Premium

Získejte všechny články mimořádně
jen za 49 Kč/3 měsíce

Vztahové schopnosti v populaci klesají, „ne“ je vidět, říká Čírtková

Seriál   16:14
Ludmila Čírtková pomáhá jako forenzní psycholožka objasňovat závažnou trestnou činnost. Kromě toho působí jako soudní znalkyně a pomáhá v Bílém kruhu bezpečí. „Ve společnosti přibývá nekorektního chování v sexu i problémů v navazování, udržování a ukončování vztahů,“ říká v rozhovoru pro seriál iDNES.cz Inspirativní ženy.
Policejní psycholožka Ludmila Čírtková

Policejní psycholožka Ludmila Čírtková | foto:  Tomáš Krist, MAFRA

Ve své práci se setkáváte s řadou hrozných věcí. Nebere vám to víru v dobro?
To, že se setkávám s případy, kde hraje důležitou roli jak dobro, tak zlo – vyskytují se v nich pachatelé i oběti – mě spíš vede k tomu, že je třeba dobře nastavit „procesy výroby“ spravedlnosti. Takže naopak. Pořád věřím, že jsme na dobré cestě a že má smysl se vytvářením spravedlnosti zabývat.

V čem jsme na dobré cestě?
V průběhu historie došlo k takovému vysunutí oběti na vedlejší kolej. Úplně v začátcích, když nebyl stát, tak to byla buď sama oběť nebo pozůstalý, kdo se podílel samoobslužným postupem na vytváření spravedlnosti. Stíhal, soudil, trestal. A teprve se vznikem státu přechází tyto pravomoci do ruky koruny či státu a vytváří se povědomí, že špatné jednání je narušení společenských zájmů. Není to bráno jen jako útok na konkrétní osobu a to má psychologicky ohromně velký rozdíl. Dříve byla oběť pouze nosičem důkazu a tím její role skončila. Teď jsme se posunuli a zločinem se zabýváme také právě očima oběti.

Když se ovšem podíváme na některé konkrétní případy, ne vše je ideální.
Prostor pro zlepšení je. Budu úplně konkrétní: pořád existují mýty a neadekvátní představy o tom, jak viktimizace probíhá.

Třeba když si vezmu problematiku sexuálního násilí, stále panuje představa o pravém znásilnění, tedy že ženy se mají obávat hlavně cizího pachatele, který je pokud možno ještě úchylně založený a číhá na ně někde ve křoví. Říká se tomu mýtus pravého znásilnění.

Když se ale podíváme na fakta, vidíme, že realita vypadá úplně jinak, že drtivá většina sexuálního násilí se odehrává ve vztazích. Může jít o dating rape či marital rape, tedy znásilnění v existujícím intimním vztahu či manželství. Někde na druhém konci intimnosti vztahu je sexuální násilí, kterého se dopustí kolega v práci, spolustudent, soused, nadřízený a podobně.

Proč o tom mluvím: je třeba zlepšit informovanost těch, kteří takové události posuzují. Protože oběť se u vztahového znásilnění projevuje jiným způsobem, než u přepadového znásilnění. Nepochopení toho, jak se oběť zachovala, vede k tomu, že se problematizuje její pozice. Typická otázka je, jak moc se oběť musí bránit. Musí se bránit jako lvice, aby byla naplněna skutková podstata? Nebo připustíme, že také celkem často existují situace, kdy nemá možnost se rozhodovat o tom, jestli se bude bránit? Že nemůže kopat, kousat, nic, protože dojde k ustrnutí?

Ludmila Čírtková

  • Absolvovala psychologii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. 
  • Na Policejní akademii v Praze byla prorektorkou a vedla katedru společenských věd, externě přednáší soudní psychologii na Právnické fakultě UK. Je akademickou pracovnicí Fakulty biomedicínského inženýrství ČVUT. 
  • Jako policejní psycholožka spolupracovala na objasňování a vyšetřování závažné trestné činnosti. Působí také jako soudní znalkyně.
  • Mimo jiné se také zabývá kriminální psychologií, viktimologií (naukou o obětech trestných činů) a psychologickou pomocí obětem trestných činů. Působí také v neziskové organizaci Bílý kruh bezpečí.

Takže soudci, ale třeba i policisté, kteří k takovým případům jezdí, by se měli více vzdělávat ohledně toho, jak pracovat s oběťmi?
Určitě ano. Třeba u soudců není vzdělávání povinné. Justiční akademie takové kurzy pořádá, je to ale jen na zájmu toho konkrétního soudce. Pokud jde o policii, školit bychom mohli ve skoro permanentních smyčkách, protože je tam velká fluktuace. Nabízí se otázka, jestli nemá smysl se zamýšlet nad určitými specializacemi, což by ale zase znamenalo centralizaci, protože případy jsou rozeseté po republice. Máme zákon o obětech z roku 2013, ale v praxi víme, že jedna věc je, co je napsáno na papíru, a druhá věc, co se uplatňuje v reálu.

To je jedna z bariér, ale existují i další. Když opět vezmu oběti sexuálního násilí, dost často jsou v okamžiku těsně po činu zcela konsternovány, běžné fungování psychiky kolabuje, a tím pádem je pro tyto „zlomené“ oběti nepředstavitelné, aby vyvinuly energii a okamžitě samy hledaly pomoc. Mezitím ale uběhne doba, ve které může oběť uplatit některá specifická práva, takže nakonec na ně nedosáhne. Určitě je třeba dále řešit otázku, jak dostat práva do rukou oběti.

V polovině roku se hodně mluvila o redefinici znásilnění, Piráti a STAN, kteří nyní sestavují vládu, ji dokonce měli ve volebním programu. Pomohlo by to?
Na to není jednoznačná odpověď. Nejsem fanouškem rozšiřování katalogu trestných činů, ale spíše se kloním k tomu, že ano. U soudu dokazujeme to, co je popsáno ve skutkové podstatě. Změna definice by ovlivnila i otázky, na které se oběti budeme ptát, a to, co budeme dokazovat. A znovu jsme zpět u faktu, že drtivá většina znásilnění probíhá jinak, než jak si ji většina lidí představuje.

Nedávno jsem řešila případ klientky, která dlouho chodí ke stejnému masérovi. Po letech, kdy masáže probíhaly naprosto korektně, se jí stalo, že se jí masér začal nepatřičným způsobem dotýkat. Nejdříve si říkala, že se jí to snad jen zdá, že mu podsouvá zlé úmysly. V tomto mentálním kolísání ji situace natolik převálcovala, že došlo k disociativnímu stuporu neboli zamrznutí.

Výsledek je, že pokud klientka případ oznámí, budeme stát před soudem a pachatel bude pravděpodobně tvrdit, že ano, sex proběhl, ale ne násilím, že souhlasila. Nesouhlas se podle zákoníku dokládá tím, zda se zjevně bránila. A to je přesně ten problém, který máme málo ošetřen a který je vhodné řešit. Rozšíření skutkové podstaty by v tomto případě pomohlo.

„Ne“ je vidět

Kdykoliv se nějaký takový případ medializuje, objevují se argumenty ve stylu „proč to nenahlásila dříve“, ale i „to brzo budeme muset podepisovat před sexem smlouvu o tom, že byl dobrovolný“. Co byste na ně řekla?
Je třeba říct, že ta nejvíce traumatizující znásilnění bývají nejméně oznamována. Jestliže se ročně v Česku nahlásí asi 600 případů, je to jen špička ledovce. Jestli a kdy se k tomu oběť odhodlá, záleží na mnoho okolnostech. Důležité je, zda má víru v dobrý konec a jak znásilnění sama vnímá ona i její okolí. Když to nahlásí, podruhé odevzdává kontrolu nad svým životem. V případech, ve kterých je důkazní nouze, často záleží na soudně-znaleckých posudcích. To je z pohledu oběti neskutečně náročné.

U znásilnění ve vztazích, kde pachatel říká „předtím došlo k sexu desetkrát, jak mám teď vědět, že to nechce“, je třeba ponořit se do konkrétní situace. Třeba relativně nedávno se ke mně dostal případ, kdy se rozešel mladý pár kolem 23 let. Vzájemně prodiskutovali rozchod a on si šel vzít věci do jejího domu. Zavřeli se v pokoji a při té příležitosti ji docela brutálním způsobem znásilnil. Ona opakovaně říká ne, ale nekřičí, protože nechce šokovat rodinu, která je ve vedlejší místnosti a nic netuší.

Co tím chci říct: obecně mohu takový argument v rámci demagogické diskuze na téma gender balance použít, ale je třeba se podívat na to, co v praxi vlastně řešíme. „Ne“ je vidět. Je to třeba odtahování, že oběť nespolupracuje. To je základní myšlenka, kterou je třeba více vnášet do osvěty, protože se zdá, že vztahové schopnosti v populaci klesají. Alespoň pokut to měříte počtem případů sexuálního násilí, počtem komplikovaných rozchodů, které ústí do stalkingu, a podobně. Když tyto problémy včas neřešíme, tak se pak setkáváme až s tím koncem, jako je třeba femicidum.

Inspirativní ženy - rozhovory

Pořízková: Práce soudce je velmi osamělé povolání s velkou odpovědností

Goryczková: Kvůli covidu jsme utáhli opasky a museli i omezit údržbu

Koenigsmark: Nejsem typ na pískoviště, ale chci na Hrad

Boudová: Budoucností je sdílení a opravování věcí

Machková: Kandidovat jsem nechtěla. Že jsem žena, je pro VŠE výhoda

Kadlecová: Vlků se nebojím, strach mám z nekompetentních lidí se zbraní

Kutnarová: Mrzí mě veřejné narážky, že ženy naplňuje jen vaření a uklízení

Havránková: Mezinárodní stopu má dnes téměř každý případ

Gomba: Pomáhat dětem téměř vylučuje mít vlastní. Je to paradox

Chatardová: Slýchám, že jsme malý stát a ničeho nedosáhneme

Jiřičná: Nechápu, jak se někomu může líbit socialistická architektura

Brixi: Do rovnoprávnosti je potřeba zapojit i muže

Kolínská: Je potřeba, aby se emancipovali i muži a přijali otcovskou roli

Hrdličková: Byla jsem zjevením, justice je stále „pánský klub“

Vondrová: Představa, že špičkový odborník z praxe půjde učit, je mylná

Nerudová: Stereotypy nejde bořit silou, snažím se být ženám inspirací

Havlíčková: Děti jsou můj největší životní projekt

Cenigová: Tři dny se učila zavazovat tkaničky. Teď má úspěšný podnik

Kijonková: Vždy se můžeme odrazit ode dna, je to pouze na nás

Bradáčová: Práce není jediné životní štěstí. Dejme ženám příležitost

Přibývá jich proto, že se takových činů skutečně děje více, nebo si toho jen více všímáme?
Faktorů je víc a každý z nich hraje určitou roli. Alespoň část žen je nyní více otevřená možnosti se se svými zkušenostmi svěřit. Na druhou stranu si myslím, že přibývá nekorektního chování v sexu i problémů v navazování, udržování a ukončování vztahů. Velkým faktorem bude změna současného života. Sociální média vtrhla do našeho života a je zarážející, když někdo daleko víc lituje toho, že přijde o „lajky“ či přátele na Facebooku, ale už mu nevadí, že sedí večer sám doma. Faktem je, že přes obrazovku se sociálním dovednostem nenaučíme.

Pomáhají tomu i moderní technologie, jako jsou stalkwary?
Myslím, že právě i to je jeden z důvodů, proč je stalkingu víc – je dostupnější. Ale není to jen stalking. Některé státy Evropské unie dnes přijímají legislativu, kterou trestají zneužití intimních fotek, jež někdo v dobré víře poskytl partnerovi a které daný člověk po rozchodu zveřejnil a ideálně je ještě opatřil kontaktními údaji oběti. Kvůli tomu všemu se nyní setkáváme s novými typy pachatelů a motivací.

Vlastně mi to zní dost depresivně. Část lidí získala možnost snáze stalkovat, tak to dělá. Myslíte, že jde o lidi, kteří k tomu mají nějaké predispozice?
Pokud jde o vážný stalking, je z našich zkušeností spojen s určitou poruchou povahy. Stalker nemá třeba klinickou diagnózu, ale projevuje se nápadně. Typickým varovným signálem je třeba to, když jde o „turbovztah“. Tedy že dotyčný nasazuje rychlé tempo vytváření vztahů. Na první rande přinese velkou kytici růží, na druhé šperk, ačkoliv vás vlastně ještě vůbec nezná. Zatímco na první pohled to může na naivní a zamilovanou osobu působit galantně, spíše to nasvědčuje tomu, že bude i komplikovaný rozchod.

Pokud jde o ty lehčí případy, tak tam hraje velkou roli kultura rozchodů. Na vzniku stalkingu se podepíše i to, jak férově nebo neférově jste byli schopni s partnerem vztah ukončit. Velmi často slýchávám, že rozchod proběhl, že partner nebo partnerka sdělili jasně ne. Když se ale doptávám, jak to ne sdělili, tak zjišťuji, že pro druhého to jednoznačné zřejmě nebylo. Rozchody přes SMS, to vše vytváří prostor pro otázky, co se vlastně stalo. A opouštěný člověk to potřebuje zjistit.

To v praxi dochází až k soudům?
Ano, vybavím si třeba kauzu, kde soud mimo jiné posuzoval, jak moc je stalker nebezpečný. Při rozboru kauzy z ní vyplynulo, že partnerka jela scénář protahovaného rozchodu. Takže mu řekla ne, já už tě nechci. Ale za čtrnáct dní mu zavolala, omluvila se mu a vzala to zpět. Ve finále si ho pozvala domů a v rámci předehry mu řekla ne, já tě fakt nechci a vyhodila ho. To vedlo k nastartování stalkingu.  Pak od klientů také slýchám, že chtěli slušný, klidný rozchod, opuštěného partnera jim vlastně bylo líto. Rozchod mu chtěli ulehčit, takže partnerovi „na usmířenou“ chtějí něco darovat. Setkala jsem se i s tím, že klientka koupila partnerovi byt. Partner si to vysvětlil tak, že se cítí provinile. To podnítilo dotyčného k pronásledování.

Není vám pak těchto lidí vlastně líto? Ničí tím život nejen oběti, ale i sobě.
Když jsem v profesionální roli, třeba jako soudní znalkyně, tam samozřejmě emoce nepatří. Když jsem v poradně a odejdu domů, samozřejmě si o případu ještě přemýšlím. Zůstává mi v hlavě a je mi lidsky líto, že se něco takového vůbec mohlo stát. Ale že bych trpěla nějakou lítostí ve smyslu chudák pachatel.... takový pocit ve mně asi žádný nikdy nevzbudil. Ve většině případů udělal to, co chtěl udělat, a věděl, co dělá.

Oběti lze „zlomit srdce“

Vybavujete si nějaký případ, který vás zasáhl nejvíc?
Ano, je to případ týrání seniora. Velmi se mě dotkl proto, že jsem si nemyslela, že by se něco takového mohlo stát. Dospělý, pětapadesátiletý syn týral – především psychicky – svou pětasedmdesátiletou matku. Po třech letech ji utýral k smrti. A to přesto, že se seniorka obracela o pomoc na policii, stejně tak její sousedi. Když umírala, zavolal syn záchrannou službu, ale už bylo pozdě. Překvapilo mě, že se oběť ozvala a přesto to takto skončilo. Analyzovali jsme chyby, jednou z nich bylo, že jí nikdo nevěřil. Všichni ji brali jako pomatenou starší dámu, a protože tam nebyla zjevná fyzická zranění, nikdo tomu nepřikládal váhu. Jen sousedi říkali, že to bývala taková energická, vitální „čupr bába“.

Otevřelo to pro mě více téma psychického násilí. Ono skutečně je možné někomu „zlomit srdce“. Psychické násilí může v seniorském věku prudce zvýšit pravděpodobnost úmrtí, ale mluví se o tom zatím jen okrajově.

Motivovalo vás to snažit se více zaměřit na tyto oběti?
Určitě je v tom příběhu poselství, že předčasné diagnostikování je cesta do pekel a že v každém případě je nutné prověřit další informace a ne hned ze začátku dát někomu nálepku nepravé oběti. Každá oběť si zasluhuje respekt. Zákon říká, že jestliže se cítíme jako oběť, tak je potřeba s námi jako s takovými jednat, pakliže neexistuje zjevná okolnost, která by svědčila o opaku.

Psychika je v těchto případech klíčová. U těžkých případů podceňujeme, že násilí působí člověk, který je pro oběť důležitý. A když se proti oběti obrátí, signalizuje, že de facto nemá žádnou hodnotu. Oběť to přijme a začne vůči sobě cítit toxické pocity. Přestane věřit vlastnímu úsudku. Pak může třeba i v kontaktu s úřady působit nekompetentně. Je z ní takový „psychický bezdomovec“. A je to tak u mužů i u žen.

Když bychom se bavily o domácím násilí ženy na partnerovi, má to nějaká specifika? Dokážu si představit, že tam bude menším problémem třeba ekonomická závislost…
Specifikum spočívá v tom, že to má daleko větší latenci a že muži daleko více mlčí, protože se stydí s tím jít ven. Taky je posunut začátek, kdy se začínají cítit jako obětí. Pořád mají představu, že partnerce jen ujely nervy, je trochu temperamentnější a tak dále. Pak jim také déle trvá, než hledají pomoc.

S tou ekonomickou nezávislosti to také nemusí vždy platit, protože když jde o domácí násilí toho nejtvrdšího kalibru, je ve vztahu asymetrie, kdy jeden z partnerů diktuje pravidla soužití. A to zahrnuje i finance. Zažila jsem případ muže, který veškeré peníze odevzdával ani ne své manželce, ale její matce. Na základě incidentu, který vyprovokovala tchyně, protože řekla svému manželovi „nandej mu“, skončil z ničeho nic bez peněz a bez ubytování. V poradně říkal, že manželka je moc hodná a že pořád, když si mailují, říká děkuji a prosím.

Vztahová asymetrie se nepozná podle toho, kdo má větší svaly, kdo více váží nebo kdo má více peněz. Utváří se již od začátku vztahu. Začne to manipulacemi, jako jsou otázky, proč jde partnerka ven s kamarádkami, když může být s ním. V těžkých koncích vidíme oběti, které připomínají uvařenou žábu, mají takzvaný syndrom týrané osoby.

Forenzní psycholožka doc. PhDr. Ludmila Čírtková, CSc., při rozhovoru pro OnaDnes.cz

Máte v tomto nějakou profesní deformaci? Že si těchto znaků všímáte u lidí kolem sebe?
Myslím, že naopak ve svém volném čase potřebuji oddych a myslet na jiná témata než na ta pracovní. O to více mě překvapí, když se na mě někdo ze širšího či užšího okolí obrátí a řeší otázky, které normálně patří do mého pracovního světa. Vždy si pak říkám, jak je to blízko a že to je opravdu problém a že musíme mít nastaveny sítě pomoci.

Děje se to často?
Neřekla bych často, spíš se to děje ve vlnách. Když mám jeden telefonát, tak se za chvíli na to téma objeví další žádosti o pomoc. A pak je zase delší chvíle, kdy to vypadá, že se tyto věci v mém okolí nedějí.

Celou dobu se bavíme o domácím násilí, vy se ale nezabýváte jen těmito případy. Je pro vás jiná kriminalita snazší?
Každý případ vás nějak upoutá, přinutí vás o něm přemýšlet. Každý má jinou logiku. Takže rozdíl je jen v tom, jestli se na případ díváte očima oběti nebo očima pachatele. Řekla bych, že obětem se dá více porozumět.

Proč jste se vůbec a začátku své kariéry rozhodla, že se budete právě obětem věnovat?
V době, kdy jsem studovala, přednášel na Filozofické fakultě na Katedře psychologie Univerzity Karlovy docent Jiří Čepelák penitenciární psychologii, tedy téma, jak napravovat zločince. Byla to jediná přednáška z oboru krimi a přišla mi nejvíce směřující do praxe. Akorát jsem si nebyla jistá, že skýtá velký prostor pro to vidět za sebou dobré výsledky. Takže jsem se zaměřila na začátek, kde propojení s praxí více vidět a kde i ty dobré výsledky jsou hmatatelnější, protože můžete s využitím psychologie přispět k objasnění případu.

Změnil se váš pohled na oběti od té doby, co jste tu práci začala dělat?
Určitě dnes s daleko větší jistotou a pevností vím, že je nelze obléct do jednoho kabátu. Že některé třeba nevypadají jako oběti. Nebo že neplatí, že když se k němu třikrát vrátila, tak jí asi nic nedělá. Naopak, neschopnost odpoutat se je naopak známkou toho, že jde o těžký případ.

Už vím, že oběti jsou velmi rozmanité. Každá má svůj vlastní životní osud. Život není spravedlivý, takže některé za sebou mají třeba velmi nepěkné dětství, proto jsou i více zranitelné a pak platí, že jednou oběť, vždycky oběť. Na druhé straně vidíte lidí, kteří vás překvapí svou vnitřní sílou. Vybavím si třeba oběť domácího násilí, která v 65 letech začala jezdit na motorce. Hledat typizované vzorce chování má smysl, ale je třeba je prolínat s individualitou.

Podle statistik je domácí násilí více problém žen. Myslíte si, že vám pomáhá, že jste sama žena?
Mám spoustu kolegů, kteří jsou v kontaktu s obětmi excelentní. A znám i kolegyně, které takovou profesionalitu a schopnost rozmluvit a naslouchat nemají. Takže si myslím, že to není úplně gender-based problematika. Záleží, nakolik vás téma zajímá. A pak už to je velmi jednoduché, pak jde o to umět klást správné otázky a naslouchat. A naslouchání vás dovede k dalším otázkám.

Pracujete se zločinci. Stalo se vám někdy, že vás někdo, koho jste pomohla odsoudit, kontaktoval? Nemáte z toho někdy obavy?
Spíše se stane, že mě kontaktuje pachatel, který chce dokázat, že nic neudělal a oslovuje různé znalce. Do toho ale z pochopitelných důvodů nejdu. Psycholog není detektiv. V souvislosti s prací si spíše uvědomuji rizika ve vztahu k nejbližším. Jsem opatrnější, takže jsem se více obávala, když třeba dcera chodila jako mladá večer ven. Ona rizika znala, ale já si to nemohla odpustit. Pocit, že zlé věci se dějí i hodným lidem, ve mně zůstává.

Když byste si znovu vybrala, čemu se budete věnovat, vybrat byste si viktimologii?
Určitě. Je to zajímavá práce a má smysl. Už jen když se podívám na ten vývoj, který vidím v Bílém kruhu bezpečí, ohledně změn norem ve společnosti, je za námi spousta práce.

Je nějaký posun, který byste v práci s obětmi chtěla zažít?
Já bych byla ráda, kdyby prošlo specializované pracoviště policie pro první kontakt s obětmi vztahového násilí. Nyní se oběti obrací na policejní služebny a běžné policisty, kteří samozřejmě nemohou být proškoleni na všechny problematiky, které policie řeší. A tak se může stát, že oběť v prvním kontaktu propadne, protože není tak dobře rozpoznána. Některé státy proto zkouší pracovat se zvláštními pracovišti a já o tom přemýšlím, zda by to u nás takto mohlo fungovat.

Inspirativní ženy

Seriál iDNES.cz

Inspirativní ženy, které se rozhodl představit projekt portálu iDNES.cz, jsou silné, pevné v názorech a jdou si za svým. Jsou vidět a slyšet ve veřejném prostoru nebo se dokázaly prosadit bez větší mediální pozornosti. Mají ale dostatek možností všechny? Ptáme se na témata, která o úspěchu mohou rozhodovat - píle, platové podmínky, rodina, ale i diskriminace, sexuální obtěžování stejně tak jako férovost a rovnost. Otevřené rozhovory jsou základem našeho projektu. Statistika je neúprosná, pořád je jen zlomek rodin, ve kterých jde na rodičovskou dovolenou muž. Tedy je rodina v dnešní době překážkou a jak skloubit děti a kariéru, kterou muž většinou přerušit nemusí? Každý si musí najít odpověď sám, ale pevně věříme, že vás Inspirativní ženy bez ohledu na pohlaví zaujmou.

Ve venkovských dramatech bojovala za práva žen. Preissová předběhla svou dobu

Gabriela Preissová

Seriál Výjimečná postava české literatury, Gabriela Preissová, vstoupila do dějin jako neúnavná bojovnice...

Patronka, matka i babička vládců. Mocnou ženu připravil o život rozkaz její snachy

Rekonstrukce obličeje svaté Ludmily

Seriál Kněžna Ludmila, první křesťanská kněžna a patronka České republiky, zanechala nezaměnitelnou stopu...

Žen je v našem oboru málo. Diskriminaci ale necítím, říká úspěšná matematička

Když se měla matematička rychle rozhodnout, co při focení napíše na tabuli, bez...

Seriál Jako malá chtěla být Lenka Slavíková spisovatelkou. Nakonec se z ní stala matematička. A velmi...

Dnes už se vědci nehodnotí jen podle počtu publikací, říká fyzička Valkárová

Alice Valkárová, jaderná fyzička a bývalá předsedkyně Grantové agentury ČR

Stála v čele Grantové agentury ČR, své zkušenosti získala v Rusku i v Německu, nyní hodnotí vědecké...

Pařížskou dohodu psali muži. Pohled žen chybí, říká vyjednavačka v OSN

Romana Jungwirth Březovská

Seriál Klimatická krize postupuje a státy nedělají dost. Podle Romany J. Březovské, která se účastní...

Eurovolby 2024

Volby do Evropského parlamentu se v Česku uskuteční v pátek 7. a v sobotu 8. června 2024. Čeští voliči budou vybírat 21 poslanců Evropského parlamentu. Voliči v celé Evropské unii budou rozhodovat o obsazení celkem 720 křesel

Historik: Metro mělo původně vést středem magistrály a jezdit přes mosty

  • Nejčtenější

Nahá umělkyně za zvuků techna házela před dětmi hlínou. Už to řeší policie

3. května 2024  10:10,  aktualizováno  13:43

Policie prošetřuje vystoupení, ke kterému došlo na Akademii výtvarných umění (AVU). Umělkyně a...

Stovky amerických obrněnců se v řádu dnů nepozorovaně přemístily do Česka

2. května 2024  17:21

Několik set vozidel americké armády včetně obrněnců Bradley nebo transportérů M113 se objevilo ve...

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

{POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}

Přes Česko přešly bouřky s krupobitím. Dálnici D1 pokrylo bahno a větve

6. května 2024  15:47,  aktualizováno  7.5

Do Česka přišly přívalové deště, na některých místech padaly i kroupy. Hasiči hlásili desítky...

Německo je otřeseno. Přišel brutální útok na politika, pak následoval další

4. května 2024  17:40,  aktualizováno  21:09

Na lídra kandidátky německé sociální demokracie (SPD) v Sasku do evropských voleb Matthiase Eckeho...

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

{POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}

Vyváděla strašné věci. Zahradil označil Jourovou za nejhorší z eurokomisařů

4. května 2024

Premium Když Česko vstoupilo 1. května do Evropské unie, byl tam matador ODS Jan Zahradil kooptován...

Za čtyři miliony eur ze slovenské sbírky pro Ukrajinu nakoupí munici u české firmy

8. května 2024  13:37

Za první čtyři miliony eur (100 milionů Kč) ze slovenské sbírky na nákup munice pro Ukrajinu bude...

Kde je mírový plán pro Ukrajinu? zlobil se Fico na EU v den výročí konce války

8. května 2024  13:08

Slovenský premiér Robert Fico v den výročí konce druhé světové války opět kritizoval EU, že...

KOMENTÁŘ: Je libo Kalifát, nebo Výmar? K čemu se přiklonit v eurovolbách

8. května 2024

Premium O tom, jak je infantilní česká kampaň k eurovolbám ještě procházkou růžovou zahradou oproti...

Další útok na politika v Německu. Někdejší primátorku napadli v knihovně

8. května 2024  12:47

Někdejší primátorku Berlína Franzisku Giffeyovou ve středu napadl útočník, těžkým předmětem ji...

Večerní parťák na koupací rituál: Vyhrajte balíček od sebamed Baby
Večerní parťák na koupací rituál: Vyhrajte balíček od sebamed Baby

Přebalit, vykoupat, umýt hlavu, pořádně promazat celé tělíčko... Skvělým parťákem pro takový večerní rituál je sebamed Baby. Sháníte-li jednoho...

V 59 letech zemřela herečka Simona Postlerová, ještě v sobotu zkoušela

Zemřela divadelní a filmová herečka Simona Postlerová, bylo jí 59 let. Zprávu o úmrtí potvrdil nadační fond Dvojka...

Dara Rolins je po další plastice. Kritiku fanoušků nechápe, cítí se svěží

Zpěvačka Dara Rolins (51) se na čas stáhla z veřejného života. V tom období prodělala „estetický zákrok“ a na sociální...

Titěrné sukně i míčky na podpatcích. Zendaya vzkřísila trend tenniscore

S nadsázkou bychom mohli říct, že největší tenisovou událostí tohoto roku je premiéra snímku Rivalové. Aspoň co se módy...

Zpěvačka Tereza Kerndlová měla autonehodu. Poslala vzkaz ze záchranky

Tereza Kerndlová (37) a její manžel René Mayer (53) měli v úterý ráno autonehodu. Na mokré vozovce do nich zezadu...

První světová válka zničila část Francie natolik, že tu stále řádí smrt

Řídkým rozvolněným lesem pokrytá pahorkatina u francouzského Soissons, Compiégne, Lens či Cambrai přirozeně svádí k...