Pád zdi v roce 1989 přiměl funkcionáře Evropské komise, aby oprášili atlasy a našli v nich místa, o nichž věděli málo a na nichž jim tolik nezáleželo. Leon Brittan, tehdejší komisař a obhájce rozšíření, vzpomíná, že někteří úředníci a země dokonce doufali, že bude možné hranici z dob před rokem 1989 udržet. Měli pocit, že už rozšíření do skandinávských a alpských zemí zachází příliš daleko. Až v roce 1993 EU oficiálně uznala, že členství zemí někdejšího sovětského bloku by mohlo být dlouhodobým cílem.
Rozhodují o Holandsku Rumuni?
Dnes se debata o evropských hranicích neomezuje na úředníky či "think tanky". V polovině roku 2005 voliči ve Francii a Nizozemsku odmítli návrh Ústavní smlouvy EU, zčásti ze strachu, že rozšíření postupuje příliš rychle a příliš daleko. "Nechceme, aby Rumuni rozhodovali o tom, jak máme uspořádat své životy,“ postěžoval si holandský profesor.
Oběťmi této ztráty nervů se staly mnohé bývalé sovětské republiky s aspiracemi na vstup do EU, stejně jako západobalkánské země. V roce 2004 proklouzly pod plotem Litva, Lotyšsko a Estonsko, anektované roku 1940 Sovětským svazem. Byly ale malé a k EU přiléhaly. Ukrajina je velká a Gruzie je daleko na Kavkazu. Pak je tu Bělorusko, jehož hlava Alexandr Lukašenko lpí na autoritářské vládě.
Ukrajina, vlast 47 milionů lidí, se považuje za perspektivního kandidáta na vstup do EU už od roku 2004, kdy tamní oranžová revoluce přiměla místní vládce, aby respektovali volební pravidla. Od té doby tu proběhly další dvoje svobodné a spravedlivé celostátní volby.
Ukrajinští politici jako prezident Viktor Juščenko a ministerská předsedkyně Julija Tymošenková na rozdíl od Ruska ukázali, že se touží odpoutat od komunistické minulosti. Přední ukrajinští podnikatelé, vědomi si osudu ruských oligarchů za Putina, považují navíc členství v EU za způsob, jak svůj majetek legitimizovat a obrnit před ruskými rivaly. Ukrajinští obchodní magnáti nejenže chtějí budovat svá impéria v bezpečí legitimního volnotržního rámce, ale také chtějí investovat v EU.
Avšak třebaže ukrajinské politické elity už zvládly umění nechat se demokraticky volit, účinná správa státu jim uniká. Ruský vliv je stále silný, zejména na východě Ukrajiny, a státní aparát je slabý. Mají-li být efektivně realizovány reformy, Ukrajina potřebuje kázeň přístupového procesu, a tedy příslib členství v EU.
Ukrajina versus Bělorusko
Bělorusko je jiné. Většina z jeho 10 milionů obyvatel se stále natolik bojí volného trhu, že je ochotná ignorovat demokratickou opozici stojící proti Lukašenkovi. To bude platit, dokud bude levná energie z Ruska sloužit jako faktická hospodářská subvence. Tato epocha ale končí, neboť ceny energií rostou a běloruská ekonomika čelí šokům, které by mohly vyvolat nepokoje a Lukašenka ohrozit.
Lukašenko cítí nebezpečí a dělá přátelská gesta směrem k EU, aby kontroval tomu, co považuje za sílící roztržku s Kremlem. Běloruská vláda zkoumá možnosti, jak si pro případ, že by Rusko dodávky odstřihlo, zajistit přísun ropy přes Ukrajinu. Lukašenko ale nijak nenaznačil, že by byl ochoten demokratizovat svůj režim, natož propustit politické vězně.
Pokud se EU rozhodne, že možnost budoucího vstupu Ukrajiny a Běloruska nechá u ledu, obě země vstoupí do politického prázdna, které by mohlo ohrozit bezpečnost východního okraje EU.
Neschopnost EU povzbudit evropskou ctižádost Ukrajiny vyvolává riziko, že vznikne pocit zklamání Západem. To by posílilo postavení Ruska na Ukrajině, kde Kreml soustavně pobízí k návratu ke slovanským kořenům a varuje před koketováním se Západem, který Ukrajinu nechce.
Kdyby Lukašenkův režim znejistěl, demokratickou opozici by bylo možné příslibem podpory EU posílit. Jinak je neméně pravděpodobné, že se do věci vloží Rusko a využije svých prostředníků, aby tu zavedlo putinovské autoritářství.
Jak dopadne rozšiřování...
Od rozpadu SSSR dospěla v regionu nová generace. Mladí lidé v nových členských zemích EU se cítí být občany prosperujícího a bezpečného kontinentu. V Polsku mladí voliči loni na podzim přispěli k výměně vlády, jejíž počínající autoritářství a xenofobní přístupy hrozily, že uvrhnou zemi do izolace.
Jejich současníci dál na východ vyrostli v postsovětském světě. Během ukrajinské oranžové revoluce návrat do minulosti odmítli především mladí lidé. Jak ale nadějí na integraci se Západem ubývá, sílí pocit vyloučenosti. Hrozí, že to mezi mladými v Bělorusku a na Ukrajině podnítí podporu autoritářských přístupů, jež jsou dnes na vzestupu v Putinově Rusku.
Při debatě o rozšiřování EU na postsovětský východ je v sázce to, zda v těchto zemích zakoření západní hodnoty, nebo zda budou státy unášeny do kalných vod, z nichž dříve či později hodnoty a demokratické způsoby "Evropy“ zpochybní.
Nizozemský profesor, který se obává, že by mu Rumuni mohli začít linkovat život, by si mohl uvědomit, že v důsledku členství v EU se mění samotné Rumunsko. Odmítání podpořit další rozšíření na východ znamená, že země stojící mimo EU jednou začnou ohrožovat hodnoty, jež jsou mu drahé.
© Project Syndicate, 2008.
. Krzysztof BobinskiKrzysztof Bobinski řídí proevropskou nevládní organizaci Unia & Polska se sídlem ve Varšavě. Řadu let byl varšavským zpravodajem listu Financial Times. |
