Myslel jsem na to, aby aspoň našli moje tělo

Miloš Prášil se zúčastnil celkem pěti zahraničních misí. Poslední a osudovou byla ta v severoafghánské provincii Badachšán, kde ho v květnu 2007 při bouřce zasypal sesuv bahna a kamení. Vyvázl s těžkými zraněními, ale jeho kamarád Nikola Martynov zahynul a stal se tak prvním českým vojákem, který v Afghánistánu přišel o život.

Pro nás tenkrát bylo hrozně obtížné vyrovnat se se smrtí vojáka na misi. V tu chvíli ale bylo cítit, že máme podporu veřejnosti. Nám stačí jedno blbý slovo, stačí „děkuji“... Pro vojáka je to hrozně moc. V Badachšánu byli Němci, Dánové a menší skupinka Chorvatů. Byl to provinční rekonstrukční tým, stavěla se infrastruktura. Hlavně mosty, aby místní měli po čem jezdit. To není Kábul, Kandahár, Kundúz, to je skutečně úplně odlehlá část, kde bojujete s přírodou o přežití. To jsem si vyzkoušel na vlastní kůži.

Pamatuji si všechno... Kdybych si nic nepamatoval, asi bych ztratil vědomí a už bych tady dneska nebyl… Jeli jsme plnit zpravodajské úkoly na hranice s Pákistánem a když jsme se třetí den večer vraceli, ztratili jsme v koloně jedno vozidlo. Kousek nad námi se přehnala bouřka a auto se na podmáčené cestě sesunulo do rokliny. Museli jsme vyprostit kolegy a když jsme už jen vytahovali zbraně a demontovali vysílačku, tak nás to zasypalo.

Odneslo nás to o kus dál, byl jsem po pás v bahně, tak jsem se nadechl, chtěl jsem se z toho dostat ven... A pak přišla další lavina, ta mě strhla až do řeky. Už jsem neměl k dispozici žádné končetiny, jenom levou ruku, měl jsem vymknutý všechny klouby. Řeka mě odnášela dál, topil jsem se, byla tma... V blesku jsem uviděl kolo, chytil jsem se ho a odpočinul jsem si... Řeka mě odvlekla asi půl kilometru do peřejí, tam jsem vylezl na nějaký kámen a na něm jsem přečkal noc.

Počítáte s tím, že vás už možná nikdo nenajde. Myslel jsem na to, aby aspoň našli moje tělo. To byl můj cíl. Nakonec jsem z toho vyvázl živý. To byl velikánský bonus. Sešroubovali mě, ale mám omezené pohyby v kloubech a časem to schytala páteř. Vyběhal jsem si částečný invalidní důchod. Všechno jsem musel přehodnotit, ale dělám plavčíka a vedu úplně spokojený život.

Afghánistán si teď žije svým tálibánským životem. Ale už přišel nejvyšší čas, aby naše západní koalice odešla. Tady se vždycky říkalo, že bojujeme o srdce Afghánce. Proto jsme tam byli dvacet let. Ale pokud chcete získat srdce Afghánistánu, tak ho nikdy nezískáte. Nikdo ho nezískal.

Jestli si tady někdo myslel, že jsme tam zaváděli demokracii, tak my vojáci jsme tak nikdy nepřemýšleli. Říkali jsme si: uděláme tady svoji práci a vypadneme odsud. Byl nejvyšší čas. Ze začátku vás budou vítat, druhý rok vás budou zvát na čaj a třetí rok vám budou dávat bomby pod auto. Už jsme tam byli na návštěvě moc dlouho.

9 fotografií

Stát mě poplácal po rameni a pak nakopal do zadku

Ivan Vorel do Afghánistánu odletěl v březnu 2011. Působil jako řidič obrněného vozidla v provincii Vardak, kde Češi cvičili afghánské vojáky. Při výbuchu nastražené výbušniny utrpěl vážná zranění, dodnes má trvalé následky. Dnes pracuje na vrtulníkové základně v Náměšti nad Oslavou.

Byla to moje první a poslední mise. Byli jsme na základně Carwile asi 2 500 metrů nad mořem. Každý den se tam střílelo. Pravidelně každý den po páté hodině začala střelba z vesnice Salar. Měli kalašnikovy, erpégéčka, protiletecká dvojčata, takže byli schopni prostřelit i pancíř MRAP (obrněné vozidlo, pozn. red.).

Bylo to strategické místo, protože leželo na Highway One spojující Kábul a Kandahár. Byla to jediná komunikace, po které mohly jezdit kamiony. Přepadáváníčko tu bylo na denním pořádku. Zaplatíš bakšiš, abys v pohodě projel, nebo se ti něco může stát. Vybrali si kamion, rozstřelili mu podvozek, z okolí se seběhli lidičky s kanystry, vyluxovali kamion a nechali ho shořet… Byl to jejich způsob života.

S civilním obyvatelstvem jsme nepřicházeli moc do styku, to hlavně s aňákama (příslušníci Afghánské národní armády, ANA, pozn. red.). Měli jste tam lidi, kteří měli válčení v krvi, to byli většinou Tádžikové, ale také tam byli kluci z hor, kteří flintu viděli prvně v životě. A zkuste do takového dvacetiletého človíčka, který v životě poznal jen kozy, ovce a pasteveckou hůl, namlátit nějakou taktiku. U někoho to šlo lépe, u někoho méně lépe. Ti kluci tam válčili za dolary, nějakou hrdost ke svému státu nepociťovali.

Jak se to stalo? Klasika. Vychytali nás na systému IED (improvizované výbušné zařízení, pozn. red.). Oni jsou mazáci, válčí takhle už čtyřicet let. Moc dobře věděli, jak se dělají nástrahy. 

Z propustku vykopali ještě úhybný prostůrek a nálož dali do něj. Dokázali to zamaskovat. Podívali jste se do roury a byla čistá, tak jste si říkali fajn, nic tam není... Nicméně tam bylo. Trefili se, kluci. Vyhodilo nás to nějakých pět šest metrů nahoru do povětří a když našich sedm a půl tuny železa spadlo na zem, tak nás to rozsekalo.

Pamatuji si každou sekundu před výbuchem. Pamatuji si i na poslední slova velitele... Abych na to trošičku šlápl, abychom všechno stihli. Dokonce si pamatuji na poslední pohled na kamaráda Viruse (rotmistr Robert Vyroubal, pozn. red.), který to schytal na fleku.

Samotný výbuch… To se vám odkrví mozek a nepamatujete si vůbec nic. Pak si pamatuji akorát jeden okamžik, kdy mě kamarád na základně Carwile drží za ruku a já se ho ptám, co se stalo, a on povídá: „Nic, v pohodě, všechno bude dobrý.“ Pak jsem se probral až ve střešovické nemocnici z desetidenního kómatu.

Zlomená páteř v bederní oblasti, zlomená žebra, proražené plíce a navíc sepse organismu. S tím měli největší problémy, takže jsem měl namále.

Ze základny Carwile nás tři zraněné převáželi vrtulníkem do Lógaru. Cestou zemřel afghánský překladatel, měl vnitřní zranění. Zastabilizovali nás a převezli do Kábulu, kde působil francouzsko-český operační tým. Stabilizace páteře, plic a pak jsem už valil do Prahy do Vojenské nemocnice, kde mě dva tři měsíce dávali do kupy. Tři operace, pak dva měsíce v Brně, abych byl blíž rodině, a pak jsem štafíroval na devítiměsíční misi do rehabilitačního zařízení Slapy.

Trvalých následků mám hafo. Funguje mi půlka plic, mám problémy s nohama. Kdo mě nezná a vidí mě, tak si říká, že tomu klučinovi nic není. Takovému člověku bych řekl, ať si na čtrnáct dní oblékne ten můj skafandr, aby pochopil, co mi všechno je. Nechtěl bych to všechno vyjmenovávat. To je mezi mnou, doktory a pánem Bohem. Doktorům, operatérům a sestřičkám, kteří na mě makali, abych tady ještě nějakou dobu pobyl, těm patří velká poklona.

Armáda se ke mně zachovala velice kladně. Jenže pak jsem z armády odešel a z přístupu civilního sektoru jsem trochu rozmrzelý. Stát vás poplácá po rameni a řekne: Váňuško, ty jsi tam bojoval za správnou věc, my ti děkujeme. Jenže z druhé strany vás nakope do zadku.

Jednání posudkové komise k invalidnímu důchodu mě srazilo na kolena. Mám invaliditu prvního stupně a tento stav jsem před ní musel dost obhajovat. Jedna nejmenovaná soudružka z odboru sociálního zabezpečení mi dokonce říkala, že budou zjišťovat, jestli jsem si to zranění nezpůsobil sám. To už jsem byl sprostý. Jasně, tak jsem si tu minu pod sebou odpálil sám.

Těmto lidem bych doporučoval, aby si nabrali žufánek empatie. Nekopu jenom za sebe, protože vím, že podobné potíže má víc zraněných veteránů.

20 fotografií

Když jsem se poprvé vracela domů, málem jsem brečela

Zuzana Biniová byla v Afghánistánu celkem 27 měsíců jako zemědělský expert Provinčního rekonstrukčního týmu v provincii Lógar. S místními řešila vakcinační a inseminační programy hospodářských zvířat, pomáhala zakládat mléčná a včelařská centra nebo zemědělské kooperativy.

První střetnutí s Afghánistánem bylo docela šokující. Je to úplně jiný svět než u nás. Co mě to naučilo? Přestat si stěžovat a vážit si toho, co máme. Ať už se to týká zdravotní péče, vzdělání, dostupnosti zdrojů, možnosti si vydělat... To je tam prostě šílené. A samozřejmě bezpečnost.

Tu práci jsem úplně milovala, hrozně moc jsem se tam naučila. Když jsem po prvních patnácti měsících odjížděla, málem jsem brečela a hned jsem hlásila, že chci jet znova. Rok jsem byla doma a pak jela ještě na rok.

Tady si každý řekne, že zemědělství tam dělají tisíce let a teď přijde bílý muž a začne je poučovat, jak to mají dělat. Ale já jsem tam třeba potkala člověka, který měl krávy celý den uvázané na slunci. Ptala jsem se ho: „Kde mají vodu?“ A on mi řekl: „Dostanou večer. Já taky piju až večer.“ Jenže kráva tu vodu potřebuje kvůli produkci mléka a to si oni prostě neuvědomují.

Užitkovost krav je tam hodně nízká, ale zase jsou geneticky uzpůsobené v tak drsných podmínkách přežít. Dělali jsme proto inseminační kurz a snažili jsme se vytvořit systém registrace a evidence zvířat. Inseminací se dá získat nová generace krav, která má lepší genetický potenciál pro produkci v kombinaci s odolností vůči místním podmínkám.

Nikdy jsem se nesetkala s tím, že by nás někde a priori odmítali nebo uráželi. Nikdy nezaznělo, že jsme okupanti, že tam nejsme vítáni. Vždy se nás snažili pohostit čajem, sušenkami nebo pečeným kuřetem. V očích české veřejnosti to jsou všechno teroristé a islamisté, ale jsou to obyčejní lidé, kteří chtějí přežít do dalšího dne.

Bezpečnostní situace se průběžně zhoršovala. Přibývalo raketových útoků na naši základnu, na afghánské vojáky, na představitele samospráv ochotné spolupracovat na rozvojových projektech s NATO. Samozřejmě nebylo úplně příjemné prosedět půl dne v bunkru, ale člověk si zvykne na všechno. V rámci týmového ducha jsme to zlehčovali, vždycky jsem říkali, že letí „dárečky“. Ale příjemné to nebylo.

Neočekávaly se žádné zázraky, ale že Kábul padne tak rychle, to nikdo nečekal. Byli jsme v kontaktu s některými bývalými tlumočníky a příjemci našich projektů... Zoufale volali o pomoc. Dostala jsem fotky rozstříleného jednoho mléčného sběrného centra... Bylo úplně zničené.

Dopadlo to, jak dopadlo. Obavy se naplnily stoprocentně a ještě trochu víc... Přišla tam vniveč spousta investic, spousta práce. Snad se ti lidé aspoň něco naučili a zůstane jim to, ať půjdou kamkoliv.

8 fotografií

Bral jsem to jako svou vlasteneckou povinnost

V Afghánistánu byl několikrát jako příslušník několika kontingentů včetně strážní roty, která měla za úkol provádět patroly v okolí základny Bagrám. Jméno ani hodnost uvádět nechce.

První setkání... Je to prostě jinej svět. Nějaký pravidla, na který jsme zvyklí, tam nefungují. Všude špína, bordel. Neskutečný humus. Celkově lidský nezájem. Jak o vlastní zem, tak o vlastní děti. Nikdo se o nikoho nestará, každý je tam sám za sebe. Děti furt žebraj, chtějí po tobě sušenky, cokoliv jim můžeš dát... Je to takový středověk, akorát mají rakety.

Na mise se hlásí víc lidí, než odjíždí. S tím problém nebyl. Každý má svoje důvody. Někdo to vidí jako zkušenost, zážitek. Někdo tam jede proto, že tomu věří. Někdo pro prachy. Někomu stačí, že má naši vlajku na rameni.

Afghánský vojáci, kteří s námi jezdili na patroly, to byla kolikrát spíš starost navíc. Komunikovat s nimi musíš přes tlumočníka, občas se s nimi dá domluvit rukama nohama. Ale je to těžký, když jsi s nimi v už probíhající patrole. Když se potom s nimi seznámíš, tak u některých zjistíš, že jsou docela dobrý. Ale většinou to byli úplní idioti.

Stávalo se, že s nimi jdeš, mají hlídat svůj prostor – a najednou se začnou modlit a na všechno serou. Když je ramadán, tak jsou úplně nepoužitelný. Kolikrát se stalo, že afghánský voják začal střílet po koaličních jednotkách... Takže když ti má krýt záda Afghánec, není to úplně super.

Tálibánci si byli dobře vědomi toho, že nemá smysl, aby dva jejich borci začali střílet po autech na patrole, protože bychom je rozstříleli na cucky. Dělali to tak, jak už jsou desetiletí zvyklí. V davu se někdo odpálí, vystřelí, někoho bodne, pokládají výbušniny pod cesty... Byla to partyzánská válka.

Nikterak mě nepřekvapilo, že se to celé za pár týdnů zhroutilo, jakmile od toho Američané dali ruce pryč. Ani ostatní kluci z praporu z toho nebyli překvapení. Ti, co byli na těch místech co já, žádný extra iluze o afghánský armádě neměli. Místní guvernéři to hráli na obě strany. V pondělí jednali s velitelem americké základy a v úterý se šéfem Tálibánu někde z hor.

Teď se uvidí, jestli z té země přijde nějaké ohrožení. Ale to si asi netroufnou, Američané se tam mohou vrátit raz dva. Nevím jestli mělo smysl tam zůstávat tak dlouho... Ale asi to nějaký smysl mělo... Za těch dvacet let, co tam spojenci byli, tak žádný panelák nespadl. Aspoň je to na těch dvacet let trochu usadilo.

20 fotografií

Byla to taková jejich srabácká válka

Roman Havlena do armády nastoupil v roce 2000 a prošel několika misemi na Balkáně. V Afghánistánu působil jako zdravotnický záchranář na základně Shank v provincii Lógar. Po odchodu z armády nastoupil u záchranky v Hradci Králové.

V Afghánistánu jsem byl třikrát. Pokaždé to byla jednorázová záležitost na půl roku. Odletíte, přiletíte. Nebyla tam možnost žádné dovolené. Některé rodiny to snášely velmi dobře. Člověk si vydělá nějaké peníze, nic se nestane, všechno je v pořádku. Ale taky se stávalo, že žena to sama doma nezvládne. To jsou pak rozvody, životní komplikace. Záleží na jedincích.

Ty první mise byly klidnější. Dohlíželi jsme v Lógaru na pořádek, na jejich volby. Raketových útoků bylo fakt málo. Když jsem tam letěl o dva roky později, tak už byli Tálibánci otrlejší, útoky na základnu byly častější.

V té druhé misi jsme měli už přes stovku raketových útoků na základnu za půl roku. Byla to taková jejich srabácká válka, vždycky stříleli zdálky. Měli vytipovaná místa na odpalování a základna byla velká, vždycky to někam dopadlo.

Práce, kterou tam náš rekonstrukční tým dělal, měla smysl. Opravovali jsme přehrady, zabezpečovali studny, dělali rekonstrukci silnic a mostů, stavěli policejní služebny. Někteří Afghánci to chtěli a věřili tomu. A pak byla ta druhá část lidí z řad Tálibánu, kteří nás tam nechtěli, a ti proti tomu bojovali. Napadali týmy, které jely na kontrolu, vyhazovali ty projekty do povětří, zapalovali je.

Odpálil se při prohlídce na prvním vstupním místě. Povalilo to část základny, část polní nemocnice. Vyhlásil se hromadný příjem raněných. Američané aktivovali MEDEVAC, těžce zranění odlétávali pryč. S ošetřováním jsme začali ráno, poslední malá zranění jsme ošetřili ve tři odpoledne.

Když jsem se vrátil z poslední mise, tak jsem vývoj v Afghánistánu dál nesledoval. Chtěl jsem vypnout, začít zas žít normální život. Jeli jsme tam plnit nějaký úkol a jestli jsme ho splnili úplně detailně, nebo jenom z poloviny, to musí hodnotit někdo jiný. Projekty se stavěly, tamní lidé byli spokojení, ale jestli byla spokojenost i v rámci vysoké politické třídy, to fakt nevím.

Někteří známí mi naznačují, že to bylo dvacet let války k ničemu. Hromady mrtvých, rodiny se ptají, proč jim tam umřely děti a jaký to mělo význam. Snažím se jim diplomaticky odpovídat, ale pro odpůrce válečných konfliktů je to voda na jejich mlýn. Těm nic nevysvětlíte.

Tálibán se asi generačně změnil, chce vládnout mírnější formou než předtím. Otázkou je, jestli bude dodržovat, co slíbil. Pro afghánský lid by to bylo dobré. Teď by si to měli vyřešit sami mezi sebou v Afghánistánu. Svět to může dozorovat a pokud tam dojde k nějaké genocidě proti ženám nebo dětem, tak zase zasáhne.

24 fotografií

Při nízkém letu po nás kluci stříleli prakem

Major Břetislav Sedlář byl v Afghánistánu třikrát. V roce 2010 jako pilot v rámci vrtulníkové jednotky Task Force Hippo plnil transportní úkoly pro českou armádu, na palubě stroje Mi-17 ale také přepravoval afghánské policisty a vojáky. O osm let později se stal součástí mentorovacího týmu, který na letišti v Kábulu školil afghánské piloty vrtulníků.

Letěl jsem svůj první, takový seznamovací let a na poli pod námi jsem uviděl zahalenou afghánskou ženu. Modrý šátek jí kryl vlasy a tvář a já jsem najednou před sebou viděl výjev z českých kostelů: panenku Marii celou v modrém. V tu chvíli jsem si uvědomil, že se ta země pořád ještě nachází někde ve středověku.

Task Force Hippo sídlila na základě Šarana asi dvě stě kilometrů jižně od Kábulu. Zásobovali jsme personál na odlehlých stanovištích afghánské policie, pendlovali jsme mezi letišti a předsunutými základnami v Kábulu, Bagrámu, Vardaku a Lógaru, kde byly české jednotky... Při nízkém letu do Kábulu po nás kluci stříleli prakem.

Byly určité oblasti, většinou u pákistánské hranice, kde každý let znamenal kontakt s nepřítelem. Například údolí Kapisa. Protivník se ukryl v lese nebo zástavbě a střílel po vás. Do těchto oblastí jsme se snažili nelétat, protože jsme neměli bitevní vrtulník, který by tam s námi letěl. Takový úkol pak vzala americká armáda.

Riziko tam ale bylo vždycky. Už pouhý průlet přes horský průsmyk nebo zastavěné údolí znamenal zvýšené riziko. Na vrtulníku máme čidla, která detekují například odpálenou protiletadlovou střelu... Takových detekcí za tu dobu několik bylo. Člověk musel být neustále obezřetný, spoléhat se na všechny své smysly. Nebezpečí mohlo přijít v kterémkoliv okamžiku a z kterékoliv strany.

Z každé mise jsem si odnesl asi sto, sto dvacet letových hodin. Všechno, co se člověk doma naučí, tam může uplatnit. Největší roli hraje nadmořská výška. Šarana měla asi 2 300 metrů nad mořem, Kábul má 1 800, okolní hory mají často přes tři tisíce metrů. 

Výkon motoru v takových výškách klesá, už s polovičním nákladem jsme se dostávali na své limity. Transportní možnosti navíc ovlivňují vysoké teploty, na náhorních planinách nezřídka dosahují 35 stupňů. Musíte kalkulovat, kdy budou nejnižší. To bývá zpravidla nad ránem, proto se také létalo i v noci.

Na své třetí misi jsem působil jako instruktor afghánských pilotů. V počátečních letech jsme tam skutečně odvedli kus práce. Vrtulník je do Afghánistánu ideální prostředek, a tak spojenci cílili na to, aby se začalo stavět na vrtulníkovém letectvu.

Podařilo se znovu sehnat personál, který se během vlády Tálibánu rozprchl, některé stroje se podařilo vytáhnout z křoví a zprovoznit. K tomu přišla dodávka českých Mi-24 a Mi-17, které byly pro Afghánistán zgenerálkované. Afghánci byli na sovětskou techniku zvyklí. A když se pak nakoupily nové stroje Mi-171 z Ruska, měli to snazší.

Byl to systémový problém, ale postupem času se to zkorigovalo. Noví piloti, kteří se školili v USA i České republice, dělali svoji práci relativně dobře. Měli jazykové znalosti, širší rozhled a systém, který jsme nastavili my svojí instruktorskou činností, je držel v mezích předpisů.

Afghánští piloti byli pro povstalce horký cíl. Oni si to uvědomovali. Většinou byli dislokováni ve velkých městech a domů za rodinou se nevraceli. Kdyby navštívili svoji rodnou vesnici, tak by si na ně mohl někdo počkat. Rodinné vazby, kmeny, klany, to se tam hodně řeší, tam všichni vědí, kdo pracuje pro vládu. Když se chtěli vidět s rodinou, tak ji pozvali do Kábulu, Kandaháru nebo Mazáre Šarífu.

Měl jsem pocit, že za ně mohu dát ruku do ohně. Měli bojové zkušenosti, uměli létat takticky, techniku ovládali. Ale pořád jsme jim trochu stáli za zády. Kdykoliv měli nějaký problém, pomáhali jsme jim najít řešení.

Ale donekonečna jsme je nemohli něco učit. Když jsme měli dojem, že všechno umí, tak jsme se pomalu stahovali. To bylo v roce 2019. Ještě se přeškolovali na americké blackhawky, platforma Mi-17, Mi-171 a Mi-24 byla pomalu opouštěna. Z politických důvodů, nemohli brát náhradní díly z embargy zatížených zemí, jako je Rusko.

Jak skončili... Nevím, nemám žádné informace. Bylo nám doporučeno, abychom kontakty s nimi nerozvíjeli. Nepsat si přes Facebook a tak. Když jsem tam mentoroval, zrovna vrcholila migrační krize. Afghánský personál na hangáru mě zastavoval a ptal se, jaké jsou možnosti cesty na Západ.

Na takové otázky jsem ani neodpovídal. Dopředu jsme říkali, že pro vzájemnou ochranu musíme udržovat distanc. Na profesionální úrovni cokoliv, ale nenosme si to domů. Přece jen jsme vojáci, ne civilisté.

17 fotografií

Mělo to smysl. Zkušenosti můžeme využít na Ukrajině

Jan Pivec je stavební inženýr. Jako civilní expert Provinčního rekonstrukčního týmu v letech 2012 a 2013 dohlížel na stavby a opravy checkpointů, jezů nebo podzemních akvaduktů v provincii Lógar. Dnes má v Brně vlastní projektový ateliér.

Pamatuji si téměř každý den. Kam se jelo, co se dělalo... Myslím, že je to spojené s tím, že celý organismus funguje na vyšší výkon, a tak se i myšlenky a pocity hlouběji uchovávají.

Jsem stavební inženýr, můj dědeček a pradědeček byli významní brněnští stavitelé. Pochopil jsem, že afghánské stavebnictví je dnes přesně tam, kde bylo československé stavebnictví ve 20. a 30. letech. Nízká úroveň mechanizace, vysoký podíl lidské práce, kusový materiál. Tříčlenné čety: zedník, podavač a nosič. Je to tam o sto let posunuté.

Hodně jsem tam změnil svůj náhled na svět. Jestli v Česku postavíte o jeden rodinný dům víc, nebo méně, nic to neznamená. Staví se tu dvacet tisíc rodinných domů ročně, skládačky, katalogové domy. Ale tam jedna škola nebo sběrna mléka znamená podstatnou změnu. Získáte pocit, že ta práce má smysl.

Co se týče stavebnictví, oni pracovat umí. Stavba jakéhokoliv areálu začíná tím, že se postaví třímetrová kamenná zeď – a teprve potom se začne přemýšlet, co bude uvnitř. Některé kaláty (tradiční hliněné obydlí, pozn. red.) v Lógaru jsou několik staletí staré.

V půlce září 2012 se bezpečnostní situace na základně Shank stala neudržitelnou. Raketový útok byl několikrát denně. Ráno, při obědě, večer, na záchodě... Tálibánci si dobu nevybírají. Spousta lidí se začala bát. Přišlo několik minometných útoků, které dopadly do našeho compoundu. Při jednom byl těžce zraněný Lukáš Hirka. Vzápětí propadla minometná střela do b-hutu (vojenské baráky z dřevotřísky, pozn. red.) našeho tlumočníka Omida. A to už máte nervy jako špagáty.

Několik týdnů jsme pracovali z Kábulu. Říjen a listopad jsem strávil ve vrtulníku, spaním na obskurních základnách, čekáním na přesuny. Strašně rád vzpomínám na provincii Vardak, kde působila česká omeleta (Operation Mentoring Liaison Team, pozn. red), výcviková jednotka afghánské armády. Naši kluci jezdili s Afghánci na malé outposty rozeseté podél Highway One, dálnice spojující Kábul s Kandahárem.

Tam byla opravdová válka. Jednou auto s afghánskými vojáky najelo na minu. Dva Afghánci byli na místě mrtví, třetího přinesli do našeho lazaretu. Kluci mu dali nejlepší ošetření, co mohli, ale Američané tehdy vyhlásili stop stav na MEDEVAC pro Afghánce, takže musel do Kábulu sanitkou. Stabilizovali ho, zavřeli za ním dveře... A náš pan doktor Doležal jenom řekl: „Kábul je pro něho daleko.“

Předpoklad byl, že Tálibán se dříve či později zase objeví u moci. Ale rychlost, s jakou afghánská armáda skládala zbraně, svlékala uniformy a hromadně dezertovala, všechny překvapila. Myslelo se, že bude bojovat. Vždyť se dvacet let cvičila, měla muže ve zbrani i velitele. 

Podle mě to mělo smysl. V těchto zemích je správné dělat rozvojovou pomoc, bez pomoci zvenku se afghánský stát na nohy nepostaví. Jestli máme zastavit migrační krizi, musíme těm lidem dát naději na lepší budoucnost u nich doma. V některých případech to nepochybně byly vyhozené peníze, o tom by Američané mohli napsat tisícistránkové knihy. V našem případě do jisté míry taky, ale ne úplně. Tři sta milionů, které jsme tam proinvestovali, jsou v rámci České republiky drobné.

Nabrali jsem tam spoustu zkušeností, které by neměly být zapomenuty. Teď přijde na přetřes otázka poválečné rekonstrukce Ukrajiny. V Afghánistánu jsme dělali velmi podobnou věc. My tedy tu zkušenost máme, byť negativní, a spousta politiků už začíná vystupovat s tím, abychom to byli my, kdo pomůže Ukrajinu rekonstruovat. Je to kulturně i ekonomicky blízká zóna a peníze, které tam vydáme, se nám dřív nebo později vrátí prostřednictvím ekonomického etablování našich firem.

24 fotografií