„Dobré ráno, děti. Přišla jsem se dnes podívat s panem novinářem na to, jak se vám ve škole daří a jaké děláte pokroky,“ zahájila výuku v osm ráno na Základní a mateřské škole Mendíků na Praze 4 její ředitelka Jitka Poková.
Děti, ty ukrajinské nevyjímaje, se rozpačitě pousmály, o chvíli později už ale naši přítomnost nevnímaly a naplno se soustředily na hodinu matematiky. „Na úvod si řekneme říkanku,“ pokračovala třídní učitelka v 1.B a děti při ní kroutily rukama a opakovaly po učitelce, která přednášela pomalu a nanejvýš zřetelně.
Po ranním rituálu už ale na řadu přišly klasické počty. Zatímco žáčci koukali do svých pracovních sešitů, korigovala učitelka výuku u dotykové tabule.
„Máme sešity, které promítáme na tabuli. Učitel může kliknout na dané cvičení na tabuli a dětem se přehraje zadání v ukrajinštině, což nám usnadňuje práci,“ vysvětluje mi ředitelka.
Jablíčka, pastelka a mráčky
V době návštěvy ve škole do ní školáci chodili teprve třetí týden, a tak tomu odpovídají i znalosti. Zvláště u ukrajinského kvarteta, které v 1.B sedí ve dvou lavicích za sebou. Kromě toho, že Diana a Stepan rozuměli pokynům učitelky, dokázali i česky odpovídat.
Mluvený projev dělal mírné problémy jen čtvrtému ze skupinky, Kyrylovi. „Co tady máme?“ ptá se ho učitelka a ukazuje na obrázku na jablka. „Jablíčka!“ vykřikne Diana sedící v lavici před ním češtinou, ze které není patrné, že v Česku žije teprve pár týdnů. „Jablíčka,“ zopakovala pomalu a zřetelně učitelka a chce, aby po ní Kyryl opakoval. „Jabližška,“ opakuje.
Přestože učitelka dává prostor všem dětem ve třídě, u těch ukrajinských dbá na výslovnost a při každé příležitosti s nimi neprocvičuje pouze počty, ale i výslovnost a význam jednotlivých slov.
Školy registrují 67 tisíc dětí z Ukrajiny, drží místo i těm, co nenastoupily |
Po zpracování všech příkladů s jablíčky přichází na řadu pro Kyryla složitý úkol. „Otevřete si pouzdro a vemte si libovolnou pastelku,“ říká učitelka. Některé děti okamžitě, jiné si dávají načas, berou pastelku - nejčastěji vybírají svoji oblíbenou barvu.
Jen Kyryl sedí a neví, co má dělat. „Pastelku, vem si pastelku!“ snaží se mu radit Diana před ním. „Olivets,“ zkouší to ještě ukrajinsky, i když marně. To už k nim míří i učitelka.
„Ukážeš mi, jaké máš hezké pastelky?“ táže se přívětivě učitelka, zatímco spolu otevírají Kyrylův penál. Jako další úkol zadává popřemýšlet, jaký výsledek by asi mohl být u sčítání mráčků v následujícím příkladu.
Ve vzduchu se během chvíle objevují plápolající ruce žáčků, kteří by se rádi podělili o svůj výsledek, jen Kyryl pořád píše a nevnímá okolí. „Nejde ti to?“ ptá se ho učitelka, zatímco k němu míří. „Aha, Kyryl už má i ostatní příklady. A správně,“ reaguje překvapeně učitelka a zve ho k tabuli, aby domaloval příslušný počet mráčků.
Nezapomíná ho přitom ani vyzkoušet z výslovnosti jednotlivých čísel. „Jedna, dva,“ opakuje po učitelce. „Try, tyry, pět...“ přidává.
„Tohle ještě neznám“
Uplynulo dvacet minut od začátku výuky, a tak se s ředitelkou přesouváme do 1.C, kde zrovna probírají češtinu. Úvod hodiny už mají za sebou, a tak si děti sedají do kruhu na koberci a zpívají písničku, kterou složila jejich třídní učitelka. Ta sedí na židličce před nimi a hraje u toho na kytaru.
Přestože měli zpívat pouze jednu písničku na rozehřátí, přidává učitelka ještě druhou. O přídavek prosí především ukrajinské děti, kterým se zpívání do rytmů kytary hodně líbí.
Protože třída zrovna probírá písmenko B, procvičuje učitelka s dětmi slova začínající na dané písmeno, a to formou vymýšlení jedno, dvou a tříslabičných slov. „Byruška,“ přihlásil se malý Artík. „Byruška. Byruška, to je něco ukrajinsky?“ přemýšlí nahlas učitelka, zatímco malý Artík vrtí hlavou a hledá způsob, jak vysvětlit, co tím myslí.
Vidí letadlo a běží pod stůl. Ukrajinské děti se učí česky a zvykají si na mír |
Po pár vteřinách uvidí daný objekt na penálu jednoho ze svých spolužáků. Rozbíhá se k nejbližší lavici, ukazuje prstem na berušku na pouzdře a opakuje: „Byruška. Byruška.“
Na závěr hodiny ještě děti rozložily desku s obrázkem školy, kolem které byla vypsaná abeceda. Žáci dostali kartičky s obrázky a jejich úkolem je říct, co je na obrázku a podle počátečního písmenka dát obrázek na dané písmenko v abecedě na desce.
„Tohle ještě neznám,“ přiznal smutně hezkou češtinou Artík. „Ukaž,“ prosila ho učitelka a pokračovala. „Aha, růže,“ odtušila, zatímco zvoní na přestávku.
Někteří se umí podepsat, jiní neznají barvy
„Některé děti jsou velmi šikovné, až jsme byli překvapení. Umí počítat, podepsat se. Ale jsou děti, které pokud pochází z vesnic, tak u nich je to špatné. Chybí jim návyky, děti jsou bojácné, nereagují a neznají ani moc zvířata, barvy,“ vysvětluje mi o přestávce Barbora Jelenová, která má na starost kromě přípravné třídy a družiny i koordinaci ukrajinských dětí.
Přestože děti působí v hodině jako šikovné, začátky s nimi podle zástupkyně ředitelky Hany Burgerové nebyly jednoduché. „Byl problém, aby se odlouply od svých rodičů.“ Nyní už jsou podle ní na tom děti lépe, ale je potřeba, aby jim učitelky dávaly podněty. „A to i o přestávkách,“ míní.
Zdechni a vypadni z metra, řval senior. Jak se také žije Ukrajinkám v Česku |
Především menší dětí - hlavně prvňáčci - měly na začátku školního roku tendenci se shlukovat do komunity. „Neuměly česky, nerozuměly svým spolužákům, tak držely při sobě a bavily se jenom spolu. Naštěstí ne všichni Ukrajinci chodí do školní družiny, a protože si tam ti zbylí chtějí hrát, musí prolomit mlčení a snaží se spolu komunikovat,“ popisuje Burgerová.
