Jedenáctiletá Meena Gulová nikdy neviděla hory, louky ani ruch v ulicích, nikdy nebyla v zoo, nikdy nejela autobusem, nikdy se nedívala na televizi. Od narození je za mřížemi, přestože nic neprovedla. Stejně jako desítky dalších afghánských dětí, které žijí spolu se svými odsouzenými matkami ve věznicích.
Na svobodu se Meena dostane až ve svých osmnácti. Její matka Shirin Gulová s ní však nepůjde. Neurvalá potetovaná kuřačka je usvědčená sériová vražedkyně a ve vězení bude do konce svého života. „Nic jsem neudělala. Mou jedinou vinou je, že jsem uvařila oběd svému manželovi, který spáchal zločin,“ tvrdila zarputile reportérovi The New York Times.
V Afghánistánu přibývá invalidních veteránů, trápí je bída i výčitky rodin |
Afghánská policie však případ viděla jinak. Žena, která byla tehdy provdaná za policistu, se zapletla s jistým Rahmatulláhem. Ten spolu se svými příbuznými zabil a okradl sedmadvacet lidí poté, co je Gulová - tehdy prostitutka - coby své klienty pozvala domů a naservírovala jim kebab. Tajnou přísadou byly drogy.
Rahmatulláh i jeho komplicové dostali trest smrti, Gulová se mu vyhla jen díky tomu, že přímo ve vězení otěhotněla. Dítě počala s jedním z bachařů. jedenáctiletá dívka ovšem za svého otce považuje Rahmatulláha a dodnes si schovává jeho fotky. Na některé z nich - snímky z popravy a následujícího pohřbu - není pěkný pohled.
„Celý můj život probíhá v tomto vězení. Ano, chtěla bych se dostat ven. Chci odsud odejít a žít někde jinde se svou matkou. Bez ní neodejdu,“ popisuje své pocity Meena.
Kabel sehraje pouta, z knihy je policejní spis
Jak upozorňuje zpravodajský server NPR, ne všechny ženy mají podobný trestní rejstřík jako Meenina matka. Mnohé z nich se do vězení dostaly za „nemorální skutky“ - předmanželský sex, cizoložnictví či prostou procházku ulicemi bez mužského doprovodu, dodává al-Džazíra. Vina podle afghánských zákonů padá i na oběti znásilnění.
Všechny uvězněné děti jsou však nevinné, bez ohledu na vinu či nevinu jejich matek. „Pokud jste nespáchali zločin, neměli byste za něj být trestáni. A tyto děti nic neprovedly,“ říká ředitel afghánské polovládní agentury Child Protection Action Network Bashir Ahmad Basharat s tím, že je držení dětí za mřížemi proti mezinárodním normám i afghánským zákonům, přesto je však v zemi široce rozšířené.
V ženské věznici v Džalalabádu na východě Afghánistánu kromě Meeny žije dalších třicet šest dětí a po celé zemi jich jsou podle právníků stovky. Děti se svou matkou zůstávají po vynesení rozsudku, protože nemají příbuzné, kteří by se o ně postarali. Mohly by jít do některého ze sirotčinců, ty však v mnoha částech země chybí, jejich matky by k tomu navíc musely dát souhlas, což mnohé z nedůvěry k afghánským úřadům neudělají.
Dětem ve vězení pak kromě kontaktu s vnějším světem chybí i řádné vzdělání. Meena tak například ve svých jedenácti letech chodí do druhé třídy. Výuka trvá hodinu denně.
„Člověk 21. století se v prvních letech svého života potřebuje naučit, zažít a cítit spoustu věcí, aby byl schopen dělat správná rozhodnutí a mít na svou společnost pozitivní vliv. Ve vězeňském prostředí děti s každým dalším dnem přicházejí o tyto zkušenosti,“ cituje al-Džazíra nejmenovaného psychologa. O negativním vlivu, které má na děti pobyt ve vězení, psychologové ostatně nepochybují. A především na ty, které nic jiného nezažily.
„Když si jdou hrát, často si vyrobí želízka z kabelů a předstírají, že jsou vězni. Vezmou si pruhy papíru, které používám při šití, ovážou si s nimi nohy a říkají ‚já jsem vězeň a jdu k soudu‘. A když najdou knížku, říkají, že je to vězňův policejní spis,“ popsala před dvěma lety pro Rádio Svobodná Evropa jedna z afghánských odsouzených.
