Usmířili se prý až u Arafatovy smrtelné postele. Teď však musí ukázat, že s ním opravdu nějaká změna přijde.
Novou nadějí pro Blízký východ je jeho zvolení v každém případě - přinejmenším proto, že s Arafatem nechtěl po léta nikdo jednat.
A západní diplomaté potichu přiznávali: dokud bude Arafat živ, nemá smysl přicházet s novými mírovými iniciativami.
Tu zakletou větu, že s teroristy (čti s Arafatem) se nejedná, už nyní Izrael používat nemůže, přinejmenším ne v takové míře. Abbásovo zvolení zkrátka znamená novou naději.
Abbás je pragmatik, samopal se mu na ramenou nehoupe, usmívá se a hovoří o míru. Ani s ním však nebude jednání lehké. Nechce, ale hlavně ani nemůže příliš ustupovat.
A tak dvě horké brambory - návrat všech palestinských uprchlíků a ustanovení východního Jeruzaléma hlavním městem Palestiny - budou v hrnci izraelsko-palestinského konfliktu ležet ještě dlouho.
První krok musí ovšem udělat Abbás. Je nutné, aby našlapoval potichu, protože by to mohl být zároveň jeho krok poslední. Měl by zastavit násilí, důstojně se vypořádat s vlivnými teroristickými skupinami. A to se mu nemusí podařit. Už proto komunikace s Izraelem musí váznout.
Navíc izraelský premiér Ariel Šaron patří mezi stoupence tvrdé linie a často se zdálo, že takový stav "nekomunikace" mu vyhovuje: raději hrát mrtvého brouka než dělat ústupky. Je proto možné, že zvolení Abbáse je teprve poločasem tohoto utkání, a budeme si muset počkat na výměnu hráčů i na izraelské straně.
Hrnec je horkých brambor plný, po dlouhé době se však zdá, že se alespoň někdo pokusí zvednout pokličku.
