Tak to ti budeme muset napsat vládní noty, podle kterých teď budeš hezky zpívat. Že ne? Tak to máš, hochu, utrum, už žádná zahraniční cesta, odteďka už jezdíme hlásat své názory jedině my – majitelé jediných (stojedničkových) pravd.
Asi tak nějak si nový premiér představuje kampaň k tzv. evropské ústavě.
A nemylme se, není to poprvé, kdy se Jiří Paroubek projevuje jako bytostný přítel svobody slova. Nebyl ministerským předsedou ani týden, když médiím hrozil náhubkem v podobě tvrdšího tiskového zákona.
Prezident republiky je nejvyšším ústavním činitelem země. Je hlavou státu a z výkonu své funkce není nikomu odpovědný, jak praví naše ústava. Její další články pak prezidentovi přisuzují řadu pravomocí v oblasti zahraniční politiky, např. zastupování státu navenek. V ústavě se pochopitelně nikde nedočteme o tom, že by hlava státu měla s kýmkoli konzultovat, neřku-li nechat si od někoho schvalovat své veřejné projevy.
Notabene, když i prezident republiky je občanem naší země, a tedy nositelem práv a svobod, které mu garantuje Listina. Mezi nimi na čelném místě svobody projevu.
Bylo by dobré, kdyby alespoň vláda a prezident hovořili v zásadních věcech podobnou řečí. Jenže za situace, kdy hlava státu – zejména díky pozoruhodné prezidentské tradici první republiky i polistopadového období – obrazně řečeno kráčí nad každodenními politickými vodami, je i toto málo reálné.
Nereálnost nekonfliktní situace spočívá i v tom, že jak Václav Havel, tak Václav Klaus byli a jsou politiky, kterým rozhodně nelze upřít originalitu.
Originalitu, která činí naši zahraniční prezentaci nepřehlédnutelnou.
A jak známo, jen ten, kdo je viděn, slyšen, komentován a občas přijde dokonce s něčím nečekaným, v naší době opravdu politicky žije. Tato originalita čas od času samozřejmě působí velké problémy v komunikaci mezi vládou a hlavou státu. A neměli si toto riziko dříve uvědomit ti vládní zákonodárci, kteří dali v prezidentské volbě svůj hlas Václavu Klausovi a mezi nimiž nechyběli i někteří současní ministři?
Živnou půdou pro vlastní aktivity prezidenta je také neuvěřitelná sterilita zahraničněpolitického počínání současné vládní koalice. A ta pochopitelně pramení z toho, že vláda je složena ze stran, které si ani v zahraniční politice nerozumějí. Jedním z posledních důkazů je tlak části ČSSD na již tak málo výrazného ministra zahraničí Svobodu, aby své aktivity ještě více rozmělnil. Totéž platí o vládní (ne)argumentaci ve prospěch evropské ústavy. V její "kampani" jsme spíše svědky strašení izolací a nálepkováním odpůrců.
Premiér Paroubek se stejně jako jeho předchůdce zhlédl v britském ministerském předsedovi Blairovi.
Bohužel jde o inspiraci zcela povrchní.
Tony Blair totiž neváhal vsadit svou politickou kariéru v otázce Iráku, kterou považoval za bytostný zájem Británie. Ať se pak snažil sebevíc, důvěru lidí již zpět nezískal. A to využíval prostředky, které nebyly zrovna ze hry pro panenky. Jiří Paroubek si, zdá se, vzal poučení jen v tom, jak glajchšaltovat odpůrce v řadách médií i ústavních činitelů. I proto jeho ČSSD nebude "new", nýbrž "old", a to především svými manýrami, které se bohužel až příliš blíží těm, které známe z doby před 20 a více lety.
