Kdyby mohla projít pouze jedna věc, kterou jste v rámci podvýboru pro domácí a sexualizované násilí navrhovali, co by pomohlo nejvíc?
Kdybych měla vybrat jednu věc, tak by to byla právě jednotná definice domácího násilí. Je nesmírně důležité, abychom nahlas říkali, že domácí násilí zahrnuje i psychické týrání.
Dochází k nepochopení, co domácí násilí vůbec je. Společnost si neuvědomuje, jak moc je člověk po psychické stránce zpracováván, aby přerušil kontakty s rodinou, se známými, a měl pocit, že to, co se mu doma děje, si zaslouží.
Hodně se řeší, že psychické týrání zatím není správně ošetřeno. Jaké další mýty se kolem domácího násilí z vaší zkušenosti objevují nejčastěji?
Ve společnosti dochází k velkému nepochopení toho, jak moc je člověk po psychické stránce zpracováván, aby přerušil kontakty s rodinou, se známými, a měl pocit, že to, co se mu doma děje, si zaslouží. Naprosto chápu, že tento aspekt je neuvěřitelně iracionální.
Racionalita, na kterou jsme všichni zvyklí – třeba že si jdu koupit banán, když mám hlad – najednou neexistuje.
Co je domácí násilí? Chybí definice i větší pomoc. Poslankyně chystají změnu |
Jak jednoduše vysvětlit, proč žena zůstává ve vztahu, když ji někdo mlátí?
Je třeba pochopit, že je na ni vyvíjen dlouhodobý psychický nátlak. Má pocit, že je to vlastně správně, že to takhle má být, že je k ničemu.
25. listopadu, mezinárodní den proti násilí na ženáchVíce než polovina českých žen zažila za život fyzické, či sexuální násilí (FRA, 2014). Podle dostupných dat vyhledá lékařskou pomoc ročně 168 tisíc žen kvůli domácímu násilí (proFEM, 2016). Domácí násilí se děje ročně v 2 500 případech v rodinách, kde vyrůstají děti (Úřad vlády, 2018), které mohou být jeho svědky a mohou se stát přímými oběťmi násilí. |
Například nedávno za námi přišla oběť, která říkala, že jí partner neustále tvrdil, že neumí vařit. Každý den přijel a říkal, že vaří příšerně, pořád jí to vyčítal. A dneska je šéfkuchařka. Přesně říkala, že po deseti letech, když si to vezme zpětně, vůbec sama nechápe, proč ve vztahu zůstávala. Ale partner ji tak zpracoval, že jí to přišlo normální.
Zároveň je velkým problémem informovanost okolí, které často obětem nevěří nebo jejich problémy zlehčuje...
Musíme mluvit o tom, aby lidé neodsuzovali druhé. To, co prožívají, nám může připadat iracionální, ale kdo jsme, abychom to hodnotili, když v jejich vztahu nejsme?
Také nám hrozně chybí chuť těmto lidem pomáhat. Setkáváme se nejen s tím, že oběti kvůli agresorovi přeruší vztahy s okolím, ale že i když se někomu svěří, tak jim dotyční buď nevěří, nebo tam pro ně nejsou. Jenže pomoc ostatních i faktor toho, že se má oběť komu svěřit, může ohromně pomoct. Okolí zvládne třeba vytvořit bariéru mezi agresorem a obětí, která se tak třeba zvládne odstěhovat nebo přerušit styky.
Ano, co se děje za zavřenými dveřmi, je soukromá věc. Ale když se tam děje něco špatného, a druhý si k nám přijde pro pomoc, tak bychom tam pro něj měli být. Třeba nezasahovat, ale prostě nabídnout pomoc.
Každý pátý člověk
Zdroj: Průzkum agentury Ipsos pro iniciativu Pod svícnem |
Návrh zákona budu klidně tlačit sama
Všechny tyto změny jsou na popud návrhů podvýboru pro problematiku domácího a sexualizovaného násilí, kterého jste součástí. Kdy a na jaký popud vznikl?
Vznikl nově, pod ústavněprávním výborem na popud předsedkyně Taťány Malé. Navázala na debatu v minulém volebním období o redefinici znásilnění.
Ale neřešíme jen tuto redefinici. Máme čtyři priority – moje hlavní téma je právě domácí násilí. Na něm se podílí i iniciativa neziskovek pod Radou pro rovnost mužů a žen na Úřadu vlády. Neziskové organizace, které tam zasedají, se daly dohromady a vyvíjí legislativní aktivitu a lobbují za podobné změny, které bych si představovala i já, aby je navrhla vláda.
Podle usnesení rady ze září by vláda měla zákon, který řeší domácí násilí, předložit do konce června příštího roku. A já velmi nahlas říkám, že pokud by to vláda neudělala, předložím zákon vlastní a Sněmovnou ho budu tlačit já.
Stát chce evidovat pedofily a násilníky, zpřísní podmínky práce s dětmi |
Téměř žádné odškodnění
|
Jaká jsou ta další témata?
Ministerstvo spravedlnosti vymyslelo opatření, kdy o člověku, který pracuje s dětmi, by si měla instituce, kde působí, vyžádat „dětský certifikát“, aby si ověřila, zda dotyčný člověk nikdy nebyl trestán za sexualizovaný přečin vůči dítěti.
To mi přijde jako výborná věc v reakci na případy, které byly hodně medializované. Existovalo spoustu návrhů řešení, třeba zákaz činnosti, který by po nějaké době přestal být platný. Proti tomu jsem se hodně stavěla, protože když někdo znásilní dítě, s dětmi nemůže pracovat nikdy.
Další věc je zmíněná redefinice znásilnění. Nechci tomu už ani tak říkat. Musíme řešit to, že za velice násilné sexualizované činy lidé dostávají podmínky. Takže může dojít i k úplně jinému řešení, než je redefinice.
Poslední věc je týrání dětí. Evropská unie po nás dlouhodobě chce, abychom měli v občanském zákoníku, že děti se vychovávají bez násilí. Dobře zafungovalo ministerstvo spravedlnosti a úřad vládního zmocněnce pro zastupování u Evropského soudu pro lidská práva, což je Vít Šorm a jeho úředníci, kteří vymysleli velice elegantní řešení.
Do občanského zákoníku přidají krátkou větu ve významu, o kterém jsem mluvila, tedy výchovu dětí bez násilí. Přijde mi, že to je přesně to, co chceme zákonem říkat.
Konec „výchovných“ trestů. Facku dítěti má brzy zakázat zákon |
Nechceme agresory hned zavírat
O sexualizovaném násilí se začalo hodně mluvit v souvislosti s kauzami Dominika Feriho či Jana Cimického. O domácí násilí se společnost až tolik nezajímá. Čím ten rozdíl podle vás je daný? Je to právě proto, že mechanismy jsou často tak nepochopitelné?
Ano, myslím, že je to právě tím. Navíc to není vůbec černobílá záležitost. U sexualizovaného násilí je to jasnější. Tady je to o tom, že mě někdo psychicky týrá, snaží se mě někam dotlačit – a v tu chvíli už by oběť měla být nějakým způsobem chráněná. A narážíme i na to, že si spoustu lidí představuje, že bychom agresory hned chtěli zavírat.
Ale my musíme nejvíc usilovat o ochranu oběti, třeba i bez toho, aby agresor šel sedět. U těžkých násilných činů paragrafy existují. Ale u dalších by oběť měla prostě mít možnost, jak odejít. Stát by jí v tom měl aktivně pomáhat. A tady jsme zpátky u pochopení mechanismů toxického vztahu. Je z něj strašně těžké odejít a lidi často nemají kam. Nemají peníze, partner jim je třeba dlouhodobě zadržuje.
Setkáváte se s nepochopením těchto mechanismů i mezi poslanci a poslankyněmi?
Mám pocit, že tam jde hlavně o obavy, že když něco zpřísníme nebo budeme více chránit oběti, dopadne to na mnoho nevinných lidí. Vždycky říkají: „Ty ženy budou falešně nahlašovat“.
To se děje jen v pěti procentech. Zbylých 95 procent lidí za prvé nelže, za druhé trpí tím, že jim společnost nevěří. Tuhle rétoriku musíme změnit a neříkat, že se dějí falešná nahlášení. Naopak to otočit a říkat, že se domácí násilí děje. To se snažím vysvětlovat, ale vím, že u spousty lidí to nezměním. Ale mým úkolem je alespoň se o to pokusit.
Hodně se také setkáváme s kuplířstvím. To je velmi děsivé téma. V 99 procentech případů se týká žen, takže budu mluvit o ženách - kdy jsou ve vztahu, kdy je jejich partner nebo manžel prodává, je to konečná. Došlo to tak daleko, že pomoct je nesmírně těžké.
Tyto oběti nemají telefony, nemají peníze, jsou někde zamčené... Byly jsme v kontaktu s jednou paní, které pán mobil sebral. To je obrovská bezmoc. A ani nevím, co kromě lidské pomoci, jako zaplatit taxík a ubytování, dělat.
Na původce domácího násilí se zapomíná. Je třeba pomoct i jim, říká Stočesová |
Co se dá dělat za systémové změny?
Stát by měl vzdělávat policisty, učitele. Právě učitelé mohou být klíčoví. Spoustu dělá svou práci dobře, ale mnohokrát se děje to, že dítě začne nějakým způsobem zlobit, a učitel nebo učitelka si vůbec neuvědomí, že by to mohlo být tím, že je soustavně svědkem, jak tatínek hází skleničky po mamince.
Dále vzdělávání státních složek a péče o to, aby fungovaly, jak mají. Z příběhů, které se k nám dostávají v rámci iniciativy Pod svícnem, kterou jsme založily, se nám často stává, že nám někdo napíše, že policie zafungovala skvěle, ale problém byl třeba u doktorky. Nebo naopak.
Není to systémové selhání, ale selhání jednotlivců. Zároveň bychom ale měli mít velký zájem na tom, abychom systém pěstovali a udržovali.
Dlouho jsem nevěděl, že jsem oběť domácího násilí, říká týraný muž |
Příběhy obětí mi dávají sílu
O domácí násilí také v porovnání s kauzami sexualizovaného násilí není tak velký mediální zájem...
Mrzí mě, že média zajímají jiné věci. Domácí násilí se přitom týká obrovské části společnosti. Mám pocit, že jsme otevřeli stavidla lidem, které jako by doteď nikdo neslyšel.
Najednou si říkám: „Ty taky? Vy taky?“ a jsem z toho vlastně úplně v šoku a ten nedostatek zájmu mě mrzí. Média nejčastěji píší o brutálních příbězích, ale na těchto „menších“ věcech ve společnosti zájem není. Chtěla bych to změnit. Zároveň musíme hodně mluvit k lidem na platformách, kde jsou.
Ve vzdělávání by jistě pomohla Istanbulská úmluva...
Istanbulská úmluva má takovou pověst, že je v současné době naprosto politicky neprůchozí. To mě mrzí, a kdybych měla tu moc, tak bych ji okamžitě ratifikovala. Ale musela jsem se poměrně brzy smířit s tím, že se to nestane, a věci, které v Úmluvě jsou, se snažit dostat do českých zákonů a systému jinými způsoby.
Oběti násilí nelžou, brutalitu někdy nelze popsat, říká zakladatelka iniciativy |
Vraťme se k iniciativě Pod svícnem. Jaké pro vás bylo její spuštění?
Také k tomu mám osobní důvody. Já ani moje blízké okolí nejsme obětmi, ale mám zkušenost se známou, která se zabila. Z dopisu na rozloučenou jsme se dozvěděli, že ji manžel dlouhodobě znásilňoval, bral jí peníze...
Co byste vzkázala obětem domácího násilí?Nenechte si nikdy namluvit, že jste k ničemu nebo že si něco zasloužíte. Vždycky myslete na to, že život může být krásný a můžeme si ho krásný udělat. Vždycky tu pro vás je někdo, kdo vám může pomoct. |
Z politických důvodů mám ráda témata, která nejsou povrchní a skutečně pomáhají lidem. Chci řešit skutečné problémy téhle společnosti, které nemají jednoduché řešení. Jsou tak složité a náročné, že se dlouhodobě politicky přehlížely. Měli bychom to změnit.
Zároveň je to téma mladé generace. Ta chce systémové řešení obrovských problémů naší společnosti, protože tu bude žít mnohem déle. Pokud se těchto témat nikdo nechytne, tak se nic nestane.
S jakými reakcemi jste se při založení iniciativy setkávala?
Většinou nám lidé píšou, když si myslí, že žádáme o dotace. Kvůli mému působení ve Sněmovně ani o žádné žádat nebudeme. Není to vůbec našim cílem, Pod svícnem není oficiálně založený spolek, ale iniciativa. To je jedna věc.
Spoustu kolegů mi fandí a cítím podporu, ale je to obrovské sousto a radí mi, ať si dávám odstup. Je to náročné. Abych se neuzavřela v takzvané slonovinové věži, myslím na lidi, kteří mi říkají své příběhy. To mi dává sílu a nenechat se rozhodit, že na mě někdo kouká jako na mladou holku, která neví nic o světě. Dává mi to sílu, abych tady pro hlas těchto lidí byla.
