Poslechněte si celý rozhovor s bezpečnostním expertem Dyčkou v Kontextu:
Estonsko dává na pomoc Ukrajině 1,097 procenta hrubého domácího produktu, což ho v žebříčku Kielského institutu pro světovou ekonomiku činí nejštědřejším spojencem napadené země. Pro srovnání: Amerika jako hlavní spojenec dává na pomoc Ukrajině 0,229 procenta HDP, Česká republika je s 0,240 procenta na sedmém místě.
„Jistou roli v tom hraje něco, s čím i my Češi máme určitou zkušenost, a to je komplex malého národa. Estoncům to dává možnost v něčem vyniknout, je to otázka prestiže a touhy ukázat, že jako malý národ můžou být významní. Navíc vědí, že je to morálně správné, takže na pomoci Ukrajině panuje celospolečenská shoda,“ vysvětluje Lukáš Dyčka, který působí na Baltic Defense College v estonském Tartu.
Estonci tak v rámci posledního balíčku vojenské pomoci za 113 milionů eur poslali Ukrajincům i všechny své tažené houfnice, které dostali po rozpadu Sovětského svazu od Finska. Vzhledem k tomu, že dnes kupují moderní samohybné houfnice z Jižní Koreje, to není zas tak velký problém – větší otázky vyvolaly dodávky protitankových systémů Javelin, které by podle kritiků estonská armáda v případě války sama nutně potřebovala.
 |
„Estonská armáda tehdy říkala: javeliny jsme koupili proto, aby ničily ruské tanky. A právě to se na Ukrajině děje. Estonci počítají s tím, že pokud je Rusko zaměstnáno na Ukrajině, omezuje to jeho schopnost napadnout Pobaltí. Poměrně pragmaticky chápou, že Ukrajinci v podstatě dělají jejich práci a je potřeba jim v tom pomoct,“ říká Dyčka.
Estonská armáda má asi 6 000 příslušníků, v případě války se však počítá s rozsáhlým systémem rezervistů. Do obrany země by se zapojila celá společnost. Ve velkém se nakupují zbraně: americké raketomety HIMARS, korejské houfnice K-9, moderní systémy protivzdušné obrany.
„Náčelník generálního štábu Martin Herem říká – byť je to určitá nadsázka – že jeho plánovací horizont je 24. února 2024. Tedy dva roky po ruské invazi na Ukrajinu. Do té doby musí být estonská armáda připravená. Všechno musí jezdit, všechno musí střílet. Co se do té doby nepodaří pořídit, tak raději nepořizovat vůbec,“ přibližuje smýšlení generálů milionové země Dyčka.
Pocit urgence v Tallinnu převažuje, i když satelitní snímky ukazují, že koncentrace ruských sil u estonských hranic je nejnižší za posledních dvacet let. „Ruská hrozba v krátkodobém horizontu klesá, ale oni vidí, že Rusko nikam nezmizí. Hrozba tady zkrátka bude pořád a pokud se jednou v budoucnu realizuje, tak bez dlouhodobé přípravy celé společnosti jí nebudou schopni čelit,“ dodává Dyčka.
Proč se Estonci dívají na Finsko jako na svého staršího bratra? Co si slibují od finského vstupu do NATO? Jak se vláda v Tallinnu dívá na početnou ruskou menšinu? A jak válka ovlivňuje březnové parlamentní volby? To vše se dozvíte v podcastu Kontext.
