O sebevraždě se prý mluvilo nejvíce.
Po celé střední Evropě umíraly v té době tisíce a desetitisíce lidí denně, ale Hitlerův berlínský bunkr ovládaly koncem dubna 1945 jen úvahy o vlastním konci.
Desítky milionů lidí na frontách, v pochodech smrti a v bombardovaných, hladovějících městech už "vůdce" Německa a "nové Evropy" nezajímaly.
Poslední dubnový den roku 1945 nemohl nikdo uprostřed Berlína doufat v záchranu, ba ani v zázrak. Ještě dva dny předtím Hitler řval: "Očekávámosvobození Berlína. Co dělá Heinriciho armáda? Kde vězí Wenck? Kde je 9. armáda?" Do nich vkládal své poslední, marné naděje.
Zázrak nepřišel, ani na frontě, ani v politice. A tak 29. dubna začaly poslední přípravy na konec, na "soumrak bohů", podbarvovaný duněním sovětských děl. V tento den se Hitler oženil s Evou Braunovou.
Jen pár dní předtím šokoval své okolí, když Braunovou poprvé veřejně políbil na ústa. Bylo to 22. dubna, kdy svým nejbližším přiznal, že válka je prohraná a že jeho vlastní existence už nemá smysl.
Zrádce sebe sama
Sám sobě tak Hitler vystavil vysvědčení zrádce. Ještě v lednu 1945 prohlašoval: "Každý, kdo komukoli jinému řekne, že válka je ztracena, bude považován za zrádce se všemi následky pro něj i pro jeho rodinu." Nakonec svůj vlastní zákaz sám porušil – ale kdo ví, kolik lidí na něj do té chvíle doplatilo životem.
Týž den, kdy mu zaměstnanci říšského kancléřství rozpačitě blahopřáli ke sňatku, došly zprávy o konci italského diktátora Benita Mussoliniho. Spolu s milenkou Clarou Petacciovou byl Mussolini zastřelen a vystaven na náměstí. Tomu se chtěl Hitler vyhnout.
Stále ještě věřil, že vstoupí do dějin nikoli jako nejkrvavější zločinec, nýbrž jako muž, který vzdoroval osudu a byl poražen jen zradou.
To bylo jeho oblíbené téma od léta 1944, kdy se jej část armády pokusila odstranit. "Všechno je zrada. Nebýt těch zrádců (tj. armádních důstojníků – pozn. red.), byli bychom již dávno vyhráli. To je mé ospravedlnění před dějinami," tvrdil ministru hospodářství Albertu Speerovi.
Poslední dny v rozbořeném Berlíně jej v tom jen utvrdily: opustil ho jeho nástupce Hermann Göring a i "věrný Heinrich", jinak vůdce SS Himmler. Všichni byli pro Hitlera slabí, zbabělí, zrádní – nakonec i německý národ, který se ve "vůdcově" jménu dopustil tolika zločinů. Hitler jako by nechtěl pochopit, že s diktátorem jdou i ti "nejvěrnější" jen po určitou mez.
Lež až do konce
Konečné rozhodnutí o konci padlo v poledne 30. dubna: Hitler poslal pro svého sekretáře Martina Bormanna a řekl mu, že nastal čas a že se odpoledne zastřelí. Nic jiného asi dělat nemohl: na konci války to byla už jen lidská troska, "předčasně zestárlý muž s chraplavým hlasem, popelavou kůží a šouravou chůzí, jemuž se třásly ruce a který za sebou vláčel nohy". Tento muž dokázal žádat boj už jen od těch druhých.
Bormann se měl postarat, aby Hitler byl dokonale spálen – tak, aby ho nemohl potkat osud Mussoliniho. Po Bormannovi zbyl ještě čas na oběd a poté na rozloučení s personálem bunkru: Hitler, shrbenější než jindy, podal každému ruku, zamumlal pár slov a pak se bez dalších formalit odebral s Evou Braunovou do svého pokoje. Po půl čtvrté odpoledne byli oba mrtví.
Hitler se ještě naposledy pokusil vystoupit jako "prostý voják", který sdílí osud umírajících mužů v zákopech.
V závěti mluvil o "své vlastní jednotě s nimi až do smrti". Ale lež, s níž procházel životem, jej provázela i na věčnost. Když 24 hodin po jeho smrti zazněly v německém rozhlasu tóny Wagnerových oper, hlasatel prohlásil, že Hitler "dnes odpoledne padl v čele svých vojsk". Na celé té tirádě byl pravdivý jen fakt, že diktátor je mrtev.
Pro žijící měl "vůdce" v závěti jedinou výzvu: dál umírat. Každý z jeho okolí si mohl vzít ampulku jedovatého cyankáli. Ale když skončil Hitler a po něm i jeho mistr propagandy Joseph Goebbels s rodinou, nikomu se nechtělo jít za nimi do "soumraku bohů". Raději přežili – jako každý normální Středoevropan.
Stalin nevěřil smrti „vůdce“, ač měl jeho mrtvolu |
|
Až do své smrti si Hitlerův sluha Heinz Linge pamatoval na chvíle v ruském vězení: svlečený do naha ležel na podlaze, na jeho záda dopadala jedna rána za druhou a německy mluvící tlumočník na něj vytrvale řval: "Hitler je naživu! Hitler je naživu!" To chtěli Rusové slyšet od Lingeho i dalších lidí z Hitlerova okolí, kteří jim koncem války padli do rukou. Mohlo by se zdát, že vše skončilo ve chvíli, kdy tělo diktátora dohořívalo na dně jámy poo granátu u jeho berlínského bunkru. Ale to byl omyl. Hitlerova smrt byla jen počátkem – úvodem k jedné z nejbizarnějších operací sovětské špionáže, která záhy po válce začala šířit pověsti o tom, že nacistický předák přežil. Byl to podivný obrat, protože právě Rusové našli Hitlerovy ostatky. Nalezli je spolu s desítkou dalších mrtvol už 4. května, dva dny po pádu Berlína. Krátce poté, 9. května, sovětští patologové prokázali, že mají v rukou mrtvého diktátora. Jenže pak vstoupil do hry další diktátor, ještě živý: Josif Stalin. Tak začalo něco, co později dostalo název operace Mýtus. Už 28. května 1945 Stalin tvrdil, že Hitler unikl, a pak to ještě několikrát opakoval. Jeho podřízení si nedovolili myslet něco jiného. Obrátil i proslulý maršál Georgij Žukov, který původně ohlásil nález Hitlerovy mrtvoly svým západním partnerům. Na tiskové konferenci v Berlíně Žukov 9. června 1945 prohlásil: "(Hitlerovo) nynější místo pobytu není známo." Po boku mu stál – možná pro jistotu – Andrej Vyšinskij, jeden z architektů vražedných procesů ze 30. let. V podezření byl celý svět Ve skutečnosti se však mrtvý Hitler "potuloval" jen okolo Berlína. Nejdříve byl pohřben v Rathenowě, pak ve Stendalu. Jeho nejdelší posmrtný "výlet" mířil do nedalekého Magdeburgu. Tam byl v únoru 1946 pohřben ve dvoře jednoho ze sovětských objektů spolu s Evou Braunovou a s dalšími sedmi mrtvolami. Spekulace dál bujely, ale nad mrtvolou se na příští čtvrtstoletí zavřela země. V dubnu 1970 rozjel tehdejší šéf sovětské KGB Jurij Andropov akci nazvanou Opatření archiv. Ostatky, z nichž podle zprávy KGB zbývala už jen "rosolovitá masa", byly vykopány, rozdrceny, namočeny do benzinu a poté spáleny. Popel byl smíšen s uhelným prachem a poté vysypán do říčky kousek od Magdeburgu. Z Hitlera tak dodnes přetrvaly jen jeho zuby (hlavní důkaz jeho smrti) a pak úlomek lebky s otvorem po kulce – obojí uchovávané v Moskvě. Když agenti KGB sypali Hitlerův popel do vody, byla operace Mýtus už dávno minulostí – zbyl jen údiv, proč Stalin vůbec něco takového dělal. Chtěl jen zavést na bludnou cestu cizí rozvědky? Nebo chtěl získat propagandistickou zbraň proti Západu? "Nepokoušel se oklamat jiné, ale snažil se dokázat vlastní falešnou představu nebo aspoň zničit důkazy, které by jí protiřečily," tvrdí dnes Benjamin B. Fischer, historik z amerického Střediska pro výzkum špionáže při CIA. Možná chtěl sovětský vůdce Hitlera jen přizpůsobit své představě – ale možná se v tom skrýval i náznak, jak by mohl jednat on sám, kdyby prohrál a z jeho "říše" zbyl jen bunkr v hořícím městě. |
