Už je to rok od momentu, kdy vláda schválila odškodnění násilně sterilizovaných žen. Jste spokojená s výsledkem toho, za co jste s ostatními ženami roky bojovaly?
Nevypadá to přesně tak, jak jsem chtěla. S tím, jak ten proces funguje nyní, je to strašně zdlouhavé a všechny ženy na odškodnění nedosáhnou. Naše představa byla taková, že odškodnění proběhne plošně. Vláda nám však řekla, že nemá čísla o sterilizovaných ženách, že nevědí, kolik jich bylo. Takhle se mi to ovšem moc nelíbí, ženy se musí samy ozvat, ministerstvo řeší každého zvlášť, na peníze se čeká dlouho.
Proč některé ženy na odškodnění nedosáhnou?
Například proto, že v nemocnici už skartovali dokumentaci. Když ženy žádají o peníze, musí přinést lékařské záznamy. Řeší se, kdy a jak byla sterilizace provedena. Moc nám pomáhá, že máme právničky z Ligy lidských práv, které nám radí, jak v žádostech argumentovat.
 |
V organizaci Vzájemné soužití nyní pomáháte ženám, které stihl stejný osud jako vás. V čem vaše pomoc spočívá?
Sepisuji s nimi právě ty žádosti na odškodnění. Vypadá to tak, že ke mně přijdou do naší ostravské kanceláře ve Vzájemném soužití. Tam to sepíšeme, ženy mi vypráví, co se jim stalo, jakým způsobem jim v nemocnici sterilizaci provedli. Vlastně si o tom povídáme a já sepisuji. Dále vyplňujeme plnou moc a ženy dohledávají dokumentaci. S tím je právě někdy problém v nemocnicích, protože už starší dokumenty o zákrocích mají skartované. V těchto případech je dobré mít alespoň svědectví někoho z rodiny, kdo potvrdí, že ženě sterilizaci provedli.
Když za vámi ženy přijdou, na sterilizaci vzpomínají mnohdy s odstupem desítek let. Potřebují i po takové době psychickou podporu?
Ženy, které dorazí do Vzájemné soužití, psychickou pomoc dostanou. Stačí jim promluvit si se mnou a už nepotřebují konzultovat s psychiatrem nebo psychologem. Ony už navíc často nedůvěřují lékařům. U žen z Čech pomáhá, že se můžeme vidět přes videohovor. Mají ve mě velkou důvěru, protože jsem s nimi v kontaktu dlouhodobě. Se vším se mi svěřují.
Při porodu bych podepsala i vlastní smrt
Vás k pomoci ostatním dovedly vaše vlastní zážitky, byla jste sterilizovaná ve 21 letech. Je možné se s něčím takovým smířit?
Já se s tím nesmířím nikdy. Nejde to. Zasáhli do mého těla a nikdy na to nezapomenu. Proto jsem s tím chtěla něco dělat. Když jsem zjistila, že nás je víc, nebála jsem se vyjít ven a říci, že nám provedli něco, co neměli. A za osmnáct let jsme konečně vybojovaly, co jsme chtěly.
Jaké byly reakce okolí, když jste začala o nedobrovolné sterilizaci hovořit?
Když se o nás začalo psát, často jsem byla já i ostatní ženy kritizované za to, že nám prý jde jenom o peníze a odškodnění. Přitom o to nešlo, žádaly jsme toho daleko více.
Elena GorolováJe romská lidskoprávní aktivistka a sociální pracovnice, narodila se 2. ledna 1969. Působí v Ostravě v neziskové organizaci Vzájemné soužití, kde začínala jako terénní sociální pracovnice. V roce 1990 byla u porodu druhého syna nedobrovolně sterilizována. Díky jejímu boji parlament v roce 2021 schválil zákon o odškodnění nedobrovolně sterilizovaných žen. Vystupovala na mezinárodních konferencích, například v OSN v New Yorku. V listopadu 2018 BBC zařazena mezi 100 žen roku 2018. |
Liší se váš příběh nějak od osudů ostatních sterilizovaných romských žen?
Myslím, že celkem kopíruje šablonu, podle které se tehdy sterilizace prováděly. Udělali mi to v roce 1990 při porodu druhého dítěte, měla jsem po dvou císařských řezech. Tehdy lékaři tvrdili, že se to musí dělat ze zdravotních důvodů. Dnes už víme, že to není pravda. Nyní ženy rodí i potřetí a počtvrté císařským řezem. Ve spolku máme i případy, kdy lékaři provedli sterilizaci během interrupce.
Ženy často hovoří o tom, že jim informovaný souhlas dali lékaři podepsat pod vlivem tlumících léků v době, kdy už porod běžel.
To byl i můj případ. Dali mi to podepsat cestou na operační sál, kdy nemáte možnost nic řešit, takže vezmete papír a podepíšete. V tu chvíli bych podepsala i vlastní smrt. Dostala jsem dva papíry, na jednom byly jména pro holčičku a chlapečka, druhý byl souhlas se sterilizací. Při porodu nastaly komplikace, vůbec jsem netušila, co se děje, všechno muselo být rychle. Takže jsem podepsala.
Kdy jste se dozvěděla, že vám sterilizaci provedli?
První dva dny jsem byla v takovém omámení po operaci. Až třetí den za mnou přišel primář a já jsem se ho ptala, co se během porodu dělo. Řekl mi, že jsem utekla hrobařovi z lopaty a že mám provedenou sterilizaci, což znamená, že už nikdy nemohu mít děti. Byl to šok, začala jsem brečet. Byla jsem mladá a ještě jsem dítě chtěla. Nikdo mi nikdy nevysvětlil, jak se to mohlo stát.
Pan primář se tvářil, jako že to je hotová věc, kterou dělají všem. Nikdo to se mnou neprobral. Až když se přišla podívat sestra k nám domů na miminko, vysvětlila mi, co se přesně stalo a že už děti mít nebudu.
Jak na sterilizaci reagoval váš manžel?
Začátky byly kruté, manžel si myslel, že jsem se v nemocnici domluvila a nechala si zákrok provést sama. Když jsem přišla do našeho ženského kroužku, byla jsem nadšená, že nás je víc, můžeme se zvednout a bojovat. Později manžel pochopil a já jsem se tím začala více zabývat, jezdit a mluvit o sterilizaci veřejně. Manžel mezitím hlídal děti.
Komu jste se svěřila jako prvnímu?
Po manželovi to byla maminka a rodina. Sterilizovali mě v roce 1990 a až v roce 2005 jsem došla do Vzájemného soužití, kde jsem se dozvěděla, že se sterilizované ženy setkávají. Byla jsem moc ráda, že toho mohu být součástí a svěřit se s tím, co mě strašně bolelo. Když jsem viděla, že tam chodí ženy i mladší než jsem já, chtěla jsem si s někým taky popovídat.
O svém příběhu jste později hovořila v médiích i na světových konferencích. Už pro vás není těžké o něm mluvit?
Těžké už to není, ale stále to ve mně něco vzbuzuje. Věnuji se sterilizacím tolik let, pořád to téma s někým řeším. Synové už jsou dospělí, ale pořád v sobě nosím bolest z toho, že už jsme nemohli mít holčičku.
Stejně jste si zvládla i se dvěma dětmi doplnit vzdělání…
Po základní škole jsem šla na zámečnici, takže jsem vyučená v tomto oboru. Pracovala jsem jako mladá holčina pro ocelárny Vítkovice, dělala jsem na dílně, jenže to byla práce hrozně těžká. Manžel šel na vojnu, já jsem otěhotněla. Když jsem poté po sterilizaci začala bojovat za práva romských žen, nastoupila jsem v Ostravě na střední školu v oboru asistent pedagoga.
Původně jsem si ale dávala přihlášku do Prahy. Jenže tehdy manžel přišel o práci, protože dělal na šachtě a šachty se zavíraly. Takže jsme byli na podpoře a já se do té Prahy nemohla dostat, neměla jsem peníze ani na lístek na vlak. Hodně mě to trápilo, ale pak jsem zjistila, že máme i v Ostravě podobnou školu, kam jsem se dostala a začala jsem studovat.
Současně jste působila jako sociální pracovnice ve Vzájemném soužití. Co jste tam přesně dělala?
Na začátku jsem chodila do rodin a řešila jsem tam různé problémy, kdy třeba děti měly velké absence ve škole a hrozilo, že si je OSPOD (Orgán sociálně-právní ochrany dětí, pozn. red.) odvede. Docházela jsem s rodiči za řediteli a učiteli a bavili jsme se o tom, proč tomu tak je. Ne vždy dítě do školy nechodí, protože nechce. Mohou tam být spolužáci, kteří se romskému dítěti posmívají a ono potom má trauma. Jenže úřady toto nevidí, přitom by to dítě mohlo dostat až do dětského domova.
Tato práce mě naplňovala, ale byla jsem do toho vhozená a musela jsem plavat. Na začátku jsem se styděla, neuměla jsem pořádně mluvit a vystupovat, nedovedla jsem se ani pochválit. To už dnes umím. Je to díky tomu, jak člověk roste.
Později jste začala pomáhat sterilizovaným ženám, za jejich odškodnění jste lobbovala ve Sněmovně. Jak probíhala spolupráce s politiky?
Moc mě to bavilo, do takového prostředí bych se nikdy sama nedostala. Lobbovala jsem v poslanecké sněmovně, mluvila jsem s bývalým ministrem panem Babišem. Poradil nám, že když si ve Sněmovně najdeme další poslance, kteří nás podpoří, nemá problém nám pomoci odškodnění prosadit. A tak se i stalo.
V zahraničí podpora, v Česku nadávky
Vaše lidskoprávní aktivity vás dostaly i na půdu OSN…
Z toho jsem byla nervózní, poprvé jsem někam letěla. A rovnou do Ameriky. Byla jsem v OSN jako první Romka, moc si toho vážím. Tam nevnímají, jestli jste Rom nebo ne. Řekla bych, že mě brali a podpořili mě. Kamkoliv jsem jela, měla jsem vždy v zahraničí větší podporu než u nás v Česku.
Jak na vaše cestování a lobbování nahlíželi lidé ve vaší komunitě v Ostravě?
Dělí se to na dvě poloviny. Někteří lidé, nejen Romové, s tím měli problém. Tvrdili, že si jezdím a dostávám za to peníze. Což nebyla pravda, nikdy mi za nic z toho neplatili. Nechala jsem doma děti a rodinu a jela jsem vystupovat za naše ženy. Řada lidí do toho ale neviděla, takže říkali věci, které nebyly pravdivé.
Asi před sedmi lety mě a mé děti napadli „skini“. Nakupovali jsme v obchodě, když ke mně přišli a začali na mě řvát, že jsme černé svině a já že jsem černá k*rva… Zrovna jsem přijela ze Ženevy, kde jsem přednášela o diskriminaci, pak přijedu domů, kde žiji, plním své povinnosti, a stane se toto.
Elena Gorolová
Jaké další věci říkali?
Třeba že si tam užívám. Přitom to nebylo žádné užívání. Někam přijedete, jste tři dny v hotelu, nevidíte z toho místa vůbec nic. Chodíte na spousty konferencí a musíte hlavně mluvit. Někteří lidé u nás ale měli dojem, že si tam jezdím jako na dovolenou. Když bych řekla, že jsem byla v New Yorku a neviděla jsem ani Sochu Svobody, nikdo mi to nebude věřit. Dodneška mi někteří nevěří, jak mezi majoritní společností, tak mezi Romy. Závidí mi, přitom mě to stálo hodně.
Co všechno vás boj za práva romských žen stál?
Třeba to, že jsem v roce 2006 zkolabovala. Strávila jsem půl roku na lůžku, začala jsem se léčit na psychiatrii. Dodnes beru léky. Měla jsem toho strašně moc, najednou jsem dělala střední školu, starala se o domácnost, pracovala a jezdila jsem po světě, abych bojovala za odškodnění romských žen. Nebyla jsem na to připravená a nevěděla jsem, že to bude takový nápor. Úplně jsem se sesypala, chtěla jsem zemřít. Myslela jsem, že už se ani do školy nevrátím a v boji přestanu, ale díky podpoře rodiny jsem nakonec zvládla ve všech aktivitách pokračovat. Když vám pomáhá rodina a známí, které máte, je to velká pomoc.
V jednom z rozhovorů jste zmínila, že jste už jako dítě na škole vnímala, že jsou Romové oddělováni od ostatních. V čem se to projevovalo?
Třeba v tom, že nám Romům ve škole neřekli o možnosti dělat si vyšší vzdělání. Všechny nás posílali automaticky na učiliště. Neustále jsem měla pocit, že nás nějak dělí. Mám mladšího bratra a rodiče nám vždycky říkali, že jsou práce a vzdělání důležité.
Myslíte si, že se pozice romské komunity v Česku od dob komunismu zlepšila?
Podle mě se moc neproměnilo. Segregace je ve školství pořád, možná ještě horší. Snaží se o to, aby to bylo jednotné, ale není, dělení pořád funguje. Znám to i od svých příbuzných, je to smutné.
A mimo školství?
Vím třeba o segregaci v porodnictví. V nemocnicích, i u nás v Ostravě, mají zvláštní pokoj, kam dávají jenom romské ženy. Podle sociální pracovnice to je proto, že jsou prý romské maminky hlučné, špinavé a mají velké návštěvy. Tak je dávají na pokoje třeba s Vietnamkami. To není v pořádku. Dítě se narodí a už je diskriminováno, protože musí být na jiném pokoji než ostatní. Chodila jsem hodně po nemocnicích a vídala jsem to. Nemají to všude, ale děje se to. Kdybych nyní byla já v situaci maminky, kterou chtějí oddělit, udělala bych skandál.
S jakou nejhorší formou rasismu jste se vy osobně setkala?
Asi před sedmi lety mě a mé děti napadli „skini“ (celým názvem skinheads nebo holé lebky, extrémně pravicové hnutí, pozn. red.). Klukům tehdy bylo nějakých 27 nebo 25 let, byli dospělí. Nakupovali jsme v obchodě, když ke mně přišli a začali na mě řvát, že jsme černé svině a já že jsem černá k*rva. Bylo pro mě šokující vidět, že mě synové brání a perou se za mě. Zrovna jsem přijela ze Ženevy, kde jsem přednášela o diskriminaci, pak přijedu domů, kde žiji, plním své povinnosti, a stane se toto.
Jak moc Romové diskriminací vnímají, snaží se ji nějak řešit?
Někteří to určitě řeší, máme i neziskové organizace, jsou tu Romové, kteří se tím zabývají. Ale zatím to není ono, ani ve zdravotnictví, ve školství, ani ve společnosti.
Je to všechno především o lidech. Já si myslím, že diskriminace ještě dlouho potrvá, než lidé pochopí, že tu také jsme a také tu žijeme. Sociální dávky může dnes dostat kdokoliv nehledě na barvu pleti, práci nemají mnozí Romové i ostatní. Vždycky se ptám sama sebe, zda mám na čele napsáno, že jsem nepřizpůsobivá. Přijdu do tramvaje a někteří mají hned průpovídky.
Sterilizovali ji i snachu. Syn to psychicky nezvládl, spáchal sebevraždu |
To se vám opravdu stává?
Třeba hned včera. Jela jsem tramvají a mladý pán tam začal nahlas vykládat, že 95 procent Romů jezdí v tramvaji načerno. Tak jsem mu řekla, že to má pěkně spočítané, ale ať si spočítá, kolik lidí stojí před obchodem, pijí to „čůčo“, jestli i oni plní své povinnosti stejně jako já Romka. Taky jsem mu řekla, že Romové alespoň nedávají svoje babičky a dědečky do domovů. Pak už mlčel. Vytočilo mě to, jak něco takového může vůbec říct.
Vyváží odškodnění romských žen všechny ty útrapy, které jste musela překonat?
Teď už jsem ráda za to, jak to je. Začátky byly opravdu kruté. Když jsme mluvili veřejně o sterilizaci, některé ženy se musely poprvé fotit a mluvit do médií, jejich muži o tom mnohdy ani nevěděli. Můžeme si opravdu poděkovat, protože už k násilným sterilizacím nedochází a nemocnice si uvědomily, že nemohou takovým způsobem zasahovat do našich těl. Dříve se nikdo nikoho neptal a sterilizace se děly tak, jak jsem popisovala. Přitom nejkrásnější podle mě je, když může žena přivést dítě na svět.
Na začátku našeho rozhovoru jste řekla, že jste naučila samu sebe chválit. Za co jste se naposledy pochválila?
Pochválila jsem se, když jsme prosadily odškodnění. Za to, že jsem v boji roky vytrvala a ženy mi začaly věřit a věří mi dodnes. Myslím, že to je velký úspěch.
Inspirativní ženySeriál iDNES.cz Inspirativní ženy, které se rozhodl představit projekt portálu iDNES.cz, jsou silné, pevné v názorech a jdou si za svým. Jsou vidět a slyšet ve veřejném prostoru nebo se dokázaly prosadit bez větší mediální pozornosti. Mají ale dostatek možností všechny? Ptáme se na témata, která o úspěchu mohou rozhodovat – píle, platové podmínky, rodina, ale i diskriminace, sexuální obtěžování stejně tak jako férovost a rovnost. Otevřené rozhovory jsou základem našeho projektu. Statistika je neúprosná, pořád je jen zlomek rodin, ve kterých jde na rodičovskou dovolenou muž. Tedy je rodina v dnešní době překážkou a jak skloubit děti a kariéru, kterou muž většinou přerušit nemusí? Každý si musí najít odpověď sám, ale pevně věříme, že vás Inspirativní ženy bez ohledu na pohlaví zaujmou. |
