Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Afghánce motivoval i odznak, vzpomíná český policista

  15:22aktualizováno  15:22
V Afghánistánu působí přes dvě stě českých vojáků a brzy by mohli přibýt další. Kromě jiného mají cvičit afghánské policisty. Ti už ale "český dril" znají. Před třemi lety jim předával své zkušenosti učitel pražské policejní školy Pavel Černý. Misi tehdy plnil v čase své dovolené.

Afghánci ocenili, když jsme oblékali jako oni, vzpomíná Pavel Černý (ve světlém) | foto: archiv Pavla Černého

Jak jste se dostal do Afghánistánu?
Do země byly v rámci zahraniční pomoci dodány zbraně pro policisty. Byl ale problém, jak Afghánce naučit je používat. Byl jsem osloven, zda bych si udělal "výlet" a ujal se takového úkolu. Jelikož tenkrát nemohlo jít o služební akci, vzal jsem si kvůli tomu dovolenou.

Myslel jste na rizika působení v takové zemi?
Jistě, rozhodnutí nebylo zas tak rychlé. Vše jsem dobře zvažoval. Už jenom kvůli tomu, že jsem měl doma roční dcerku. Byla to ale velká výzva a zároveň příležitost získat velmi cenné zkušenosti, které mohu později využít ve své práci. Také jsem si řekl, že každý by měl nějak přispět k dobré věci.

Bral jste to tedy jako poslání?
Rozhodně. Mnoho lidí jen vše hodnotí z tepla svého domova a sami nic nemohou nebo ani nechtějí ovlivnit. Já jsem příležitost konkrétně pomoci dostal a kývl jsem na ni. Jak řekl jednou jeden člověk: Zlo zvítězí tehdy, až dobří lidé neudělají nic.

Je Afghánistán skutečně tak nebezpečnou zemí?
Týden před naším příjezdem například vybuchlo u místa našeho ubytování auto s bombou, krátce nato jedna žena v sousední ulici odpálila sebe a dva Američany ručním granátem. Když jsme mapovali rizika, bylo nám sděleno, že vůbec nejčetnější útoky jsou na policejní vozidla. My jsme se pak museli přesunovat výhradně takovými auty. Také jsme v rámci své činnosti občas museli chodit po Kábulu pěšky, což se - mírně řečeno - nedoporučuje. Stravovali jsme se výhradně z místních zdrojů, takže hned po návratu jsem běžel na zdravotní vyšetření.

Jak to vypadá v místní policii?
Situace je velmi složitá, tak jako v celé zemi. Společně slouží kdysi nesmiřitelní nepřátelé - bývalí příslušníci prosovětské armády a mudžáhidové, kteří bojovali proti nim. Dostávají jen pár dolarů, nezřídka jsou vnímáni jako "američtí kolaboranti" a jsou ohroženi oni i jejich rodiny. Chybí materiální podmínky i jakýkoliv systém výcviku. Je k nevíře, že někteří z těch, kdo celý život jen válčili, jsou naprosto nezpůsobilí k ovládání zbraně. Někteří jsou nebezpečnější sobě, než protivníkovi.

Jak náročné je cvičit Afghánce?
Musím říci, že to byla největší zkouška mých schopností. Musíte se rychle umět přizpůsobit a být doslova mistrem improvizace. Za prvé zde není prakticky nic - střelnice, terče - vše si musíte přivézt, sehnat, udělat. Problémem je také jazyková bariéra, domlouvali jsme se rukama nohama. Někdy anglicky, jindy jsem musel oprášit základy pozapomenuté ruštiny. Vliv hrají i místní zvyky a náboženství. Během ramadánu nechtěli naši chovanci odpoledne cvičit a mluvit nahlas. To s sebou pochopitelně nese nevídané potíže. A pak je zde také poněkud obtížné klima.

Jaké jste měli vzájemné vztahy se studenty?
Na počátku byli velmi odtažití a někteří z nich na nás zprvu koukali až nenávistně. Snažili jsme se k nim ale najít cestu. Dali jsme jim znát, že jsou pro nás plnohodnotnými partnery. Ocenili například, když jsme se začali strojit jako oni. V afghánském oděvu a neholení jsme zanedlouho vypadali opravdu jak místní. Pak jsme také vsadili na motivaci, hodně práce udělaly rozličné soutěže v čemkoliv. Následovalo slavnostní vyhlášení vítěze a jeho dekorování nějakou "cenou" - stačil třeba odznak - a vše pak brali smrtelně vážně. Byli také vděční za jakoukoliv pochvalu. Tolik jsem se v životě opravdu nikoho nenachválil. Naše každodenní setkání byla čím dále srdečnější a při našem odjezdu někteří brečeli. To bylo u těchto drsných bojovníků fakt dojemné.

Naplnily se vaše cíle a očekávání?
Po odborné stránce dal výcvik dal našim chovancům velkou míru vědomostí a dovedností. Mimo toho bylo patrné také markantní zvýšení potřebného sebevědomí. My jsme měli šanci poupravit si životní názory a pohled na svět. Až tady jsme si uvědomili, jak malicherné se mohou jevit naše problémy doma. I my jsme mohli mít o něco méně štěstí a narodit se třeba v Afghánistánu.

Autor:


Hlavní zprávy

Nejčtenější



Další z rubriky

Dívka tvrdila, že ji muž odstřihl hidžáb. Podle policie si věc vymyslela

Khawlah Noman mluví s reportéry ve škole v Torontu. (14. 1. 2018)

Torontská policie vyšetřovala případ jedenáctileté dívky, které podle jejích slov neznámý pachatel na cestě do školy...

Nejsem rasista, prohlásil Trump. Chce dohodu o ochraně imigrantů

Donald Trump na tiskové konferenci s norskou premiérkou Ernou Solbergovou v...

Americký prezident Donald Trump prohlásil, že není rasista. Řekl to v souvislosti s nedávnými výroky o Haiti a Africe....

Filipínská sopka chrlí popel a žhavé kameny, hrozí masivní exploze

Filipínská sopka Mayon se po několika letech klidu opět probouzí. Záběr je z...

Téměř 15 000 lidí již bylo evakuováno z oblasti okolo sopky Mayon na jihu hlavního filipínského ostrova Luzon. Vulkán...

Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!

Najdete na iDNES.cz