Matlášek pomáhal jako humanitární pracovník a rozvážel vodu po zničených vesnicích bývalé Jugoslávie. V armádě pak pracoval jako řidič. Před přibližně sedmi lety byl i v Afghánistánu, kde sloužil ve vojenské nemocnici.
„Moc o tom nechtěl vyprávět, protože to asi nebylo moc hezké,“ vzpomíná jeho manželka Beatrice Matlášková. „Ale když něco vykládal, mluvil o zraněných vojácích, které tam převáželi do nemocnice na léčbu,“ přiblížila.
Zatímco sloužil její manžel na misích, Matlášková často zůstávala dlouhé měsíce na péči o dvě dcery i o rodinný statek sama. „Určitě jsem to neprožívala moc dobře,“ popsala. „Problém je, že žena vlastně ztratí partnera, oporu. Jak psychickou, tak fyzickou, kterou doma má,“ doplnila. „Ještě do toho máte ten normální běh života - složenky, děti, školu, nemoci a podobně.“
Ve výchově musela zastat roli otce, při práci na statku pak vykonávala i „chlapské“ práce. Spoléhala se na svou starší dceru. „Hodně jsem se s ní radila, kolikrát jsem nevěděla co a jak,“ přiblížila Matlášková.
Pomáhala jí však i myšlenka, že čas bez manžela rychle uteče a odpočítávání dní. „Nebyla jsem ráda, že odjíždí, ale co se dalo dělat. Závazek měl, tak odjet musel,“ uvedla.
Stejně psychicky náročné jako pro vojáka
Nejhorší byla podle Matláškové nejistota. Informace o dění na misích se často dozvídala z televizních novin. Nevěděla tak, zda se jejímu manželovi něco nestalo. „Pro tu ženu je to v podstatě skoro stejně psychicky náročné jako pro toho vojáka,“ řekla Matlášková.
Útoky se stávají i na základnách, tomu nezabráníte, říká veterán z Afghánistánu |
Během jedné z misí v bývalé Jugoslávii se například dozvěděla, že došlo ke konfliktu. „Nevěděla jsem, kde manžel je, kam se mám obrátit, jestli tam byl, jestli se mu něco stalo. To mi bylo fakt úzko,“ pospala náročné dny. Snažila se však pracoval a odvést pozornost jinam. „Zároveň na to pořád myslíte, říkáte si, kam se obrátit a nevíte,“ vysvětlila. Že je v pořádku jí manžel zavolal až za dva dny. „Tak mi spadl kámen ze srdce,“ řekla.
Během prvních misí navíc s manželem téměř nebyla v kontaktu. Později spolu sice mohli telefonovat, vždy však jen na dvě minuty. „Po každé větě jsme museli říct „přepínám“, takže jsme si určitě nesdělovali co je doma za problém nebo co on tam má za potíže, protože bychom to stejně během těch dvou minut nevyřešili. Takže jsme si jenom řekli, že je všechno v pořádku,“ pospala Matlášková. Skutečně komunikovat s manželem mohla až po rozmachu počítačů.
Dokázala jsem si představit, jaké to je
Když se dozvěděla o tragických útocích na české vojáky, byla ráda, že se to nestalo manželovi. „Bylo mi líto těch rodin, protože jsem si dokázala představit, jaké to je, když počítáte dny, kdy se ten manžel vrátí a on se nevrátí,“ vysvětlila.
Česko v misích ztratilo už 29 vojáků, posledních 14 v Afghánistánu |
I když Matlášková věří, že práce vojáků je záslužná, poslední útok, kdy českého vojáka zastřelil Afghánec, se kterým spolupracovali, ji znejistil. „Trochu mě to zviklalo, jestli je to vůbec účelné a jestli to vůbec splňuje to, co my chceme, aby to splňovalo,“ řekla. „Nevím, jestli to ovoce, které to ponese, bude trvalé,“ doplnila.
