Jak se proměnil terorismus od útoků z 11. září?
Ve vztahu k útokům na Západě došlo především k zjednodušení metod útoku, a tím i k poklesu průměrného počtu obětí na útok. To je dobrá zpráva. Zároveň ale to zjednodušení komplikuje včasné odhalení útoku, což je ta špatná zpráva.
Westminster, Manchester, London Bridge. Proč teroristickým útokům nyní čelí především Británie?
Ono to jen tak vypadá, protože tam byly čtyři útoky za tři měsíce, z toho tři džihádistické a jeden protiislámský. Ale jen tento týden jsme měli další útoky v Paříži a Bruselu, Somálsku, Mali, Iráku, severní Nigérii, jižním Thajsku, Kamerunu, Afghánistánu, Kolumbii, Tunisku, Keni a Egyptě... A to už vůbec nemluvím o dramatické situaci v Marawi na jižních Filipínách (o bojích na Mindanau více zde). Vidím častou tendenci soustředit se jen na ty poslední útoky, které jsou mediálně v Evropě nejvíc vidět, ale taková analýza je velmi omezená.
Ptáte-li se na důvod, proč Velká Británie po letech relativního klidu zažila nedávnou vlnu útoků, tak je možné poukázat na několik faktorů. Prvním je útok na Lee Rigbyho ve Woolwichi v květnu 2013 (o vraždě britského vojáka čtěte více zde), který inspiroval v britských džihádistických kruzích další vlnu útočníků, kteří po útocích v Londýně v roce 2005 žili v přesvědčení, že musí spáchat něco velkého, aby to mělo smysl.
Woolwich jim ukázal, že to tak není, a výsledkem byl zvýšený zájem radikálů o to aktivně zaútočit i pomocí dostupnějších a jednodušších metod. To přirozeně zvýšilo i zájem jednotlivců, pro které předtím byly metody s výbušninami nedostupné kvůli nedostatku kontaktu a technických znalostí.
Dalším faktorem je psychologický rozměr, který vysvětluje, proč útoky často přicházejí ve vlnách. Pro někoho, kdo o spáchání útoku už nějakou dobu přemýšlí, je vysoký mediální zájem po nově spáchaném útoku právě tou poslední rozhodující validací a povzbuzením, které mu pomohou rozhodnout se k vlastní akci.
A vzhledem k tomu, že dnes populární modus operandi není vůbec komplikovaný, nepotřebují dnešní útočníci mnoho času na přípravu. Doba mezi momentem rozhodnutí a pokusem o útok se tak čím dál tím víc zkracuje. I proto dnes po úspěšných a mediálně viditelných útocích hrozí velké riziko dalších útoků v nejbližší době.
Islámský stát (IS) se hlásí pomalu ke každé autonehodě. Nakolik je ale skutečně do těchto útoků zapojen?
Některá tato přihlášení se k odpovědnosti jsou komická. IS se například velmi prominentně přihlásil jak k útoku na kavárnu Lindt v Sydney v roce 2014, tak k loňskému útoku na klub Pulse v Orlandu. V prvním případě však šlo o útočníka, kterým byl šíita s dlouhou historií mentálních problémů. Ač tvrdil, že je z IS, tak ani nepoznal vlajku „vlastní organizace“ a musel si tu správnou vyžádat během vyjednávání.
A Omar Mateen z Orlanda byl častým návštěvníkem gay clubu, kde útočil, a jeho primárním motivem byla jak pomsta za své romantické neúspěchy, tak hledání útěku ze světa, ve kterém kvůli konfliktu náboženství a vlastní sexuální orientace nebyl schopen fungovat.
Ironické na tom je, ze oba tito útočníci by pro IS byli díky svým identitám spíše kandidáty na popraviště, než na členství. IS se nicméně rozhodl využít strachu, který tyto útoky vyvolaly, ve svůj prospěch. Na druhé straně tu ale máme útoky v Paříži, které byly přímo připravovány a řízeny z centrály IS.
Ale abych odpověděl přesněji: z 52 úspěšných teroristických útoků spáchaných v západních zemích od oficiálního vzniku IS v červnu 2014 až po dnešek bylo 8 procent útoků přímo organizováno IS, 26 procent nemělo na IS absolutně žádnou přímou vazbu, a zbývajících 66 procent byly útoky lidí, kteří měli v minulosti nějaké vazby na džihádistické organizace, ale útok spáchali sami nezávisle na nich. Takže celkový podíl IS na útocích v Evropě je z velké části pouze ideologický, a útoků s přímým zapojením IS do plánováni je minimum.
Prof. Adam Dolník, PhD Mezinárodně uznávaný odborník na terorismus a vyjednávání s únosci. Problematikou terorismu se zabývá 20 let, jak na akademické, tak i na praktické úrovni. Dlouhodobě působil na univerzitách v Austrálii, Německu, Singapuru a USA. Autor šesti knih a desítek dalších odborných publikací. Přednášel pro bezpečnostní složky, akademické instituce a mezinárodní organizace ve více než 60 zemích světa. |
Čím se pachatelé útoků z poslední doby liší? A co mají naopak společného?
Na zmíněných 52 úspěšných útocích na Západě od doby vyhlášení chalífátu se dohromady podílelo 65 útočníků. Byli to většinou mladí muži, i když třetina byla starší 30 let, což je v kontextu terorismu číslo poměrně vysoké. Ženy, ač hrají čím dál tím důležitější roli v rekrutérských sítích IS, byly v rolích útočníků reprezentovány pouze ve dvou případech. Skoro 60 procent útočníků mělo kriminální minulost, a jen 18 procent mělo osobní zkušenost s boji v Iráku či Sýrii.
89 procent útočníků byli občané nebo dlouhodobí obyvatelé západních zemí. Jen pět procent útočníků byli uprchlíci nebo žadatelé o azyl, a 6 procent pobývalo v zemi útoku nelegálně. Tím bych rád poukázal na to, jak naivní a nepodložená je populární představa, že k zabránění teroristických útoků stačí zavřít hranice a odmítnout migranty - v minimálně 89 procentech útoků na Západě za poslední tři roky by takové opatření nehrálo vůbec žádnou preventivní roli.
Proč je pro některé mladé muslimy, kteří v západní Evropě žijí od narození, brutální propaganda IS tak přitažlivá?
Důvodů je spousta, a je to individuální. Zjednodušeně řečeno propaganda IS nabízí jednoduché, přímočaré rozdělení světa na hodné a zlé, kde potenciální rekrut má příslib role „akčního mstícího hrdiny, který trestá zločiny páchané nevěřícími na muslimské komunitě po celém světě“.
Nabízí módní postoj rebelie proti zavedeným hodnotám, a spácháni útoku ve jménu IS je také zkratkou k okamžité slávě, což pro zvlášť mladé vykořeněné lidi, kteří těžko hledají své místo ve společnosti, není vůbec neatraktivní.
Pro jednotlivce, který není se svým životem spokojen a má v sobě nahromaděnou sebedestruktivní agresi k okolnímu světu, nabízí propaganda IS jasný a srozumitelný rámec, i „heroický“ útěk z každodenních problémů. Náboženský rozměr té ideologie je samozřejmě také důležitý, ale sebevětší množství náboženských ediktů od různých islámských autorit odsuzujících IS a jejich zvěrstva na základě mainstreamové interpretace Koránu nemají v konkurenci sex appealu vzkazů IS mezi rekruty absolutně žádnou šanci.
Radikál nechce nuance, ale absolutnost a jednoduchost - komplikovaná vysvětlení od starců, kteří jen sedí a čtou knihy, pro ně nic neznamenají. A ještě vás opravím: mezi útočníky pod vlajkou IS nejsou jen „muslimové žijící v Evropě“. Mezi těmi 65 útočníky z posledních let bylo 17 procent konvertitů, kteří nekonvertovali k islámu jako náboženství, ale právě k džihádismu jako násilné ideologii. Jinými slovy, atraktivní pro ně nebylo samotné náboženství, ale právě to ideologizované násilí a identita „božího bojovníka“.
Jak velkou roli v radikalizaci útočníků hraje internet a jak velkou jejich okolí a známí?
Oba tyto faktory hraji důležitou roli, a v dnešní době se téměř nikdy navzájem nevylučují. Jak bylo zmíněno, 66 procent útočníků na Západě z posledních let mělo nějaké osobní vazby na radikální kruhy související s teroristickými organizacemi, zároveň každý z nich ale také aktivně konzumoval radikální propagandu na internetu. Určit, který z těchto faktorů byl v jednotlivých případech více či méně důležitý, prostě nejde, zvlášť když většina z těch útočníků je již po smrti, a nemohou nám tudíž pomoci na tu otázku najít odpověď. Takže jen v případech, kdy lze jakýkoli kontakt na osobní úrovni vyloučit, je možné s jistotou tvrdit, ze role online radikalizace byla tím klíčovým faktorem.
Dá se ještě v dnešní on-line době hovořit o existenci „osamělých vlků”?
Ten termín je často kritizován právě proto, že ačkoliv útok samotný je často výsledkem vlastní iniciativy útočníka bez přímé vazby na nějakou teroristickou organizaci, tak jeho předešlá radikalizace je produktem interakcí v nějaké radikální komunitě (ať už osobní, nebo virtuální) a její roli tedy nelze ignorovat.
Zároveň si myslím, že rozlišovat mezi útoky páchanými na individuální úrovni a útoky plánovanými organizací seshora je třeba, protože ke každému tomu scénáři se vážou jiná doporučení, jak proti těmto aktivitám postupovat a jak jim předejít. Takže ať už budeme používat termín osamělý vlk, nebo ne, to konceptuální rozlišení je na operativní úrovni nutné.
V Británii se před volbami hovořilo o tvrdé regulaci internetu, policie by podle vlády měla mít přístup do šifrovaných aplikací typu Telegram. Je to řešení?
Z dlouhodobého hlediska není, protože i kdyby k tomu došlo, tak útočníci přejdou na jinou komunikační platformu. Právě zkušenost s přechodem na Telegram ukazuje, že jsou tuto změnu schopni provést velice rychle. To samozřejmě neznamená, že bychom se neměli snažit zabránit teroristům v
šíření propagandy na sociálních sítích, ale nejedná se o něco, co boj proti terorismu instantně rozhodne. Také je v tomto kontextu nutné budovat účinnou spolupráci mezi vládami a privátním sektorem, což je komplikovaný proces, který se většině vládních institucí pověřených bojem proti terorismu příliš nedaří.
Po Manchesteru dokonce padl návrh, aby bylo preventivně zatčeno cca 3000 lidí na britském seznamu extremistů. Jaké by to mělo důsledky?
Ve Francii bezpečnostní složky tento nástroj mají a stejně je Francie nejprominentnějším cílem úspěšných útoků ze všech západních zemí. Na jedné straně by takový krok mohl v krátkodobém horizontu teoreticky zabránit nějakému útoku, na druhé straně by to bylo krátkozraké a potenciálně kontraproduktivní.
V naprosté většině těch 3 000 případů totiž nebude existovat dostatek důkazů, které by stačily k nějakým vyšším trestům, protože zařazení jednotlivců na seznam extremistů je výsledkem zpravodajské práce a nikoli standardního vyšetřování. A zpravodajské informace u civilních soudů často díky způsobu jejich opatření jako důkazy neobstojí, navíc se je i jednotlivé složky budou zdráhat předložit, a to kvůli obavě z kompromitace vlastních lidských zdrojů a metod.
Výsledkem tak bude to, že většina z těch 3 000 extremistů se vrátí na ulici, ještě více motivovaní k pomstě, a s vědomím, že jsou pod mikroskopem a mají si dát pozor, takže bude jejich další sledování jen těžší a nákladnější.
IS brzy přijde o veškeré území na Blízkém východě. Jsou současné útoky projevem jakési poslední křeče, nebo budou pokračovat dál i po pádu „chalífátu”?
Nejedná se o „posmrtnou křeč“. Dnes víme, že IS začal plánovat útoky na Západě již krátce před tím, než začal ztrácet teritorium. Každopádně ale s koncem IS jako teritoriálního útvaru v Iráku a Sýrii vznikne hrozba navrátivších se bojovníků, protože se dá očekávat, že mnozí z nich se pokusí dále páchat teroristické útoky, a to buď v dalších zemích, kde najdou útočiště, anebo na Západě, odkud pochází.
Další hrozbou je al-Káida, která využila několika let v relativním stínu konkurenčního IS k revitalizaci a položení pevnějších základů do budoucna. Z konce a rozpadu IS bude al-Káida velmi těžit přílivem bojovníků i sponzorů. Navíc má šanci získat v kontrastu s brutalitou IS pověst „klidné síly“, což jí umožní lepší uzavírání aliancí s dalšími džihádistickými skupinami.
Jakou roli v teroristických útocích dnes hrají média?
Jak již říkala Margaret Thatcherová, média poskytují terorismu „kyslík publicity, bez kterého teroristé nemohou přežít“. Vztah mezi terorismem a médii je do určité míry symbiotický: teroristé potřebují média ke splnění svého hlavního cíle, a tím je zasetí strachu v širší společnosti, který bude exponenciálně větší než samotná hrozba. A teroristé svými aktivitami zase asistují médiím ke splnění jejich cíle, a tím je zvýšená sledovanost.
Zároveň je jasné, že v demokratických společnostech, které ctí svobodu slova, je tento problém špatně řešitelný. Navíc mainstreamová média již dávno nemají ve zpravodajském prostoru monopol, a tudíž je jakákoli případná snaha plošně regulovat mediální krytí teroristických útoků nesmyslná. Jedinou nadějí je v tomto smyslu seberegulace ze strany médií samotných. Například některá média ve Francii z vlastní iniciativy dnes odmítají uveřejňovat fotky a jména útočníků, aby nepřispívala k jejich glorifikaci.
Informuje se hlavně o dokončených útocích, o těch překažených se už tolik neví. Nakolik je Západ v boji se současným terorismem vlastně úspěšný?
Bezpečnostní složky jsou v tomto kontextu v nezáviděníhodné pozici, protože všechny jejich úspěchy zůstávají bez povšimnutí, zatímco každý jejich neúspěch je zatraceně vidět. Ale jen ve Velké Británii za poslední čtyři roky zastavily 18 konkrétních teroristických útoků, což v poměru ke čtyřem úspěšným útokům z poslední doby rozhodně není špatně číslo.
V dnešní době je naprosto nerealistické očekávat, že se podaří zastavit úplně každý útok, zvlášť pokud útočníci jednají sami, bez komunikace s dalšími podezřelými jednici, a jejich nástrojem je něco tak obyčejného a snadno dostupného jako auto nebo nůž. Takovým útokům lze zabránit jen díky štěstí a ochotě blízkých na radikalizaci útočníka včas upozornit.
A to, že někteří útočníci byli na seznamu známých extremistů? Ten širší seznam má 23 000 jmen a je naprosto nemožné všechny tyto jedince sledovat, na to nejsou k dispozici ani lidské, ani finanční zdroje. Bezpečnostní složky tak musí prioritizovat a snažit se zabránit těm větším a potenciálně destruktivnějším útokům, což se jim do velké míry daří.
Co považujete za největší chybu, kterou bychom v boji s terorismem mohli udělat?
Očekávat, že je možné každému útoku předejít. Žít v neustálém strachu, nechat se jakkoli terorismem ovlivňovat v našem každodenním životě. Zavádět plošná „řešení“, která budou viktimizovat i nevinné a tím budou zasévat podhoubí k další radikalizaci. Celá strategie terorismu je založena na vyprovokování přemrštěné emocionální reakce na straně cíle, ve snaze využít této reakce k vlastnímu posílení. Nejhorší, co můžeme udělat, je nahrát této strategii a snažit se hasit oheň benzinem...
