Mění se daně, mění se dávkyTo, co vládní koalice protlačila Sněmovnou, je něco, co umožní schválit rozpočet na příští rok, který bude v souladu s našimi závazky vůči EU, a zlomí se trend navyšování deficitů. Ale nic více.
Zdaleka nejdiskutovanější otázkou, přestože reformní batoh mění desítky platných zákonů z nejrůznějších oblastí dotýkajících se každodenního života lidí, byly změny týkající se daně z příjmu. Možná proto, že v tomto případě nešlo ani tak o ekonomický jako spíše o politický spor.
Minulá vláda nepřiměřeně zvedla daňovou progresi, tedy ulevila na daních těm, kdo platí státu málo, a ti, kdo platí více, vyšli přinejmenším zkrátka, ale dá se celkem přesvědčivě dokázat, že jejich nedobrovolná solidarita citelně vzrostla.
Vláda ČSSD tak narušila sociální smír a vyvolala poměrně značné politické pnutí. ODS, která díky podpoře takto poškozených lidí se svou rovnou a patnáctiprocentní daní vyhrála volby, se ve vládní pozici cítila a cítí zavázána, což ji ctí, ale nezbavuje ji to odpovědnosti za správu státu.
Nulový efekt
To, co se ohledně příjmových daní podařilo schválit, je z tohoto pohledu rozumným kompromisem, byť jen na rok či dva.
Z čistě ekonomického hlediska by jistě bylo lepší s daňovými úlevami počkat, až se ukáže, nakolik je politicky průchodné seškrtat výdaje, ale daně jsou především politickou záležitostí, a jak se v případě sporu uvnitř ODS ukázalo, záležitostí velmi horkou.
Faktický vliv daňových změn na rozpočet v příštím roce je nakonec pěkně střízlivě nulový. Snižují se sice daně z příjmu, ale zvyšuje se DPH, tedy opakuje se to, co udělala ČSSD v roce 2004 a co dělají vlády ve většině zemí světa.
Pojištění jako výraz solidarity
Míra solidarity mezi lidmi s vysokými a nízkými příjmy zůstává evropsky vysoká, přestože se Jiří Paroubek snaží hlásat opak. Nejde totiž vůbec o sazbu daně, ale především o sociální pojištění, které zůstane jedno z nejvyšších na světě.
Jeho zastropování tím, že se bude platit z příjmu do čtyřnásobku průměrného platu, je pak směšná záležitost. V EU je strop obvykle mezi 1,5 až 2,5násobkem.
Z nějakých 315 miliard důchodového pojištění tak ubudou komické čtyři miliardy. Dopady na zvýšení spotřebních daní a DPH pocítí asi především kuřáci, kterým jejich základní životní potřeba citelně podraží.
Pohyb cen potravin z titulu vyšší DPH nebude příliš podstatný. Připlatí si však lidé kupující byt do vlastnictví, což na druhou stranu nebývají zrovna sociálně potřební občané.
Splněné sny lidovců
Celkové hodnocení nastoupené daňové reformy tak může znít pokrok v mezích možností a také takřka přesně podle volebního programu KDU-ČSL. V roce 2010 totiž mají být podnikové daně na devatenácti procentech, jak sepsal Kalousek před volbami.
Také daně z mezd budou na devatenácti procentech, počítáno ze současné hrubé mzdy, což je opět v programu lidovců.
Nesplní se jejich požadavek, aby příjmy od tři čtvrtě milionu ročně byly daněny 24 procenty. To však Kalousek nechtěl a vnutila mu to levice ve straně. A nakonec zachovány budou dvě sazby DPH a nižší bude zvýšena, tedy opět lidovecký koncept.
Vlastimil Tlustý se právem může vztekat, ale na druhou stranu tento v podstatě slovenský model 19procentní rovné daně je možné v příštích letech velmi snadno přibližovat jeho 15procentnímu ideálu, pokud to umožní stav veřejných financí.
Co reforma ne/přinese
A protože se komentátoři chovají jako politici, tak k tomu opravdu podstatnému, co v úterý schválila Sněmovna, jen pár zbývajících řádek.
Co je pro české veřejné finance podstatné, jsou úspory výdajů. Základní úspory v nemocenské jsou asi finančně nejpodstatnějším škrtem.
Tři dny bez peněz je zcela běžná praxe v mnoha zemích světa. Přitvrzení výplaty sociálních dávek a jejich podmínění aktivním hledáním práce je asi tím nejvíce pozitivním, co reformy přinášejí, ale je otázka, zda schválené změny budou stačit.
Naopak neuspokojivé je řešení rodičovské dovolené, kde je Česko nejštědřejší zemí v Evropě. Nejde jen o výši dávky, ale především o délku jejího pobírání, která dvakrát až třikrát překračuje evropské standardy.
S tím je nutno ještě mnohé udělat. Například výši mateřské odvíjet od platu rodiče, který zůstává doma, a významně znevýhodnit čtyř- a možná i tříleté dovolené.
Nikde na světě a ani v naší minulosti nelze najít důkaz, že by tím byly děti více nemocné či mentálně méně schopné než v našem rodičovském luxusu.
Druhou stranou této mince je samozřejmě vytvoření výhodných podmínek pro zaměstnávání matek na zkrácené úvazky.
Dlouhodobě nejefektivnějším opatřením má být omezení růstu objemu mezd ve státním sektoru na 1,5 procenta. To neznamená, že státní zaměstnanci mají být zbídačeni, ale je to motivace snižovat stavy a ušetřené peníze rozdělit mezi výkonné a schopné lidi. To minulá vláda zcela ignorovala a růst nákladů na státní platy trhal rekordy.
Stručně řečeno, ze sedmdesáti miliard, které bylo potřeba ušetřit, se seškrtala necelá polovina. A to je málo a velký dluh do příštího roku. Takže jen houšť a větší kapky.
