Řidič Andrej Epov jezdí třikrát týdně autobusem mezi zabajkalskou vesnicí Bukačača a nejbližším větším městem Čita, které je vzdálené šest hodin odsud. V sibiřské obci s 1 200 obyvateli se žilo těžce už před mobilizací. Po ní tomu ale podle místních nelze říkat jinak než živoření.
Ruská armáda z Bukačači odvedla značnou část mužů, včetně majitele pekařství nebo řidiče, jenž dovážel vodu seniorům. „Úředníci na nás zapomněli a vzpomněli si až při mobilizaci. Už předtím jsme měli málo mladých. Co zbylo, odvedli,“ řekl Epov Rádiu Svobodná Evropa (RFE).
Továrny ze sovětské éry jsou dávno mimo provoz a kariérní příležitosti mladých spočívají zejména v těžbě uhlí. „Život v Bukačači je jako po válce. S tím rozdílem, že města na Ukrajině obnoví, zatímco my tu v troskách žijeme léta a budeme i nadále,“ dodává Epov.
„Zůstali jsme bez stěžejních pracovníků,“ potvrdil úředník Viktor Nadelyajev. Mnozí staří lidé proto musí tahat vodu ze vzdálené studny. „Je zima, nemáme uklízeče ulic, takže je náledí. Není snadné nosit vodu v kýblech,“ uvedla seniorka Natalija, jež nechtěla uvést své příjmení.
Mapy poskytuje © SHOCart a přispěvatelé OpenStreetMap. Společnost SHOCart je tradiční vydavatel turistických a cykloturistických map a atlasů. Více na www.shocart.cz
Její dcera a vnuk bydlí v padesát kilometrů vzdáleném Černyševsku. „Bojím se, že vnuka pošlou na frontu. Jeho dva spolužáci zemřeli na Ukrajině,“ líčí Natalja. Ačkoli se vláda zavázala, že mobilizace skončila a nikoho dalšího nepovolá, seniorka tomu nevěří. „Jsou to prázdná slova,“ míní.
Další místní žena s křestním jménem Irina uvedla, že její sedmadvacetiletý syn se živil těžbou uhlí. „Povolali ho, naložili do autobusu a odvezli daleko od domova,“ uvedla s tím, že syn je nyní v Rostově nad Donem.
„Když zavřeme, nebude chleba“
Na místní zastávce školního autobusu lze spatřit písmena „Z“ a „V“, která se stala symbolem invaze. „Vidíte, jací jsme vlastenci? Ale už nevidíte, že se zastávka nepoužívá. Nemáme řidiče pro školní autobus,“ říká obyvatelka Galina. Děti chodí do školy po svých nebo je vozí autem rodiče.
Na základní školu v Bukačači dochází 200 studentů. „Trpíme nedostatkem financí,“ uvedla učitelka dějepisu Jelena Gricková. „Většina počítačů je nefunkční a nemáme internet,“ dodává s tím, že v obci není téměř žádná mobilní komunikace a internet jde většinou jen v noci.
To učitelům znemožnilo dodržovat nové osnovy, jejichž součástí je od září výuka o vlastenectví či „zvláštní vojenské operaci“ , jak Kreml válce přezdívá. „Máme pracovat podle speciálních příruček, které se musí každý týden stahovat. Někdy se k nim dostaneme, někdy ne,“ líčí Gricková.
Ruské děti po mobilizaci nemá kdo učit. Učitelé mizí v armádě či zahraničí |
Taťána Achmadulinová, matka odvedeného majitele pekařství Vladislava, se obává, co přinese budoucnost. Na vedení provozu zůstala sama s několika zaměstnanci. „Možná budu muset zavřít a vesnice zůstane bez chleba. Je to pro mě náročné a nevím, jestli se syn vrátí z bojů,“ říká žena.
„Když ho povolali, žádal, aby mu umožnili ještě dovézt náklad mouky z Černyševsku, ale nenechali ho. Musela jsem najít řidiče,“ uvedla Achmadulinová, podle které si Vladislav musel vše potřebné pro nasazení nakoupit sám. „Říkal, že od státu nedostanou nic,“ míní.
Od mobilizace zahynulo sto ruských rezervistů, pětina ani nedojela na frontu |
„Už před mobilizací jsme tu umírali jako mouchy a hřbitov se rychle plnil. Kvůli těžbě uhlí to není zrovna vhodné místo k životu. A brzy budeme pohřbívat mláďata, která se vrátí z bojů na Ukrajině. Už připravili pozemek pro nová pohřební místa,“ uzavírá smutně řidič Epov.
Situace, ve které se Bukačača po mobilizaci nachází, podle RFE není ojedinělá. Ruská armáda povolala nejméně 300 tisíc mužů. Dalších několik set tisíc Rusů ze země uprchlo ze strachu, že předvolání brzy obdrží. To se podepsalo na životě mnoha dalších měst a obcí.
