Jste jedinou zástupkyní Islandu v České republice. O co všechno se staráte?
Mojí primární úlohou konzulky je být styčný důstojník v Česku pro případ, že se tady něco stane Islanďanovi – ztratí pas, má dopravní nehodu, dostane covid, umře. Všechno tohle už jsem za dva roky svého působení musela řešit. Nebo mi třeba přišel e-mail od jedné Islanďanky s tím, že u nás žije její bratr, se kterým jsou za normálních okolností ve velice intenzivním kontaktu, ale nyní se jí dva týdny neozval a tak se o něj bojí a chce po mně, abych zjistila, zda je v pořádku. Jsem tady taky od toho, aby Češi, kteří pracovali na Islandu, dostali důchod, protože musím každý rok ověřit, jestli žijí a dát jim příslušné razítko a teprve potom jim Island vyplatí důchod.
Ve zbytku záleží na mě, jak budu moc aktivní a jak moc budu chtít promovat Island v České republice. A já jsem typ člověka, který když vezme nějakou pozici, tak chci, aby má práce byla odvedena dobře. Takže se snažím promovat Island jak byznysově, tak kulturně i sportovně.
Jak jste se k práci konzulky dostala?
Úplně lidsky si myslím, že hlavním impulsem bylo to, že jsem na ministerstvu zahraničních věcí byla kapitánkou florbalového týmu ministerstva. (smích) Právě díky tomu jsem poznala celou řadu lidí napříč celým ministerstvem, což by se mi nestalo, kdybych byla zavřená v nějaké právnické buňce. A právě tito kolegové narazili v jednu chvíli na to, že Island hledá nového honorárního konzula.
Požadavek byl, že to měl být někdo mladší, protože dřívější honorární konzul v Česku působil třicet let. Taky to měla být ideálně žena, právnička, která bude organizačně schopná s dobrými kontakty na ministerstvo zahraničí a případně i na další ministerstva. Kamarád, který na to narazil, mi poté říkal: „Ještě jsem nedojedl polévku a už jsem věděl, kdo to bude“. Takže padlo moje jméno, Island se mi ozval, byla jsem ve výběrovém řízení, měla jsem pohovor s velvyslancem. A nakonec si tedy ze všech uchazečů vybrali mě.
Přemýšlela jste někdy v průběhu toho výběrového řízení, že tu práci nepřijmete?
Musela jsem si to probrat v hlavě, nejdříve jsem si říkala, že nejsem úplně vhodným kandidátem - mám ráda sever i Island, ale neumím islandsky, nemám tam žádné byznysové kontakty, tak proč já? Ale na druhou stranu mi to velmi lichotilo. Rozhodující pro mě byl rozhovor s panem velvyslancem, který byl skvělý – mimochodem také právník. Vysvětlil mi, co by bylo mou úlohou. Zároveň mě ujistil, že vzhledem k tomu, že je to neplacená práce, tak mě nebude okupovat každý den, což pro mě bylo v té době zásadní, protože druhému synovi tehdy byl sotva rok. Takže jsem si řekla, že do toho půjdu, domluvila jsem se svým partnerem v advokacii, Štěpánem Holubem, že do toho projektu půjdeme a dnes u nás nerozlišujeme, zda volá Islanďan, nebo český klient.
Vy jste to již naznačila, ale jak se práce v diplomacii doplňuje s prací advokátky?
Ta práce mě nabíjí, je to pro mě takový oddech od advokátní a rodinné práce – někdy také třešnička na dortu, díky které se potkávám s lidmi z jiných sociálních skupin. A to je prima.
 |
Kolik Islanďanů v České republice přibližně máme?
Na ministerstvu vnitra mi řekli, že k listopadu 2020 jich bylo oficiálně registrovaných 37. Ve skutečnosti jich je tu podle mě okolo sta. Samozřejmě všechny je spočítané nemám, neexistuje žádná povinnost, aby mi Islanďané museli napsat e-mail, když přijedou. Ale samozřejmě postupně se snažím nabourat do místní islandské komunity. Velmi mi v tom pomáhá přátelská povaha místních Islanďanů a popravdě miluju islandský zvyk oslovování kohokoli křestním jménem. Islanďan mi zkrátka rovnou napíše ‚Hi Klara‘ a je to. Mimochodem, teď před Vánoci (rozhovor vznikl před vánočními svátky, pozn. red.) doporučuji zajít si ke Gudbjarturovi a Davidovi do Artic Bakehouse na nejlepší skořicové rolky nebo si koupit na štědrovečerní večeři rybu z islandských vod od Icelandicfish.
Stát nemá ruce a nohy, za něj mluví ministerstva. Naopak naléhání klientů, kteří mají ruce a nohy, je samozřejmě intenzivnější.
Tedy vytvoření islandské komunity. Je ještě něco, na čem chcete jako konzulka pracovat?
Chtěla bych zlepšit image Islandu – nejen jako přírodní a turistické destinace, ale také jako byznys destinace a kulturní destinace. Většina Islanďanů, které v Česku znám, nebo pomalu poznávám, jsou totiž byznysmeni nebo umělci. Některé inovační projekty na Islandu jsou úžasné, a to se v Česku málo ví. Také se neví, že Češi mají možnost investovat do islandských projektů, o což se tady snaží islandská Orka Ventures.
Dlouhá cesta k advokacii
Pocházíte z advokátské rodiny, přemýšlela jste někdy nad tím, že byste se advokátkou nestala?
Je pravdou, že můj pradědeček, dědeček i tatínek byli advokáti, stejně jako například má teta je právnička. Na jednu stranu by se dalo říci, že jsem to měla nalajnované, ale právě proto jsem jako tvrdohlavé dítě a prvorozená dcera si vždycky říkala, že ne, právničkou nebudu. Ještě snad do poloviny gymplu jsem chtěla být paní učitelkou, módní návrhářkou, v hlavě mi bujelo všechno možné. Až někdy ve čtvrťáku se to najednou změnilo a řekla jsem si, že přece jen na práva půjdu. Tam jsem šla ale s vizí, že bych chtěla být soudkyní.
Klára Dvořáková
 |
Nyní jste však advokátka, co se změnilo?
Když jsem studovala práva, zjistila jsem, jaké obtíže mohou vznikat při výkladu práva, nebo jak je někdy i to právo špatně napsané. Takže jsem si říkala: „Tomuhle právu já bych měla sloužit?“ Dodnes mi přijde mnohem jednodušší být spíše na jedné, nebo na druhé straně. Mít jednoznačné zadání a vědět, za koho kopu, než být soudce uprostřed, který má najít spravedlnost, která je navíc slepá. Takže jsem se odchýlila od myšlenky paní soudkyně a šla jsem jinou cestou.
Nějakou dobu jste působila i pod ministerstvem zahraničních věcí.
Ano, bavilo mě právo Evropské unie. Vybrala jsem si i téma diplomové práce, které souviselo s unijní problematikou, i když šlo tedy o unijní ochranu ptačích habitátů, takže jsem pak požádala o stáž na ministerstvu zahraničních věcí na Odboru komunitárního práva, při kterém funguje vládní zmocněnec pro zastupování České republiky před Soudním dvorem Evropské unie. Na stáži jsem byla a nakonec to dopadlo tak, že jsem tam na čtyři roky nastoupila do práce a měla na starost předběžné otázky pokládané soudy členských států Soudnímu dvoru.
Liší se zastupování státu oproti tomu, když zastupujete například fyzickou osobu?
Základ je stejný – dostanete případ a chcete ho vyhrát. Ale samozřejmě stát nemá ruce a nohy, za něj mluví ministerstva. Naopak naléhání klientů, kteří mají ruce a nohy, je samozřejmě intenzivnější, to je asi ten základní rozdíl. (smích) V advokacii se zkrátka musíte naučit komunikovat s klienty.
V současné době jste označována jako odbornice na cestovní právo. K tomu jste se tedy nakonec dostala jak?
Já se vždycky v rámci svých koníčků zajímala o hory a vždycky jsem byla sportovně aktivní. Někdy v roce 2008 jsem narazila na kamarády, kteří pracovali jako horští průvodci, a dopadlo to tak, že jsem jim pomohla založit Český spolek horských průvodců. Zapojila jsem se do vzdělávání průvodců a začala je učit právo, protože i horští průvodci jsou aktéři cestovního ruchu, jen zkrátka poskytují jednu službu – průvodcování na horách. Sama jsem se na začátku musela seznámit s hodně věcmi, například jaké jsou povinnosti jedné a druhé strany, kdy je to zájezd a kdy naopak ne, jak je to s odpovědností, když se klientovi něco stane. To jsme měli na horských kurzech velké večery plné otázek na taková témata a velmi mě překvapilo, kolik lidí, kteří se pohybují v cestovním ruchu, tomu z právního hlediska vlastně nerozumí. My právníci máme pocit, že na každém rohu visí práva spotřebitelů, ale přitom podnikatelé si je mnohdy neumí správně přeložit.
Takže jsem si řekla, že v tomhle ohledu pomohu podnikatelům v cestovním ruchu. Zároveň jsem v tom viděla určitou díru na trhu, neznala jsem nikoho jiného, kdo by se tomu více věnoval. Jednou večer po vydařeném ministerském florbalovém turnaji jsem se proto rozhodla odejít z ministerstva, zavolala jsem Štěpánovi Holubovi, kterého jsem v té době již znala, a zeptala se ho, zda nepotřebují koncipientku. Potřebovali. Já tak přešla do advokacie k týmu lidí, kterými mi přišel fajn. A oni byli překvapení, že jsem ochotna sestoupit z výšin Soudního dvora tady do bažin české advokacie.(smích)
Praha dostala rok, aby se nadechla
Jak pandemie poznamenala cestovní ruch?
Naprosto zásadně. V prvních měsících to bylo hlavně o tom, že cestování kanceláře nevěděly, co mají dělat, protože to byla naprosto bezprecedentní situace. Jak v Česku, tak v celé Evropské unii máme právní úpravu, která je postavena na tom, že existuje volný pohyb osob, takže si nějaký stát nemůže jen tak říct: „Zavřu hranice a nikoho nepustím“. Ale tohle se najednou stalo, jednotlivé státy bez jakékoliv koordinace začaly uzavírat hranice. S tímhle nikdo nepočítal, takže cestovní kanceláře, podnikatelé nevěděli, co mají dělat, v jaké situaci vracet peníze, v jaké situaci naopak nevracet. První tři měsíce jsme nedělali nic jiného, než že jsme skutečně pomáhali cestováním kancelářím nastavit komunikaci s klienty a udělat pořádek v tom, která ta situace je jasná a jaká situace je opravdu sporná. Tam jsme třeba radili, aby se zkusili s klientem dohodnout.
Samotné cestovní kanceláře byly v tomhle ohledu zavalené administrativou. Cestovka je zvyklá na to, že si nakontaktuje dodavatele, že si vytvoří ten krásný balíček a potom ten balíček prodá a komunikuje zákazníkovi ideálně až pokyny těsně před cestou. Najednou ale bylo všechno jinak, věci se neustále měnily, lidé volali vyděšení a chtěli vše rušit.
Uklidnilo se to z hlediska cestovních kanceláří později?
Každý doufal, že se situace nějak vyřeší. Ale ona se nelepšila a peníze na účtech ubývaly. Mnohé cestování kanceláře začaly propouštět, někteří ale měly štěstí a v létě se „zahojily“, nebo se rychle přeorientovaly na jiný trh. Špatně na tom byly kanceláře, které vlastnily nebo splácely nějaký majetek v cizině, například chatky v Chorvatsku. Jinými slovy – tak jako jsem několik let pomáhala zakládat cestování kanceláře, tak jsem potom musela několik kanceláří poslat do insolvence. To bylo hodně smutné.
Vždy jsem si šla za tím, co chci, makala jsem, abych toho dosáhla. Většinou kolem mě byli muži a když to zhodnotím, tak mám buď štěstí, nebo umím jednat s chlapama. Nikdy se mi totiž nestalo, že by mi chlap hodil pod nohy nějakou překážku jen proto, že jsem žena.
Změní třeba pandemie koronaviru způsob, jakým lidé cestují? Dříve jsme měli problém s overturismem, může se toto zlepšit?
To podle mě nezávisí na turistech, ale na vládách a jednotlivých městech. Samotnou by mě zajímalo, zda Praha, když nyní dostala rok, aby se nadechla, nad tím přemýšlí. Zda si někdo řekl: „Ty brďo, tak takhle ta Praha vypadá, když je prázdná a takhle, když je naprosto zacpaná. Co je lepší?“ Z tohoto bodu se může jít různými směry. Měli bychom se zamyslet nad tím jakého turistu chceme v Praze a jakého zase jinde v České republice. Nemusíme prodávat všechno všem.
Působíte v Mezinárodní horolezecké federaci, považujete se za horolezkyni?
Sama sebe určitě ne, ale jsem člověk, který má hory rád. Zvládám vysokohorskou turistiku ve smyslu Tatry, nikoliv Mount Everest. Má nejvyšší zdolaná hora je Mont Blanc. Ráda si samozřejmě kromě chození někdy i na skálu sáhnu, zvládnu některé lezecké cesty. Nicméně mám dvě malé děti ve věku čtyř a šesti let a od té doby toho času na lezení moc není. Jako matka dvou dětí, honorární konzulka a majitelka advokátní kanceláře jsem teď spíš ráda, když si najdu čas alespoň na běh (ale horský!), nebo na jógu.
Měla jste někdy pocit, že si musíte vybrat mezi kariérou a rodinou?
Z ministerstva jsem odcházela i kvůli podobným úvahám. Říkala jsem si: „Jo, je ti 30 tak jako co, chceš na tom ministerstvu být až do konce svých dnů, co se stane, když budeš mít děti, budou tam na tebe čekat zrovna na této pozici s evropským soudním dvorem, která je taková úzce profilová?“ Neměla jsem pocit, že až bych se vracela po mateřské na ministerstvo, že by tam na mě čekala moje židle. Nyní jsem ale majitelka advokátní kanceláře, mám to nalajnované a vlastně je to to nejlepší, co člověk může udělat – staňte se majitelkou kanceláře, pak už zkrátka musíte skloubit dítě a práci, protože zaměstnáváte lidi a nemůžete jim říct, že dva roky nebudete nic dělat. Prostě, když člověk musí, tak musí, ale opravdu jsem neměla nikdy ten pocit, že bych si musela vybrat.
Děti jste měla v době, kdy jste si budovala svou pozici v advokacii.
To ano. Mám zrovna jednu fotku z doby, kdy jsem pracovala na knize o cestovním právu. Dělala jsem všechno, aby byla hotová dřív, než se mi narodí, ale nakonec to dopadlo tak, že jsem závěrečnou korekturu dělala se synem v ruce.
Jakou roli v tom všem hrál váš muž?
Můj manžel je skvělý, je vysoce tolerantní a taky workoholik, což si myslím, že je potřeba, aby oba dva měli stejné tempo, protože pak jako jeden i druhý chápe, že k životu je potřeba rodina, ale i práce. Manžel je skvělý v tom, že nevyžaduje teplé večeře, takže mi tím ubývá celá řada práce. (smích)
Oba dva máme také naštěstí podobné koníčky, ale samozřejmě i naše manželství je hodně o toleranci. Musím také říct, že pocházím z rodiny, kde žena vždycky byla dříč, takže já jsem nikdy nečekala na nějakou obrovskou pomoc od manžela. Je to určitě super, ale moje mentální nastavení je, že musím být vždycky já sama připravena postarat se o sebe a děti.
Je to podle vás dobré nastavení, aby se tedy ženy spoléhaly jen na sebe?To já neříkám, že je tohle správně. Sama nad tím hodně uvažuji. Líbí se mi muži, kteří automaticky počítají s tím, že budou pečovat – ne pomáhat – o své děti, protože to jejich děti zkrátka jsou. Současně jsem ale člověk, kterému nevadí ukrojit si větší krajíc chleba, než má můj manžel. Ale to je moje volba.
„Vždycky jsem radši kamarádila s klukama“
Podle soudkyně Kateřiny Šimáčkové šikovné právničky mezi třicítkou a čtyřicítkou mizí. Máte podobný pocit?
V mojí sociální bublině to tak není. Mám kolem sebe celou řadu kolegyň, které mají děti, a přitom normálně fungují v advokacii. Často říkám, že advokátka s dětmi je daleko efektivnější, protože si daleko víc váží svého pracovního času. Je samozřejmě dobře, pokud se žena před dětmi posune v tom advokátní žebříčku o něco výše, takže v době, kdy má děti, má k sobě aspoň koncipienta, který odvede určitý díl práce. Když totiž máte dítě, nemáte den, kdybyste mohla na případu pracovat 12 hodin v kuse, váš den je rozkouskovaný a mnohdy nemůžete reagovat na klientovy požadavky okamžitě. Právě na to potřebujete své kolegy, svůj tým. Musíte se naučit zadávat práci, delegovat práci a dávat zpětnou vazbu. Kvalitní kolega je má cenu zlata.
Myslíte, že advokacie je pánský klub?
Když se nad tím opravdu zamyslím, setkávám se při řešení klientských případů pomalu více s ženami advokátkami. V naší kanceláři je Štěpán Holub už dokonce přísně chráněn, protože jsme dlouho neměli v základním týmu kolegu – advokáta. Ale ano, většina advokátního byznysu je v rukou mužů. Vždycky jsem radši kamarádila s klukama než s holkama, možná proto je to pro mě přirozené a neřeším to.
Měla jste pocit, že se musíte více prosazovat, protože jste žena?
Vždy jsem si šla za tím, co chci, makala jsem, abych toho dosáhla. Většinou kolem mě byli muži a když to zhodnotím, tak mám buď štěstí, nebo umím jednat s chlapama. Nikdy se mi totiž nestalo, že by mi chlap hodil pod nohy nějakou překážku jen proto, že jsem žena.
Četla jsem rozhovor s Lucií Hrdou a ona tam zmiňovala, že jí dělali problémy například u soudu, když byla těhotná. Tohle jsem nikdy nezažila, a to i já jsem zastupovala své klienty u soudu v době těhotenství. Nebo jsem byla u soudu dva týdny po porodu s miminkem, kdy manžel čekal v autě, ale vždy jsem narazila na solidní soudce, až jsem z toho byla mile překvapená.
Co vás na vaši práci baví nejvíce?
Dopracovala jsem se do bodu, kdy cestovní právo opravdu zvládám a baví mě posouvat hranice dál, zkoušet tesat novou judikaturu. Takže jsem ve stavu, kdy neustále vymýšlím, jak bych mohla cestovkám ještě pomoci. Nebo už jen neřeším ty základy, ale „špeky“ – těžké případy. Advokát vám odpracuje jakýkoliv případ, ale mnohem raději bude pracovat na skutečně zajímavém těžkém případu, ideálně tedy i dobře zaplaceném. (smích)
Co si pod tím dá představit, dokážete uvést příklad?
Když jsem na začátku prosince přednášela pro cestovky a agentury, byli nadšení z případu, který se týkal provize za zrušené zájezdy, který se mi podařilo vyhrát. Zastupovala jsem cestovní agenturu ve sporu s Neckermannem. Oni prodávali zájezdy a za to dostávali provizi, tak funguje provizní prodej. Majitel Neckermanna Thomas Cook zkrachoval, takže Neckermann řekl agentuře, že žádnou provizi nedostane. My jsme prostudovali smlouvu a řekli jsme, že tuhle smlouvu můžeme rozbít. Samozřejmě to nebylo naprosto jasné, ale právě o to šlo. Případ jsme táhli až k soudu, kde se nám podařilo odůvodnit, že odmítnutí provize za odvedenou práci je při krachu pořadatele zájezdu neplatné. Takže Neckermann musí dodavateli – cestovní agentuře – provize zaplatit.
Zajímavé jsou také případy, které se týkají paragrafu 16, jedná se o zdravotnické případy. Nejčastěji jde o onkologického pacienta, který potřebuje určitou léčbu. U některých případů ovšem taková léčba není hrazena z veřejného zdravotního pojištění a často to bývá léčba v řádu stovek tisíc až milionů korun. Český zdravotní systém umožňuje, aby se taková léčba zaplatila, ale musí se podat žádost o takzvanou mimořádnou úhradu. Přístup Všeobecné zdravotní pojišťovny je v těchto věcech velmi striktní, takže celá řada žádostí je zamítnuta. Když se takový případ dostane k nám, tak s pojišťovnou bojujeme o to, aby pacient úhradu dostal. Jsou to velmi intenzivní spory.
Dotkly jsme se medicínského práva. Vy řešíte i případy zanedbání lékařské péče u pacientů. O jaké případy jde nejčastěji?
Jde například o případy, kdy dojde k poškození miminka při porodu, přeříznutí žlučovodu, který neměl být přeříznut, přeříznutí střeva při operaci vaječníků a přijde se na to později, nebo případy pokažených očních operací. Nejčastější a nejhorší jsou gynekologické problémy. Řešíme také estetickou chirurgii.
Mluvily jsme spolu o cestovním právu a o cestování, kam byste se chtěla podívat v nejbližší budoucnosti?
Na Vánoce domů – do Jeseníků, samozřejmě na Island a pak zase na Curacao, což je ostrovní země v Karibiku. Byla by to už má třetí návštěva, protože manželka mého bratra je holandská lékařka, která právě původem z toho ostrova pochází, takže tam máme rodinu a vždy, když přiletíme, tak nás vítá „půlka ostrova“.
Inspirativní ženySeriál iDNES.cz Inspirativní ženy, které se rozhodl představit projekt portálu iDNES.cz, jsou silné, pevné v názorech a jdou si za svým. Jsou vidět a slyšet ve veřejném prostoru nebo se dokázaly prosadit bez větší mediální pozornosti. Mají ale dostatek možností všechny? Ptáme se na témata, která o úspěchu mohou rozhodovat - píle, platové podmínky, rodina, ale i diskriminace, sexuální obtěžování stejně tak jako férovost a rovnost. Otevřené rozhovory jsou základem našeho projektu. Statistika je neúprosná, pořád je jen zlomek rodin, ve kterých jde na rodičovskou dovolenou muž. Tedy je rodina v dnešní době překážkou a jak skloubit děti a kariéru, kterou muž většinou přerušit nemusí? Každý si musí najít odpověď sám, ale pevně věříme, že vás Inspirativní ženy bez ohledu na pohlaví zaujmou. |
