„Cítila jsem se unavená a hučelo mi v hlavě, ale nebrala jsem to jako něco zásadního, neměla jsem ani zvýšenou teplotu,“ vzpomíná Ingrid na podzim před osmi lety, kdy se jí život otočil naruby.
Nejdřív přičítala únavu nedostatku spánku a rychlému životnímu tempu. Po ukončení kariéry tanečnice totiž vystudovala práva a když onemocněla, pracovala v renomované patentové a licenční kanceláři a k tomu ještě dálkově studovala další vysokou školu. „Možná jsem byla až příliš aktivní,“ hodnotí Ingrid ironicky s odstupem času.
Že to nebude jen běžná únava, se zjistilo, až když jednoho dne zkolabovala. „Ukázalo se, že téměř nemám červené krvinky. Takže mě přijali v nemocnici a lékaři začali zjišťovat, co se mnou vlastně je. Do druhého dne jsme věděli, že se jedná o nějaký typ leukémie a odvezli mě na specializované pracoviště Ústavu hematologie a krevní transfuze v Praze, kde mě rovnou začali léčit,“ popisuje Ingrid.
V rámci rodiny najde dárce kostní dřeně asi jen čtvrtina pacientů, kteří by její transplantaci potřebovali. Všichni ostatní jsou odkázáni na dobrovolné dárce zapsané v registru. Každý rok potřebuje v Česku transplantaci kostní dřeně okolo 200 pacientů s leukémií. Zhruba každý čtvrtý pacient se už transplantace nedočká a podlehne nemoci dříve, než se dárce najde. |
Celé dny najednou trávila na nemocničním lůžku. Diagnóza Ingrid nakonec zněla – akutní lymfoblastická leukémie, tedy vzácnější forma onemocnění, které postupuje velmi rychle.
„Bylo mi řečeno, že má diagnóza patří do té nejhorší kategorie. Absolvovala jsem mix chemoterapií a bioléčby. Doktoři mi ale řekli, že mou jedinou šanci na vyléčení je transplantace kostní dřeně,“ dodává.
Modrooké vysoké blondýnce začaly vypadávat vlasy a obočí, pohubla. Chuť k životu ale neztratila. „Samozřejmě byly těžší chvíle, ale já jsem si to zas tak nepřipouštěla. Asi to byl nějaký můj obranný mechanismus. Hodně dělala i skvělá péče nemocničního personálu, uměli povzbudit,“ říká. Domů ji pustili z nemocnice za šest měsíců pouze dvakrát, jen na víkend.
Měla ale štěstí. Své třicáté narozeniny oslavila Ingrid už s vědomím toho, že se pro ni po půl roce od diagnózy našla ideální dárkyně na transplantaci a za pár dnů ji čeká zákrok, který ji má zachránit život. „Stejně mi hlavou problesklo, jestli to jsou mé poslední narozeniny a poslední dort,“ pamatuje si.
Setkání s dárkyní zážitkem jako narození syna
Transplantace se povedla. Do měsíce byla Ingrid z nemocnice doma, velice zesláblá, ale s vědomím, že je vše na dobré cestě. Do půl roku byla bez léků a začala se naplno vracet do běžného života. O dárkyni kostní dřeně, která jí tím zachránila život, Ingrid nic nesměla vědět.
„Věděla jsem jen to, že je to žena z Česka a že je starší než já. Nijak jsem si ji nepředstavovala, ale pojmenovala jsem si ji tehdy Evelína podle filmu Pane, Vy jste vdova, jak se tam tehdy přendávaly mozky,“ vzpomíná Ingrid s úsměvem.
 |
Příjemce se nesmí setkat se svým dárcem minimálně po dobu pěti let, kdy je nejvyšší šance návratu nemoci. Pak si mohou navzájem poslat přes registr anonymizované dopisy. To Ingrid udělala a po pár letech se letos v dubnu setkání dočkala. Na slavnostním večeru v pražském Obecním domě osobně poznala svou dárkyni Janu Královou z Karlových Varů, která se do registru zapsala už 10 let předtím, než Ingrid onemocněla.
Seznámení se svou dárkyní řadí Ingrid mezi životní zážitky jako je její svatba nebo narození syna. „Bylo to strašně krásné a přirozené. Nevnímala jsem ji jako člověka, kterého vidím poprvé v životě, ale když jsme se objaly a koukaly na sebe, bylo to jako bych ji znala,“ popisuje s dojetím v hlase a lesklýma očima. Slova díků podle ní nikdy nedokážou vyjádřit to, jaký vděk k Janě cítí.
„Od té doby jsme v pravidelném kontaktu. Setkaly jsme se pak i s našimi rodinami a věřím, že v tom budeme pokračovat,“ dodává. Dnes je Ingrid maminkou dvouletého syna, kterého má s manželem, jenž stál celou dobu nemoci po jejím boku, a žije plnohodnotný aktivní život. „Druhý život je krásný,“ uzavírá Ingrid.
Nyní je v Českém národním registru zapsáno více než 110 tisíc lidí, jejichž průměrný věk je necelých 36 let. Cílem organizace je databázi zdvojnásobit. Pandemie covidu-19 v posledních dvou letech nábor dobrovolníků zbrzdila. Český registr je nicméně ve střední a východní Evropě jediný, který drží plnou mezinárodní akreditaci a je tak součástí zahraniční sítě registrů.
Registrovat se mohou lidé mezi 18 až 35 roky v dobrém zdravotním stavu a hmotností nad 50 kilo, a to v 59 centrech po celém Česku. Za třicet let existence pomohl český registr kostní dřeně více než dvěma tisícům lidí, kteří onemocněli leukémií, zhoubným nádorem, útlumem krvetvorby či jinou vážnou nemocí, která je léčitelná pouze transplantací kostní dřeně.
