Lorrie Stirmová tomu nemohla uvěřit. Stále si myslela, že je to jen sen. Od chvíle, kdy se dozvěděli, že se táta se konečně vrací ze zajetí, uběhly jen tři dny. A teď je to tady: sedí ve své oblíbené fuchsiové minisukni a růžovém svetříku v rodinném kombíku na přistávací dráze Travisovy letecké základny a čeká s mámou a třemi sourozenci, až ho budou moci přivítat.
Minuty se vlekly jako roky. Plukovník Robert L. Stirm konečně vystoupil z letadla, přednesl krátký projev před shromážděnými davy a dveře auta se otevřely. Patnáctiletá Lorrie vystřelila jako blesk. Jako první přeběhla ranvej a s roztaženýma rukama skočila tátovi do náruče.
„Chtěla jsem se k tátovi dostat co nejdřív. Vůbec jsme netušili, jestli se někdy vrátí domů. V tu chvíli se splnily všechny naše modlitby, všechna naše přání,“ vzpomínala o mnoho let později na moment, díky němuž se její rozesmátá tvář dostala na titulní stránky amerických novin.
O kousek dál přivítání sledoval Sal Verder, kterého jeho šéf poslal dokumentovat přílet prvních zajatců vracejících se z jihovýchodní Asie. Šestačtyřicetiletý fotograf agentury AP se tísnil v kleci vyhrazené pro novináře, na přistávací plochu je armáda vůbec nepustila. Byl zatažený den, ideální světlo.
Slavné fotografiePokračování seriálu iDNES.cz, který nabízí příběhy slavných zpravodajských fotografií – ať už vznikly na bojištích, při přírodních katastrofách, ve vesmíru nebo „jen“ zachycují lidské osudy. Již jsme psali: Maa ukázali jako plaveckého rekordmana. A masakry kulturní revoluce začaly Sama proti těžkooděncům. Sveřepá osadnice ukázala vášně bojů o Svatou zemi Průvan zvedl šaty a z Marilyn se stala bohyně. Jenom její manžel zuřil Práskl výstřel, cvakla spoušť. Vraždu Oswalda vyfotil na setinu přesně |
„Najednou se tam zjevila ta rodina. Vyskočila z auta a začala utíkat k vojákovi, který byl přes pět let v zajetí. Zahlédl jsem je koutkem oka, otočil se a začal fotit. Na dálku bylo jasné, co prožívají. Přímo to sálalo z jejich tváří, jak se najednou dali do běhu,“ vzpomínal později pro The Guardian.
S nafoceným filmem utíkal na dámské záchodky, kde si s kolegou zařídil temnou komoru. Emocemi nabité setkání zachytil celkem na šesti fotografiích, ale jedna z nich byla mimořádná. Sal Verder ji na místě pojmenoval „Výbuch radosti“ a následující rok za ni dostal Pulitzerovu cenu.
Jeho snímek se přesně trefil do dobové atmosféry. Pro Američany válka ve Vietnamu skončila, stahování bylo v plném proudu a jediné, o co se veřejnost zajímala, byl návrat bezmála šesti stovek zajatců ze severovietnamských věznic. Bob Stirm se stal jejich symbolem: na fotce je zády k objektivu, a tak v něm každá matka mohla vidět svého syna, každá žena svého manžela.
 |
„Ten snímek ukazuje hrdinské přivítání pro chlapce, kteří nebyli vždy vnímáni jako hrdinové. Po letech války, kterou jsme nemohli vyhrát a která nás hluboce rozdělila, bylo všechno u konce. Amerika si mohla začít léčit své rány,“ uvedl pro magazín The Smithsonian Donald Goldstein, spoluautor knihy The Vietnam War: The Story and Photographs.
Rodina Stirmových se ze dne na den stala slavnou, poštou jí chodily stovky blahopřání z celého světa. Fotka z Travisovy základny se dostala do učebnic, dokumentárních filmů, objevila se na řadě výstav. Pro Spojené státy představuje happy end traumatizujícího konfliktu, který si na jejich straně vyžádal přes 58 000 mrtvých.
Pro plukovníka Stirma to však byla spíše hořká tečka. „Mám tu fotku doma v několika kopiích. Ale doma si ji nevystavuji,“ svěřil se před třiceti lety v rozhovoru pro lokální list The Roanoke Times. Proč? „Kvůli ní,“ ukázal na rozesmátou ženu, která mu na snímku běží vstříc jako druhá zprava.
Pilota stíhacího bombardéru F-105 Thunderchief sestřelili v roce 1967 při náletu na Hanoj. V zajetí si prošel peklem. Zažil hlad, choroby, mučení, fingované popravy. Na vlastní kůži zakusil nechvalně známou věznici Hoa Lo přezdívanou Hanoi Hilton.
Neslavný odlet ze Saigonu Přestože se Američané z Vietnamu stáhli už v roce 1973, konflikt skončil až o dva roky později, kdy severovietnamské jednotky obsadily Saigon. Jako definitivní tečku za válkou lze označit fotografii amerického vrtulníku, do kterého se během evakuace obklíčeného města snaží nacpat desítky lidí. Snímek Huberta van Ese byl hojně připomínán opět v létě 2021 během kvapného spojeneckého odchodu z Afghánistánu. |
Když ho konečně 14. března Vietnamci na základě Pařížských mírových dohod propustili a předali Američanům, dostal další ránu. Vojenský kaplan mu předal dopis od jeho manželky Lorrety, která mu oznamovala, že se chce rozvést.
„Miluji tě – všichni tě milujeme, ale určitě si vzpomínáš, jak nešťastní jsme spolu byli. Není to tvoje chyba, prostě se k sobě nehodíme, a tak jsme se oba nakonec cítili příšerně,“ psala mu matka jeho čtyř dětí, se kterou se oženil, když jí bylo devatenáct let.
Teď ho ujišťovala, že je na něj velmi pyšná a s dětmi se za něj každý večer modlila. Ale mezi nimi dvěma je konec: „Drasticky jsem se změnila. Ocitla jsem se v situaci, kdy jsem musela konečně dospět. Bobe, jsem si jistá, že dobře víš, že spolu být nemůžeme. Nemá smysl být nešťastný, když se s tím dá něco dělat. Život je příliš krátký.“
Střelec z Vietnamu si otevřel pizzerii v USA. Reportér se mu za fotku omluvil |
Neuplynul ani rok od jeho slavného návratu a manželé byli rozvedeni. On tvrdil, že mu začala zahýbat už rok poté, co ho sestřelili. „To, co mě v zajetí drželo při životě, byla moje rodina. Měl jsem čtyři fajn děti a věřil jsem, že i fajn ženu. Chtěl jsem se k nim vrátit. To je hodně silná motivace,“ vzpomínal Stirm.
Jeho dcera Lorrie je vůči matce smířlivější. „Bylo toho na ni hodně, sama vychovávala čtyři děti. Byla strašně mladá,“ říká dívka ze slavné fotky, od jejíhož vzniku uplyne tento pátek přesně půl století. A přestože se manželství jejích rodičů tehdy rozpadalo, emoce zachycené na fotografii jsou podle ní skutečné.
„Připadala jsem si jako o Vánocích. Vánoce jsou vždycky skvělé, ale nikdy nevíš, co se přesně stane. A tak to bylo s tátovým návratem. Běželi jsme jako o závod, protože jsem věděli, že nás čeká super dárek. To štěstí na našich tvářích je stoprocentně pravé.“
