V organizaci Slovo 21 se dlouhodobě zabýváte začleněním národnostních menšin, nyní pracujete i s ukrajinskými Romy. Co si myslíte o tom, že jim brzy skončí humanitární podpora na hlavním nádraží?
Pro nás je to výborná zpráva, protože podmínky na hlavním nádraží jsou opravdu nelidské. Lidé nemohou spát na zemi a mají právo se najíst bez ohledu na to, proč přišli. Přitom ty argumenty jsou jasné, oni zkrátka utíkají z války. Nyní je alespoň léto, ale co kdyby tam měli přebývat v zimě? Doufám, že se možnosti ubytování brzy vyřeší, aby tady lidé, kteří chtějí zůstat minimálně během války, mohli být.
Stanové městečko v Troji je podle vás dobré řešení?
Jako dočasná možnost mi to přijde dostačující. Mají kam si lehnout, jídla tam je dost. Městečko organizuje především romská organizace Romodrom, skvělou práci tam odvádí Rom Praha. I my tam působíme a s ženami a dětmi děláme různé aktivity. Hlavní nádraží je opravdu katastrofa, je to nedůstojné.
Zároveň vnímám pozitivně, že do Troji nemohou novináři. Média se tématu romských uprchlíků hodně věnují a tím pádem dostává i hodně pozornosti ze strany lidí. Kdykoliv předtím se někde objevila informace, že mají někam do regionu přijet romští uprchlíci, místní okamžitě začali sepisovat petice. Kdyby se o tématu tolik nepsalo a nemluvilo, nevěnovali by mu lidé pozornost. V Troji si nyní uprchlíci v klidu žijí, zvládá se to v pořádku a bez incidentů. Však jsou tam taky matky a děti.
Jak jsou s Trojou spokojení sami uprchlíci? Nevadí jim, že žijí za plotem?
Oni mohou ven, kdy chtějí. Na hlavní nádraží se na ně veřejnost chodila často dívat jako do zoologické zahrady. A to je hrozné, když někdo chodí sledovat jak spíte a jak jíte.
V čem spočívají vaše aktivity v uprchlických centrech?
Snažíme se uprchlíkům pomoci se začátkem jejich života v České republice, když čekají na lustraci nebo ubytování. Chceme, aby jim čas utíkal smysluplně, aby ženy i děti zaměstnaly mozek i ruce. Vytváříme jim tam proto volnočasové a kulturní aktivity. Základní existenční potřeby jsou důležité, ale abyste se cítil jak člověk, nestačí vám jenom spát a dostat jídlo.
Máme komunitu asi dvou set romských žen, která se jmenuje Manushe. Ty do komunit chodí a baví se s místními ženami. Komunikace funguje úplně jinak, když Romové pracují s Romy. Daleko více se otevírají nám než lidem z jiného prostředí. Chtěla bych ale zmínit, že nejsme zdaleka jediní, kteří se této činnosti věnují. Především tam působí Romodrom a další neziskové nevládní organizace, jako jsou Vzájemné soužití, Rom Praha nebo R-Mosty.
Jelena Silajdžić je bosensko-česká filmová producentka a lidskoprávní aktivistka. Těsně před vypuknutím války v Bosně a Hercegovině odešla do Prahy. Je spoluzakladatelkou neziskové nevládní organizace Slovo 21, která se zaměřuje na integraci Romů a imigrantů v Česku. Se svým manželem založila a vede festival romské kultury Khamoro. |
Liší se váš přístup k Romům například podle toho, odkud přišli?
Romové, kteří jsem dorazili, pocházejí z různých podmínek. Na Ukrajině to nemají snadné, mnohdy žijí v osadách, v úplně jiném prostředí. Už dostat se sem je pro ně velký krok. To jsou většinou lidé, kteří byli, někteří stále jsou, na hlavním nádraží. Potřebují informace o každodenních věcech, musí se s nimi probrat vše od začátku. Vysvětlujeme jim, jak se tady žije, jaká pravidla se dodržují, jaké zvyky máme. Někteří jsou negramotní, přišli ale i středoškoláci a vysokoškoláci. Vždy naši činnost přizpůsobujeme lidem, za kterými jdeme, negramotným samozřejmě nebudeme vyprávět o nostrifikacích diplomů.
Pro Čecha jsou podmínky na hlavním nádraží nelidské. Vnímají je tak ale i lidé, kteří pocházejí z chudých oblastí?
Oni pocházejí opravdu z různých podmínek, pro některé je nádraží úplně v pořádku, pocházejí z horšího. Někteří však pocházejí z úplně jiných poměrů. Dorazili středoškoláci nebo vysokoškoláci z Kyjeva, kteří normálně pracovali a studovali. A najednou se ocitnou na hlavním nádraží. Člověk si těžko představí, jaké to pro ně musí být, když ještě nedávno žili normálním životem.
Stanové městečko ničemu nepomohlo. Na nádraží stovky uprchlíků živoří dál |
Mají příchozí nějakou znalost českého prostředí?
Obrovská většina z nich české prostředí vůbec nezná. Ti, kteří v Česku chtějí zůstat, mají zájem se informovat, jak se tu žije. Ale pořád se musí někam přesouvat, práce je těžká. Když přijdete na ubytování, například do Vyšních Lhot, jeden den tam je 120 lidí, druhý den 70. Mnohdy si někde něco rozjednáte, po čase se ke skupině chcete vrátit, a ona už tam není.
Teď už se naštěstí vytvořily skupiny stabilních ukrajinských Romů, kteří mají ubytování a chtějí tu být. S nimi je úplně jiný styl práce. Podáváme jim informace o jejich právech a povinnostech. Upozorňujeme je na to, jaký mají druh pobytu, že nemohou například zajet na Ukrajinu a zase se vrátit. Říkáme jim, aby si děti zapsaly do školek a školek, protože když by to neudělaly, mohlo by je to přivést do problémů.
Ministr vnitra Vít Rakušan v pondělí ve svém blogu na portále aktuálně.cz napsal, že uprchlíci na hlavním nádraží jsou obětí rasismu. Uvedl, že jim musíme pomoci už proto, že jim to historicky dlužíme. Jak jste toto prohlášení vnímala?
Klobouk dolů, konečně ten problém někdo pojmenoval bez rukaviček. Jsme nadšení z toho, že jeden politik konečně na rovinu řekl, jak to vypadá a o co by celá společnost měla bojovat a jak by měla být nastavená. Nese to i politické riziko, ale věřím tomu, že se většina politiků k této myšlence připojí. Je ale důležité vnímat, že to, o čem pan Rakušan píše, se týká také českých Romů. I ti se dlouhá léta potýkají s řadou existenčních problémů, diskriminací i rasismem.
