Svědectví, jež tak propojovalo exil s domovem, se i proto stalo jedním z největších nepřátel režimu a cílem zájmu komunistické rozvědky. „Když se řeklo Svědectví, byla to značka kvality,“ řekl jednou Jiří Gruntorád z knihovny Libri prohibiti.
„Myšlenka Svědectví byla výborná: poskytnout československé emigraci všech generací a všech běženeckých vln, všech názorových odstínů a všech skupin nezávislý společný orgán, tribunu, na níž by si čelily a tříbily se vzájemnou konfrontací všechny proudy a snahy nemarxistického myšlení,“ napsal ve svých pamětech literární vědec Václav Černý.
Svědectví sice vycházelo na Západě, cílilo ale zejména na československé čtenáře, ke kterým se dostávalo nejrůznějšími cestami. Lidé si je sami vozili z cest za železnou oponu, šířilo se třeba i na plážích mezi rekreanty v Jugoslávii, existovaly ale také kanály, jimiž se pašovalo větší množství časopisu. To, že časopis nebyl určený ani tak exilovému publiku, jako čtenářům doma v Československu, považoval sám Pavel Tigrid za jeho největší přínos.
„Když jsem se v 90. letech vrátil, jen jsem zíral, kdo všechno to četl a jak to kolovalo. Udělalo mi to velkou radost,“ vzpomínal později Tigrid, z jehož redakce v Paříži se postupně stalo jedno z kulturních center české emigrace.
Postupně také rostl náklad Svědectví, koncem 80. let se už tisklo 21 tisíc kusů od každého čísla.
Redakce Svědectví se stala ostře sledovaným místem pro totalitní režim v Československu. „Z archivních dokumentů plyne, že redakce časopisu byla pro československou rozvědku nejdůležitějším objektem na celém území Francie. Přitom rozvědka by se normálně měla zabývat jinými aktivitami,“ řekl jednou pro MF Dnes badatel Radek Schovánek.
Po listopadu 1989 se pak Svědectví stěhovalo podruhé, když začalo vycházet v Praze. Poslední číslo časopisu vyšlo v roce 1992.
Pavel Tigrid. Novinář a odpůrce totality žil přes 57 let v exilu |
V dubnu 2007 byla na pařížském domě, kde sídlila v letech 1981 až 1991 redakce Svědectví, odhalena pamětní deska časopisu. Bývalý prezident Václav Havel tehdy časopis označil za most vedoucí k demokracii a Tigrida za most mezi duchem francouzským a československým a řekl, že Tigrid se s pomocí své ženy Ivany nepochybně zasloužil o to, že dnes mohou být Češi a Slováci znovu být s Francouzi společně.
