Adolfovy memy

Gen, jednotka dědičnosti, je kousek informace, který se dokáže přenést a s dostatečnou přesností okopírovat neboli replikovat. Soubor genů tvoří genofond. Geny zkoumá genetika, kromě jiného se zabývá jejich evolucí. Tvůrcem pojmu mem je Richard Dawkins, zoolog, profesor Oxfordské univerzity. Memy se v lidské kultuře podobají genům v živé přírodě. Mem je negenetický replikátor, jemuž se daří v prostředí, které zajišťují složité mozky. Soubor memů tvoří memofond. Memy studuje memetika, teorie evoluce memů. Informace se stane memem ve chvíli, kdy se přenese a zreplikuje. Člověk se stane hostitelem memu. Příkladem jednoduchého memu je chytlavá melodie, příkladem složitého memu je politický směr, náboženství nebo vědecká teorie. Součástmi složitého memu jsou kromě toho, co sám obsahuje, návnada, háček, hrozba a vakcima, což je odvozeno od slova vakcina (druh očkovací látky). Návnada slibuje hostiteli memu prospěch. Příkladem jsou spasení, prosperita, pořádek. Háček hostitele nutí, aby mem replikoval. Příkladem je šíření Slova. Hrozba hostitele trestá za chybnou replikaci. Příkladem je zavržení (peklo) nebo vyloučení. Vakcima propůjčuje odolnost vůči soupeřícím memům. Příklady jsou konzervatismus, jenž vzdoruje novým memům, ortodoxie, která nové memy odmítne automaticky, nebo nihilismus, jenž zamítne všechny memy, staré i nové, s výjimkou sebe sama. Pozitivní selekci, pravděpodobnost, že mem nezanikne a zreplikuje se, určuje řada jeho vlastností: nejprve míra, s níž přispívá ke zdatnosti čili moci a bohatství hostitele - jedince, skupiny i sociálního systému. Poté spolehlivost jeho předpovědí. Do třetice míra námahy, s jakou se lze memu naučit - čím je mem jednodušší, tím je naděje na jeho přežití a replikaci vyšší. Následuje míra námahy spjaté s jeho přenosem, učitelské schopnosti memu a sobectví, což je schopnost odstranit všechny konkurující memy. Adolf Hitler napsal knihu Mein Kampf. Vyrobil metamem, soubor složitých memů. Před osmdesáti lety se Adolfovy memy začaly postupně replikovat a množit v memofondu nakonec tvořeném, dejme tomu, 100 miliony mozků. Mělo to řadu důvodů: válečnou porážku, nezaměstnanost, bídu, beznaděj, kriminalitu, strach, skupinovou hloupost, potřebu "pořádku", politické gangsterství, geniální propagandu, tehdejší vzpouru deprivantů. Memy své hostitele nutí k nějakému druhu chování. Poté, co Adolfovy memy snědly víc než 50 milionů životů včetně vlastních hostitelů, Evropu a kus dalšího světa a byly za úděsnou cenu oslabeny, staly se dřímajícími memy. Dřímaly stejně jako dnešní viry pravých neštovic. Pravděpodobnost, že se geny dostanou do další generace, je vyšší, jestliže spolupracují. Mohou najít vhodný soubor genů, který je pro ně nosičem. Memy umějí totéž. Adolfovy memy u nás vzbudil a zreplikoval mozek mladého, tržně nadaného vydavatele. Adolfovy memy se v něm spojily s výkonným nosičem, tržním mechanismem. Funkce nosiče je přenos, je mu jedno, co nosí. Vydavatel na tomto nosiči Adolfovy memy vstříkl do sociálního prostředí. Do té míry, v níž je současné prostředí pro Adolfovy memy podobně vhodné, jako bylo německé prostředí před osmdesáti lety, se začnou množit. Jejich budoucí hostitelé přitom vůbec nemusí vědět, ze které konzervy pocházejí. Budou se podle nich chovat.