéře - po celé Africe se skutečně postavilo nesčetné množství škol, nemocnic i těch opravdu potřebných silnic. Průměrné africké dítě má dnes mnohem větší šanci získat vzdělání a být očkováno, než měli jeho prarodiče vyrůstající v kolonii, kde, jak dnes někdy slýcháme, vše „klapalo“ jako v dobře naolejovaném stroji. Neklapalo!
Když Belgičané v roce 1960 opouštěli Kongo, zemi třicetkrát větší, než je ta naše, zanechala jejich „civilizační mise“ za sebou pouze 17 lidí s vysokoškolským diplomem. S takovým zázemím se moderní stát jednoduše vystavět nedá, byť by dostal sebevětší rozvojovou pomoc. Bez inženýrů, produktivní administrativy a skutečných elit byla většina afrických států odsouzena k chudé, nedemokratické a leckdy přímo tragické budoucnosti.
Keňa však již 17 let buduje demokracii, ekonomicky roste a od získání samostatnosti v ní neproběhl žádný větší ozbrojený střet! Tak proč ty stovky mrtvých a mávání mačetami?
I to má svůj důvod tkvící v koloniální historii. Poukazuje na něj například americký politolog Fareed Zakaria ve své knize Budoucnost svobody. Vysvětluje, že zkorumpované prezidenty a diktátory si mohou lidé zvolit i sami, naprosto demokraticky. Nevzdělaní, chudí voliči jsou totiž snáze manipulovatelní a mají menší zábrany naslouchat populistickým vůdcům hrajícím na strunu etnické nesnášenlivosti. Pro Afriku to má zvlášť tragické následky.
Stačí se podívat na mapu - Evropané si v 19. století tento světadíl naporcovali jako narozeninový dort. Hranice, často náhodné čáry na mapě, rozdělily kmen, a naopak seskupily do nových kolonií etnika, která spolu nemohla ani teoreticky vyžít. Mimochodem, v tom nejsou Afričané o nic horší než Evropané, kterým se mnohonárodnostní státy také neosvědčily. Pro příklady nemusíme chodit daleko - Rakousko-Uhersko, Československo atd. V Belgii si vlámští nacionalisté již pro jistotu začali vydávat vlastní občanské průkazy.
To, že Kibaki nebyl schopný zatočit s korupcí a postupně ztratil podporu většiny voličů, je věc politická. To, že se nespokojení voliči opozice vrhnou na své sousedy jen proto, že jsou stejného etnického původu jako neoblíbený prezident, je důsledkem nevzdělanosti, chudoby a špatně vymezených hranic.
Mediální obraz a realita
Nyní je třeba úvahu o Africe posunout o stupeň výš. Pochopit problémy tohoto kontinentu může jen ten, kdo se zbaví rozšířených předsudků a zkusí hledat víc důvodů než jen „neschopnost Afričanů si vládnout“. Chápat celou africkou realitu je ještě těžší - to už vyžaduje opustit celý obraz Afriky jako „problému“. Sami si často ani neuvědomujeme, jak moc jsme si zvykli na obrázky hladovějících dětí, rybářských bárek plných uprchlíků a nezletilých povstalců se samopaly. Je to však příliš zjednodušený pohled na kontinent s téměř miliardou obyvatel.
Jako příklad dobře poslouží západoafrická Ghana. Je to sice chudá země, ale plná protikladů. Řada místních opravdu žije skromně, „typicky“ podvyživené děti byste i v těch nejodlehlejších oblastech hledali marně. Panoramatu hlavního města vévodí stejné mrakodrapy, které jsme zvyklí vídat v našich zeměpisných šířkách, a v jeho hustém provozu se mezi ojetými taxíky tu a tam zablyští nejnovější škodovka. Jméno prvního prezidenta Kwame Nkrumaha rezonuje v uších Ghaňanů stejně mocně jako v našem případě T. G. Masaryk.
Od roku 1992 se tamní občané těší z demokracie i svobody projevu -místní tisk si v kritice vládnoucích politiků opravdu nebere žádné servítky. Soužití různých etnik i náboženství (jih země je křesťanský, sever muslimský) v samostatné Ghaně nikdy nevedlo k vážnějším střetům. Naopak, na svou národní identitu jsou hrdí všichni bez ohledu na etnický původ. Když se v roce 2005 Černé hvězdy (přezdívka ghanské fotbalové reprezentace) kvalifikovaly na mistrovství světa v Německu, zaplnili fanoušci s ghanskými vlajkami ulice zrovna tak, jako to dělávají Češi.
Ni hao, Afriko!
Ghana už dnes není žádnou výjimkou a dobré vyhlídky má řada dalších zemí na celém kontinentně. Ve skutečnosti na tom totiž Afrika jako celek není tak špatně, jako když jsme ji před dvaceti lety „odepsali“. Její ekonomika roste průměrným tempem 5,5 procenta a naprostá většina zemí je blíže demokracii, než by se na základě katastrofických zvěstí o několika diktátorech mohlo zdát. Afričané si dokonce přestávají dělat starosti se špatnou image, kterou v Evropě mají, protože svou pozornost upřeli jinam, k Číně. Africkoasijské sympatie jsou přitom oboustranné. Čína má samozřejmě v Africe svoje zájmy, v první řadě jí jde o uspokojení nenasytné domácí poptávky po ropě a jiných surovinách. Ale i to je zjednodušující pohled. Peking se pustil do masivní diplomatické ofenzivy po celé Africe, tedy i v zemích, které atraktivní zásoby surovin nemají. Ví totiž, že 53 afrických států lze v OSN přehlédnout jen stěží, a počítat s nimi musí každý, kdo má globální ambice. Výsledek prospívá oběma stranám - Čína získala rozvíjejícího se obchodního i politického partnera, Afričané pak nová auta a zboží, které by si jinak nemohli dovolit, i spojence, jenž s nimi zachází méně povýšenecky než někdejší kolonizátoři.
Dlužno dodat, že to o poznání méně prospívá obyvatelům Zimbabwe a jiných nedemokratických zemí, s jejichž vládami Peking neváhá spolupracovat, i bývalým zaměstnancům afrických textilek, které nebyly s to čelit levným dovozům z východní Asie.
Současná Afrika se nepodobá ani pohádkově bohatému Timbuktu, ani beznadějné pustině. Na mnoha místech stále dochází k masovým vraždám a rekrutování dětských vojáků. Řada dnes narozených afrických dětí nikdy nepůjde do školy nebo se ani nedožije pátých narozenin. Úplatky budou ještě dlouho tvořit hlavní část příjmů některých afrických politiků, úředníků a policistů. A přesto již dnes překvapí starší africký farmář, který si stěžuje na slabý signál svého operátora, plné internetové kavárny v každém městě i studentka biologie, když si před výjezdem na studijní stáž procvičuje čínštinu.
