Univerzity napříč republikou teď zavádí institut ombudsosob. Dá se říct, že to v Česku odstartovala právě kauza Dominika Feriho?
Souvisí to také s děním na evropské úrovni, ale i s aktivitami organizací u nás. Ombudsosoby jsou možná novinka v Česku, ale ne v jiných zemích. I tam k tomu přispěly velké kauzy nebo hnutí MeToo. Faktorem je také Istanbulská úmluva, studentské iniciativy a samozřejmě zmíněná kauza Dominika Feriho. Agendu prevence sexuálního obtěžování také převzaly osoby, které se hlásily na pozice děkanů a děkanek a pozitivní přístup vedení je alfa a omega, aby něco podobného vůbec mohlo fungovat. Ale závisí to také na personálních a finančních zdrojích, které je možné na tyto pozice vyčlenit. A nedostatek financí je zvlášť v humanitních oborech velké téma.
Vy jste na pozici ombudsmanky Filozofické fakulty UK nastoupila loni v říjnu. Jaký pro vás osobně byl začátek ve funkci?
Když jsem se dozvěděla, že mě vybrali, byla jsem nadšená. Spolupráce s vedením školy mě od začátku obohacovala a přišla mi nadějná, rozumíme si v tom, k čemu směřujeme. Ale protože je tento institut nový, nedá se odnikud okopírovat nebo převzít. Dohodli jsme se, že pozici budeme postupně tvořit a zjišťovat, co funguje, ale zároveň vlastně nebyl čas – takže jsem rovnýma nohama skočila doprostřed dení.
Pavla Špondrová
 |
A co se vám nyní osvědčilo?
Máme například aplikaci Nenech to být, kam chodí konkrétní oznámení. Na filozofické fakultě je přes osm tisíc lidí a pozice ombudsmana je tu pro všechny. Takže zároveň vedle toho, že ustavuji pozici a systém ombudsmanky, zároveň řeším jednotlivá oznámení. Ale to vlastně není špatně, protože se na nich učím. Je to třeba o tom, jak nastavit lhůty, pravidla, komunikaci, jak tyto věci sdílet, ale zajistit bezpečnost a anonymitu. Není možné udělat všechno hned.
Zatímco ombudsosoby se objevují zejména na humanitních oborech, na přírodovědeckých či lékařských fakultách takový nárůst zatím není. Čím to podle vás je?
Sdílíme zkušenosti s lidmi z fakult, které už něco zavedly. S ostatními fakultami nebo školami, kde podobný institut nemají, v kontaktu nejsme. Ale je faktem, že humanitní obory jsou otevřenější ve vztahu k tomu, co se dá či nedá objektivizovat. Zda něco je exaktně ověřitelné nebo není, vždycky závisí na optice toho, kdo to měří. Třeba v biologii, lékařství nebo matematice nejsou tak schopni kriticky pohlížet sami na sebe, protože pro všechno ostatní mají jednodušeji objektivizovatelné měřicí nástroje. I proto možná hůře dochází k uvědomění, co může být funkční cesta, ale i k řešení problémů.
Řada studentů to navíc možná stále bere jako nutné zlo. Třeba já mám zkušenost ze studií, že jeden náš vyučující měl na dveřích cedulku „krátké sukně nepomáhají“, a to bylo běžné a vůbec nás nenapadlo si na to stěžovat. Jen jsme si o dotyčném něco pomyslely, a když jsme mohly, tak jsme na jeho předmět nebo zkoušku nešly. Jinak jsme to ale braly, že to tak prostě je. Proces toho uvědomování a emancipace studujících je možná na těchto fakultách o něco pomalejší.
Před patnácti lety jsme byli i dál, než jsme teď
Rovností žen a mužů se zabýváte od roku 2008, kdy jste nastoupila na Odboru rovnosti žen a mužů na Úřadu vlády. V jakých aspektech se společnost podle vás nejvíc proměnila?
Vývoj není úplně lineární. V některých věcech jsme podle mě byli tehdy dál, než jsme teď.
V čem?
V té době se třeba vůbec nediskutovalo o tom, že by otázky genderově podmíněného násilí měly být nějak problematické. Například debata o Istanbulské úmluvě, která se v posledních letech stala obrovským problémem. Tehdy byl navíc čerstvě přijat zákon, který se týkal zpřísnění trestů za domácí násilí. A nebylo to něco, co by bylo brané jako kontroverzní. Ochrana před násilím je vlastně konzervativní téma. Tehdy to nikdo nebral jako nějaký negativní „progresivismus“.
A také nějaký respekt ke sdíleným hodnotám Evropské unie byl mnohem větší. Tehdy to bylo ostatně nedávno po našem vstupu do EU, a tehdy jsme chtěli být respektovaní členové a členky evropského prostoru a společenství.
Odbor rovnosti mužů a žen odvádí dobrou práci, ale v české společnost to pořád není tolik znát.
Odbor rovnosti mužů a žen má velké množství zdrojů a strategických dokumentů, ale je problém, že se to pak nepropisuje do agend. Je to vláda, která kontroluje, zda se realizují nebo ne. A v tom jsou velké rezervy.
Například?
Co se týče rozdílů v odměňování, Česká republika nemá aktivní přístup k řešení tohoto tématu. Přestože se rozdíly trochu snížily, mohl za to dopad covidu a zvyšování odměn v pečujících oborech, hlavně ve vzdělávání, kde pracuje výrazně vyšší podíl žen. To rozhodně není dopad aktivních opatření vlád. A vlády, které jsme tu v poslední době měli, nebyly jen konzervativní. Ale žádná tyto věci neřešila.
Zdá se i trochu nepochopitelné, že vláda například stále neschválila manželství pro všechny, přestože podle průzkumů jej schvaluje 67 procent lidí. Je to podle vás konzervativním přístupem současné a předchozí vlády?
Zdá se mi, že vlády jsou konzervativnější víc než společnost, protože ta podle výzkumů veřejného mínění tolik konzervativní není. Nebo možná vlády konzervativní nejsou, ale mají představu, že jejich voliči ano, a tomu přizpůsobují politiky v těchto oblastech a generují konzervativní přístup, který zase přijímají voliči. Je to začarovaný kruh, ze kterého se špatně vystupuje…
Společnost by měla věřit obětem
V posledních týdnech se hodně řeší téma soudu s Dominikem Ferim, který by mohl znamenat zlomovou kauzu v české společnosti, ale třeba i justici, neboť před dvěma lety právě tato kauza znovu rozvířila debaty o redefinici znásilnění. Bude podle vás tato kauza přelomová?
Myslím si, že ano, ale to by zároveň byla jakákoli pauza tohoto typu. Specifikum je velikost dané kauzy. Těch, kterých se to týká, je hodně. Jsou souzeny tři případy, plus další případy byly odložené, a to už je dost.
Změní nějak přístup k obětem?
Respekt k obětem předpokládá také zákon o ochraně obětí trestných činů, který říká, že za oběť považuje ta osoba, která to o sobě tvrdí, a to do doby, než se prokáže, že obětí není. A společnost by k tomu měla takto přistupovat a obětem věřit. Pak je to až soud, který rozhoduje, zda se stal, nebo nestal trestný čin. Ale zdá se, že výpovědi poškozených žen i mužů začínáme vnímat vážněji.
Právo je tvořeno muži pro muže, Feriho soud to zlomí, říká ombudsmanka |
Zvlášť zranitelná oběť má právo na oddělený výslech, aby obžalovaného nemusela před soudem vůbec potkat. To se často neděje a lidé, kteří pracují s těmito obětmi, často vyprávějí až hororové historky. Také v nynější Feriho kauze tak například byla jména poškozených na vývěsce.
Nemyslím si, že je to záměr nebo nezájem, ale nezkušenost a nevědomost. Že by se oběť měla potkat s pachatelem na chodbě je nepřípustné, a dá se tomu vždycky samozřejmě předejít. Jenže i soudci a soudkyně mají svoje předsudky a stereotypy, takže by se mohlo stát, že si budou myslet, že se kolem toho dělá zbytečně velký humbuk. Ale vždycky se to dá udělat tak, aby se dotyční nepotkali. V některých budovách jsou třeba samostatné chodby do soudní síně, takže se nemusí chodit přes hlavní, kde je veřejnost. Ideální je, když má poškozená zmocněnce nebo zmocněnkyni, která toto všechno ohlídá a soudu vše připomene. I když na daném soudu není přenosové zařízení, jako třeba v případě Feriho, tak pachatel na výslech prostě může odejít z místnosti a výpověď se dá zprostředkovat. Vyvěšení jmen obětí určitě nebyl záměr nebo záměrná nedbalost, spíš nedostatek informací a citlivosti k tomu, co může ublížit. A jak hluboce.
Věřím, že na vině je také nízký počet ohlášených znásilnění?
Ano, případů genderově podmíněného násilí je mnohem více, než se dostane před soud. Řada soudů tak pořád nemá s těmito případy zkušenosti, častěji řeší loupeže, krádeže, neplacení výživného... Navíc neexistují specializované senáty nebo soudci a soudkyně, kteří by se zabývali touto problematikou, což by pomohlo. Stejně jako vzdělání, které je pro ně nyní dobrovolné.
Abych se ještě vrátila k soudu s Ferim a zvlášť zranitelným obětem, tak na svědkyně se tento status nevztahuje. Na jejich výslechu tak média být mohla. Je to podle vás správné, když sdílely o poškozených velmi citlivé detaily?
Ochrana oběti a její důstojnosti a identity by měla sahat i tam, kde mluví jiná osoba. Tato otázka se nedá jednoduše zodpovědět, protože jedním z práv obžalovaného je právo na veřejný proces, aby mohl být podrobován kontrole. Jednou ze základních zásad trestního řízení pak je presumpce neviny. Ta znamená, že se na dotyčného hledí jako na nevinného, než mu je prokázán opak. Kdyby šlo o někoho, kdo nic neudělal, a z procesu byla vyřazena veřejnost, mohlo by to narušit celé řízení. Jenže pokud bychom chtěli důsledně chránit oběti, tak by z procesu nemohlo být veřejné vůbec nic. Ani rozsudek, který musí být veřejný bez výjimek. A kvůli řádnému odůvodnění se tam podrobnosti vždy musejí objevit. Citlivé informace se proto nějakým způsobem ven dostanou. Je ale nutné sledovat, co se s nimi děje a do jaké míry a jak podrobně je musíme zveřejňovat. Vše se musí pečlivě vyvažovat, a v tom jsou odpovědná pravě také média.
Ženy budou stále víc slyšet
Myslíte, že společnost může změnit něco jiného než generační obměna?
Generační obměna už od revoluce probíhá. Stále se navíc zvyšuje podíl žen-abolventek vysokých škol proti mužům. Podíl je nyní zhruba 60 na 40, a to i s tím, že tam jsou započítány obory, kde je mužů většina. A právě tímto zvyšováním počtů se ženy stále více budou dostávat do pozic, kde můžou něco ovlivnit a kde jsou jejich hlasy slyšet.
Jaké jsou podle vás největší překážky, kvůli kterým se toho pořád neděje tolik, jak by mělo?
Myslím, že to hodně souvisí se slaďováním práce a soukromého a veřejného života. Těch souvisejících překážek je hodně a musíme je řešit postupně. Jde třeba nedostatek předškolní péče pro děti. A ta nemá být nastavená tím způsobem, že matka dítě v půl roce odloží a neuvidí ho týden, jak se někteří bojí. To by nikdo neudělal. Ale využít by šlo třeba střídání s otcem nebo dopolední a individualizovanou péči. Spoustu publikací navíc potvrzuje, že taková zařízení jsou kvalitní, pokud je tam dostatečný počet pečujících osob. A pečující osoba vůbec nemusí být jen jedna. A nemusí to být ani rodiče. Mohou se střídat, ať už se jedná o babičky, dědečky, komerční hlídání a podobně.
Další problém je s nedostatkem kratších úvazků?
Neříkám nutně zkrácených nebo polovičních, ale přiměřených, a jejich flexibility. Firmy na to navíc nejsou připravené a v počtu jiných než plných úvazků jsme jedni z nejhorších v EU. A třetím problém je nedostatečné zapojení otců do péče. Nejsou v tom podporování, naopak se často dozvídají, že jim proto na práci nezáleží, nebo že by měli být odvoláni. To se třeba dozvěděl můj muž v jednom českém státním úřadu.
Se špatnou situací souvisí také náhrada platu, tedy peněžitá pomoc v mateřství a rodičovský příspěvek. V délce rok nebo rok a půl by se to vydržet dalo, ale rodičovský příspěvek je naprosto nedostatečná částka. Tudíž osoba, která ji čerpá, se vždycky stane závislou na partnerovi. To vytváří disproporci moci a přenastavují se také vztahy v partnerství. Navíc s naším rozdílem v odměňování mužů a žen si rozhodně ne každý muž může dovolit na rodičovskou odejít.
A co možnost zkrácení rodičovské dovolené?
Rozhodně by mělo být možné ji zkrátit. U nás se bohužel stále říká, že se tímto chce zamezit matkám, aby trávily čas s dětmi, a že zkracování je nepřípustné. Ale mělo by být možné rodičovskou zkrátit na rok a půl nebo rok, kdyby částka byla srovnatelná s výší peněžité pomoci v mateřství. Toto by mohlo motivovat, aby na rodičovské zůstávali také otcové. A ženy by tak nepřicházely o rozjeté kariéry a mohly navázat na svou práci dál. Také by to umožnilo zůstat s dítětem po dobu, kdy je to potřeba. Pomohlo by také, kdyby si třeba oba rodiče mohli zkrátit úvazek a s dítětem trávili čas v kombinaci s institucionální péči.
Česká rodičovská dovolená je obecně dost špatně nastavená…
V současné době je systém nastavený tak, že vede páry k tomu, aby na rodičovské setrvávala jedna osoba, žena, která má menší výdělek. V některých severských zemích je to třeba nastaveno tak, že půl roku je s dítětem jeden rodič, dalšího půl roku druhý a těch posledních šest měsíců záleží na dohodě. Když je pro zaměstnavatele „rizikový“ jak muž, tak žena, protože na nějaký čas odejdou oba, dokáže se na to připravit. Zároveň se ukazuje, že osoby, kterým je umožněno vrátit se z rodičovské, jsou loajální zaměstnanci a zaměstnankyně. To je pro zaměstnavatele velká výhra.
Inspirativní ženySeriál iDNES.cz Inspirativní ženy, které se rozhodl představit projekt portálu iDNES.cz, jsou silné, pevné v názorech a jdou si za svým. Jsou vidět a slyšet ve veřejném prostoru nebo se dokázaly prosadit bez větší mediální pozornosti. Mají ale dostatek možností všechny? Ptáme se na témata, která o úspěchu mohou rozhodovat - píle, platové podmínky, rodina, ale i diskriminace, sexuální obtěžování stejně tak jako férovost a rovnost. Otevřené rozhovory jsou základem našeho projektu. Statistika je neúprosná, pořád je jen zlomek rodin, ve kterých jde na rodičovskou dovolenou muž. Tedy je rodina v dnešní době překážkou a jak skloubit děti a kariéru, kterou muž většinou přerušit nemusí? Každý si musí najít odpověď sám, ale pevně věříme, že vás Inspirativní ženy bez ohledu na pohlaví zaujmou. |
